Toulky Libereckem – 6

pátek 18. září 2009 11:00

Dnes budeme více jezdit autem, než se pohybovat pěšky, protože jednotlivá místa jsou od sebe přece jenom trochu vzdálena. Navštívíme Paseky, Jabloneček, Vysoké nad Jizerou, Sklenařice, Příchovice, Kořenov a odtud se vrátíme zpět do Harrachova.

Trasa výletu
Po silnici I/10 sjedeme z Harrachova na rozcestí Na Mýtě a odtud pojedeme vpravo po silnici I/14. Z té odbočíme nejprve do dějiště románu Karla Václav Raise – Zapadlí vlastenci, kde navštívíme jejich museum. Vrátíme se na silnici I/14 a budeme pokračovat do Jablonce nad Jizerou, krajově nazývaného Jabloneček. Po jeho prohlídce vyjedeme po silnici třetí třídy do Vysokého nad Jizerou. Z Vysokého pojedeme po silni II/290 přes Sklenařice a Příchovice na rozhlednu Štěpánka. Po rozhlédnutí po okolí sjedeme do Kořenova, odkud se vydáme po silnici I/10 zpět do Harrachova. Pokud nám zbude čas, tak můžeme Na Mýtě navštívit místní Lanové centrum.
Paseky nad Jizerou
544-paseky-cast-obce.jpg
horská obec na pomezí Jizerských hor a Krkonoš, na pravé straně Jizerského dolu, ve které většina chalup a dalších objektů dnes slouží rekreačnímu pobytu. Severní část území obce patří do Krkonošského národního parku, jižní část včetně hlavních sídelních celků do CHKO Jizerské hory.
Obec byla patrně založena v 16. století, nejstarší záznam je však v berní rule až z roku 1654. Nejstarší částí byl Makov, kde byly v té době sklářské hutě, a Havírna, kde se těžilo stříbro. Postupem času ustupovaly lesy v okolí lidské činnosti a na nových pasekách se objevovaly další chalupy, jejichž obyvateli byli převážně tkalci. Přestože obec byla vždy ryze česká, dostala se v roce 1938 do sudetského záboru.
V roce 1789 byl postaven kostel a roku 1791 zde byla zahájena pravidelná školní výuka. V místní škole učili národní buditelé kantor Josef Šimůnek a jeho pomocník Věnceslav Metelka, kteří se stali iniciátory bohatého hudebního, divadelního, literárního a vůbec kulturního života obce. Věnceslav Metelka se jako samouk vyučil houslařem a založil rodovou houslařskou tradici, z níž vzešla takzvaná Krkonošská houslařská škola, dosud ve světě živá v rodech Pilařů, Špidlenů a Vedralů. Po druhé světové válce na čas oživil hudební tradici pasecký učitel houslí František Vedral, ale koncem padesátých let kapela i ochotnické divadlo zanikly. V roce 1980 vzniklo při kostele pěvecké sdružení Svatováclavský sbor, které od roku 1990 pořádá každoročně Pasecké hudební slavnosti; v orchestru sboru účinkují převážně profesionální hudebníci.
Obec je dějištěm realistického románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci. Děj je zasazen do 40. let 19. století a Paseky jsou v něm přejmenovány na Pozdětín, Rais při tvorbě čerpal z Metelkových pamětí, ceněného díla lidového písmáctví.
Místní historii se věnuje Muzeum zapadlých vlastenců v budově bývalé fary, vedle kostela svatého Václava a naproti restauraci Na Buďárce. Muzeum se věnuje činnosti houslaře a písmáka Věnceslava Metelky i spisovatele Karla Václava Raise, životu zdejších horalů v 19. století, houslařství a tkalcovství. Památník byl zřízen v roce 1958 a v roce 1975 byl rekonstruován podle scénáře PhDr. Jaromíra Jecha, znalce a vydavatele Metelkova díla.
Pamětihodnosti
  • lidové přízemní roubené chalupy vysockého typu; některé z nich jsou zapsané v seznamu kulturních památek;
  • kostel svatého Václava, barokní z roku 1789;
  • krucifix na hřbitově u kostela, z roku 1825;
  • socha svatého Jana Nepomuckého v Makově u staré školy, barokní z počátku 18. století, poblíž Boží muka;
  • socha svatého Jana Nepomuckého v Hořensku, barokní z počátku 18. Století;
  • socha svatého Jana Nepomuckého Za Vrškem, barokní z počátku 18. Století;
  • socha P. Marie (1903) a socha P. Marie bolestné (Pieta) (1902) poblíž středu obce;
  • replika kapličky Nejsvětější Trojice v lokalitě Na Kopci (při Planýrce, u Havírny);
  • makovský vodní mlýn;
  • roubená škola z 18. století;
  • krucifix nad domem č. p. 90;
  • Památník zapadlých vlastenců v budově bývalé fary.
    544-paseky-muzeum.jpg
Jablonec nad Jizerou
Leží v hlubokém údolí na březích řeky Jizery, která odděluje 150-Jablonecj_znak.jpgKrkonoše od Jizerských hor. Jelikož se nedaleko nachází Jablonec nad Nisou, dříve zvaný též Německý Jablonec, užívalo se někdy označení Český Jablonec nebo Jabloneček. Jméno Jablonec nad Jizerou používá obec od roku 1916.
Skutečný důkaz o existenci Jablonce podávají až církevní seznamy far a plebánů na ně dosazovaných z poloviny 14. století. Více než o sto let později, roku 1492, se zmiňuje o Jablonci jako o celé vsi podílní listina zanesená v deskách zemských. Ta stvrzuje rozdělení štěpanického panství mezi Hynka z Valdštejna a jeho synovce Heníka. Od tohoto data patřil Jablonec stále pod panství jilemnické, ať už jej později vlastnili páni z Újezdce a Kounic, Křinečtí, Harantové či nakonec od počátku 18. století rod Harrachů.
První osadníci se zabývali hlavně zemědělstvím a patrně i hornictvím. Snad proto zasvětili svůj tehdy dřevěný kostelík, stojící asi již počátkem 14. století na místě pozdějšího hřbitova, svatému Prokopovi, patronu obou profesí. Obydlí si budovali nejdříve v horní části, nad dnešní silnicí, v bezpečné vzdálenosti od sice životodárné silnice, ale též zrádné řeky Jizery. Odtud pokračovalo osídlení po úbočí Končinského kopce směrem ke Stráni a k břehům Jizery se odvážilo až v 16. a 17. století.
V 19. století zde vyrůstají první průmyslové podniky. Zatímco domáčtí dělníci pocházeli z řad českých obyvatel, v továrnách pracovalií především Němci, protože většina jabloneckých i okolních podniků byly v rukou německých podnikatelů. Příliv německého obyvatelstva tak koncem 19. století značně stoupal, až dossáhl v původně české obci jedné čtvrtiny. Na ochranu českých zájmů a podporu českého průmyslu vznikl v roce 1885 místní odbor Národní jednoty severočeské, který se zasloužil o vznik Krkonošské záložny a věnoval se i činnosti osvětové a kulturní. Z jeho popudu se konaly sbírky pro záložení Pojizerského národopisné muzeum, které bylo za první republiky umístěno v budově měšťanské školy. Za okupace bylo zrušeno a sbírky odvezeny do Vrchlabí.
Jablonec se zvolna stával vyhledávaným rekreačním střediskem. Tyto slibné začátky přerušila nejprve 1. světová válka. Po ní sice došlo k úspěšnému obnovení života obce i turistického ruchu, ale 2. světová válka tento rozvoj záhy znovu ochromila. Po osvobození byl nejvleklejším negativním důsledkem německé okupace nástup nedemokratického, totalitního systému v zemi.
V roce 1896 byl Jablonec povýšen na městys. O povýšení vesnice na městys rozhodl císař František Josef I. 14. února 1896 a příslušné privilegium nese datum 7. července 1896. Jablonci byl tehdy udělen i nový znak, jehož symbolika zahrnuje jak jméno lokality, tak její dominantu - kostel svatého Prokopa. V roce 1916 byl na žádost městského zastupitelstva rozšířen název obce na Jablonec nad Jizerou. V roce 1971 byl Jablonec nad Jizerou povýšen na město.
Jednou z dominant města je kostel sv. Prokopa, který je po generální opravě v roce 1993 důstojným stánkem pravidelných křesťanských bohoslužeb. Jeho bohatě zdobenému interiéru dominuje hlavní oltář se sochou sv. Prokopa, patrona farnosti.
544-jablonec-int-kostela.jpg
Vysoké nad Jizerou
544-Vysoke.jpg
leží na náhorní planině v nadmořské výšce 703 m a tato poloha 150-nznak.jpgmu také dala jméno. Je nejvýše položeným městem v České republice a léta už je přezdíváno jako „Městečko nejkrásnější zimy“. K němu připojené obce – Sklenařice, Tříč, Stará Ves a Helkovice – se rozběhly po stráních údolí potoků, z nichž tříčský a sklenařický stékají do Jizery, staroveský do Vošmendy a s ní do Kamenice. Neobydlené zůstává údolí potoka vysockého (Hradského nebo také Farského), který se vlévá do Jizery pod zříceninou hradu Nístějky.
Pověst o založení města Vysokého připisuje zásluhu uhlíři Havlasu Pavlatovi, který ochočil medvěda, dovedl jej na pražský dvůr a byl panovníkem odměněn krajinou nad Jizerou, kde založil hrad Nístějku a město, které pro jeho polohu nazval Vysoké.Vznik obce bývá kladen do první poloviny čtrnáctého století, ale jako Vysoká se v dosud známých historických pramenech zmiňuje teprve roku 1352 bez určení titulu. Jako Alta ciuitas, tedy město Vysoká, se jednoznačně objevuje až 4. srpna roku 1354. Vrchnost, která město založila, a panovníka, který udělil městu jeho práva, s jistotou neznáme.
Vysoká, patrně ještě ves, je uvedena v popise arcidiecéze pražské z let 1344 – 1350 za Arnošta z Pardubic. Její plebánie (fara) patřila k děkanátu turnovskému v archidiakonátu boleslavskému. Pod jménem „Wysoka“ je zaznamenána roku 1352 v registrech papežských desátků, kterých platila čtyři groše.
První známou vrchností jsou však páni z Waldsteina, kterým město snad sloužilo jako hospodářské středisko zboží hradu zvaného Nístějka. Přes vysocké návrší nad řekou Jizerou vedly podle předpokladů turnovského archeologa PhDr. Jana Prostředníka, PhD. již stezky lidí mladší doby kamenné, což zakládá na časovém určení původu nálezů ze Staré Vsi. Důležité spojení přes Krkonoše dokládá i nález pokladu pražských grošů v Horní Tříči i zanesení cest v některých starých mapách Čech.
Sklářství má na Vysocku dávnou historii. Podle zápisu v Nejstarší knize Starého Města Pražského se roku 1376 zavázal Mikuláš Quaysser, sklář z Vysokého, že dodá Hanušovi z Hlohova dvaatřicet set skel (patrně okenních terčů). Je to nejstarší zpráva o českém sklářství uvádějící jméno skláře. Nedávno se podařilo přijít ve Vysokém na stopu sklářské hutě: archeologický výzkum rozhodne, jde-li o huť Quaysserovou. Sklárna se patrně časem přestěhovala za dřevem na sever od Vysokého, kde při ní vznikla ves Sklenařice. Roku 1957 byly zde odkryty zbytky sklářské pece a nálezy datovány do 15. století.
Nejstarší památka Vysokého je polychromovaná dřevěná socha Madony v kostele sv. Kateřiny, kde přestála požár roku 1834 a byla svědkem více než šesti století jeho historie. Vysocký rodák, historik umění Dr. Vincenc Kramář (1877 – 1960), ředitel Státní sbírky starého umění, zařídil její restaurování a určil původ do první poloviny 14. století.
544-vysoke-kostel.jpg
Městský znak, pocházející až z konce 16. století, znázorňuje muže, který kopím bodá vztyčeného medvěda. Privilegium na znak se nezachovalo, podobně jako ve většině okolních měst. Velká městská pečeť s tímto znakem nese letopočet 1592, což je asi rok udělení znaku. Jeho námět připomíná pověst o bájném Havlasu Pavlatovi.
Průmysl dospěl do Vysokého až koncem 19. století. Na Hradsku (nedaleko Vysokého) vznikla z bývalého mlýna v letech 1883 – 1884 továrna na nitě, barevna a bělidlo. Roku 1890 byla přeměněna v továrnu na hedvábné látky a brokáty pro německé firmy.
Návlek korálků přinášel od 70. let 19. století na Vysocko někdy lepší, někdy jen skromné výdělky jako odraz střídajících se konjuktur jabloneckého bižuterního průmyslu, který zde nacházel laciné pracovní síly nejprve sekačů korál, pak jejich navlíkaček. Navlékaly až na 18 i 20 tenkých dlouhých jehel z „korejtka korale“ na bavlněné nitě a pak je „motaly“ do střapečků „buntů“ nebo „tisíců“, které přes Jablonec putovaly do exotických zemí, zejména do Afriky. I děti zde „dloupaly ouška“ ke skleněným knoflíkům.
Vysocké bačky – soukenná zimní obuv, se staly od 80. let 19. století nejproslulejším výrobkem vysockých řemeslníků. Zastínili i slávu vysockých perníkářů. Jejich výroba přinášela zaměstnání a někdy i jistou zámožnost bačkorářům, ale i práci domáckým lepičům podešví, lepených a prošívaných až z jedenácti vrstev plsti ze starých klobouků a z odpadových kůžiček. Vedle nízkých bačkor „pro doma“, vyráběly se do sněhu vysoké, až do poloviny lýtek, které se zapínaly „háčkem“ řadou drobných knoflíčků. „Vrchy“ byly šity většinou z tmavomodrého nebo černého sukna a opatřeny koženou, černě lakovanou špičkou.
Vysocké zelí bývalo další proslulostí Vysokého, neboť: „není nad vysocké bačky, perník a hlavatku“, jak napsala Marie Makvartová ve svých „Jeřabinách“. Hlavatka jsou sazenice červeného zelí, které pěstovaly ze semene pachtýři záhonů obecních „hlavatišťat“ na slunném staroveském návsí. Hlavatku prodávali pěstitelům červeného „vysockého“ zelí v okolí Vysokého, ale i do Hamrů, Tanvaldu, Šumburku, Kořenova a do horských vesnic za Jizerou. Tam všude bylo vysazováno na stráních, kde foukal vítr, který prý způsobil, že bylo špičaté a křehké. Již kolem roku 1645 je záznam v městských registrech, že se na Vysocku vedle žita, ovsa a lnu pěstovalo i zelí. Teď už je pěstují v okolí Vysokého jen někteří záhumenkáři z hlavatky vypěstované na zahrádkách poblíž bývalých Hlavatišťat.
Dr. Karel Kramář, jedna z nejvýznamnějších postav českého politického života, se zde narodil 27. prosince 1860 a žil zde do svých šestnácti let.
První světová válka (1914 – 1918) přinesla velké útrapy a ztráty. Ty na lidských životech jsou zaznamenány na pomnících padlých. Stála mladý život Josefa Müllera, narozeného ve Vysokém r, 1893. Jako legionář-starodružiník padl do rakouského zajetí a byl v prosinci r. 1914 v haličských Vadovicích popraven. K trestu smrti pro velezradu byl 3. 6. 1915 odsouzen Dr. Karel Kramář s Dr. Rašínem. Jen smrt císaře Františka Josefa zabránila vykonání rozsudku. 2. 7. 1917 byli císařem Karlem amnestováni. První cesta Dr. Kramáře vedla do Vysokého ke hrobu rodičů.
Dosažení státní samostatnosti splnilo dávné tužby i občanů Vysocka. Obdivuhodný rozvoj a stavební ruch v prvním desetiletí republiky vystřídala hospodářská krize ve druhém a tragický konec na podzim roku 1938.
Krása horské přírody i kulturní atmosféra sem lákala významné osobnosti českého kulturního života. lTakovými vzácnými hosty byli básníci Viktor Dyk, Antonín Sova, Otakar Theer, Karel Konrád, Konstantin Biebl. Spisovatelé Karel Václav Rais, Antal Stašek, rodák z nedalekého Stanového, jeho syn Ivan Olbracht, Helena Malířová, Zdeněk Rón. Hudebníci Josef Kouba, Jaroslav Kocián, Václav Talich, Antonín Balatka. Herci Růžena Nasková, Helena Malířová, Eduard Kohout, Karel Hašler, Rudolf Deyl. Sochaři Bohumil Kafka, Josef Mařatka. Vědci Josef Šusta, rodák Vincenc Kramář, jeho švagr Lubor Niederle.
Rok 1938 měl ve Vysokém dramatický spád. Dochází k postupnému zabírání i ryze českých obcí: Sklenařic, Tříče, Pasek, Zlaté Olešnice. Pod Petruškovými vrchy a na začátku Tříče jsou zřízeny celnice, přechod hranic se povoluje jen na propustky, což vyvolává ilegální přechody a pašování. Češi ze „Sudet“ optují, aby si zachovali československé občanství. Ve Vysokém je dočasně vojenská posádka, celní úřad a státní policejní úřad vystěhovaný z Rokytnice. Na Štědrý den večer bylo dovoleno Čechům ze sousedních odtržených obcí zajít na hromadnou propustku do Vysokého na půlnoční mše v obou kostelích (římskokatolického a husitského). Za hlubokého dojetí všech zatroubil o půlnoci vysocký kapelník Milouš Vodseďálek z věže kostela hymnu „Kde domov můj“.
Protektorát Čechy a Morava, vyhlášený po okupaci Československa 15. března 1939. V situaci Vysokého, které sousedilo se „Sudety“ a jehož vlastní katastr byl okleštěn, to neznamenalo zpočátku velkou změnu. Hranice se „Sudety“ zůstaly uzavřeny. 1. 6. 1942 byl zrušen okresní úřad v Jilemnici a zbytek jeho správního okresu připojen k semilskému, který byl podřízen landrátu v Jičíně. Vysočtí studenti odhalili ještě o prázdninách 1939 v parku památník básníka Viktora Dyka s textem z jeho básně Cestou k Vysokému: „Buď co buď, býti věrným strážcem hranic“.
Zvláštní soud, inscenovaný nacisty pro výstrahu 15. 6. 1944 ve vysocké sokolovně, za povinné účasti starostů obcí a dalších představitelů českého života z obou stran hranice, odsoudil deset občanů „za přechovávání nepřátel říše“, z nich devět k trestu smrti. Krutý rozsudek byl vykonán 24. června v Praze na Pankráci.
Povstání, které vypuklo ve Vysokém již 3. května 1945, si vyžádalo další oběti. 4. května po čtvrté hodině ranní vpadly třemi stranami do Vysokého jednotky volksšturmu, policie a hitlerjugend. Vyhlásily výjimečný stav, za kterého bylo 10 osob postříleno a jedna žena zemřela na zranění v nemocnici. Všichni muži od 15 do 60 let sehnaní na náměstí očekávali osud Lidických. To už si však Němci netroufali provést a 7. května se z Vysokého vytratili. Revoluční národní výbor převzal správu města.
Roku 1899 byla na pozemcích o výměře 54 arů, které darovala obec, postavena Všeobecná nemocnice císaře Františka Josefa. Po válce, roku 1951, byla nemocnice přeměněna celá na Státní léčebnu kostní tuberkulosy a v roce 1975 zde byl otevřen Ústav plastické chirurgie a chirurgie ruky. Kde se léčí lidé z celé republiky i ze zahraničí. V nemocnici je ročně vyšetřeno přes 10 000 pacientů a provedeno přibližně 4 000 operací. Za 24 let trvání chirurgie ruky ve Vysokém nad Jizerou se zde na stážích vystřídalo více než 200 chirurgů a orthopedů z celé republiky. Pravidelně se zde doškolují rehabilitační pracovníci, stážují zde medici i zdravotní sestřičky.
544-vysoke-nemocnice.jpg
Sklenařice
544-sklenarice.jpg
Horská ves na svahu nad kotlinou Sklenařického potoka, dnes část Vysokého nad Jizerou. Připomíná se již ve 14. Století jako sklářská osada, v letech 1956-57 zde archeologové odkryli základy sklářské pece oválného půdorysu ze 14. století. Nedaleko bývalé sklárny stojí pozdně klasicistní kaple sv. Anny z 1. poloviny 19. století. Na křižovatce v horní části vsi stojí známá hospoda Maexxiko a pod ní je socha sv. Jana Nepomuckého.
Příchovice
německy: Przichowitz (v letech 1910 - 1920 a 1938 - 1945: Stephansruh). První písemná zmínka o obci je v listině o huti v Rejdicích z r. 1577. Před r. 1848 patřily k panství Semily. Kostel sv. Víta postavený v r. 1690 ze dřeva, byl v první polovině 19. století přestavěn a r. 1862 vysvěcen. Fara od r. 1736. Obec se skládala z řady menších místních částí: Dolní Příchovice, Horní Příchovice, Pustiny, Morava, Libštát, Potočná, Nová Huť, Tesařov a řady samot. Obyvatelé se živili sklářstvím, domáckou výrobou příze a tkaním, dřevařstvím. V r. 1930 bylo z 2847 obyvatel 511 Čechů a 2294 Němců.
Na rozlehlé návsi stojí na místě starého dřevěného kostela z roku 1690 kostel sv. Víta, postavený v letech 1859-62 podle plánů sychrovského architekta Josefa Provota. Je to pseudorománská trojlodní bazilika s polokruhově uzavřeným presbytářem a hranolovou věží v západním průčelí. Ve vsi je také několik kapliček a soch. Farnost zde byla zřízena roku 1736.
Rozhledna Štěpánka
544-stepan.jpg
je nejstarší rozhlednou Jizerských hor. Její stavba byla zahájena knížetem Camillem Rohanem roku 1847. V tomtéž roce probíhala dole v údolích stavba císařské Křkonošské silnice, jejímž nejvyšším patronem byl arcivévoda Stephan - Štěpán, který tehdy vystoupil na vrch Buchstein (dnes Hvězda). Kníže na jeho počest přejmenoval kopec na Štěpánovu výšinu a zahájil zde stavbu rozhledny. Byla však postavena pouze základna věže se vchodem, kdy se arcivévoda přestal těšit přízni vídeňského dvora a odešel do Uher. Kníže, který stavbu zahájil zřejmě pro posílení svého vlivu ve Vídni, práce pozastavil a torzo věže poté stálo nad Tesařovem celých 40 let. Rozhlednu od knížete převzal Horský spolek a o 4 roky později byla dostavěná věž otevřena. Výhled z ní je opravdu krásný - kromě západních Krkonoš je odtud velice hezky vidět roztroušená zástavba horských chalup až k přehradě Souš a hora Jizera v pozadí, stejně jako i údolí Desné a Kamenice a další, podstatně vzdálenější krajina. Obliba rozhledny je po celou dobu její existence obrovská - s jejím obrázkem bylo vydáno rekordní množství pohlednic, její charakteristická silueta byla prezentována jako Rigi Jizerských hor, až do Kořenova se odtud jezdívalo na saních i lyžích. Poblíž rozhledny stojí dřevěný stánek s občerstvením, zajímavý je i kamenný stůl s lavicí u jejího vchodu. Za věží jsou trosky kamenného válečného kříže, který měl být údajně symbolickým místem zdejších nacistů za 2. světové války.
Kořenov
544-kaplicka-korenov.jpg
horská obec na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš, mezi Harrachovem a Desnou. Velká část území obce leží v Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. Původní obyvatelstvo bylo převážně německé, po odsunu Němců se do opuštěných chalup nastěhovali Češi a množství objektů začalo sloužit k rekreačním účelům.
Obec vznikla v roce 1960 sloučením obcí Polubný, Příchovice (i s osadou Rejdice) a Jizerka. Kořenov byl před tímto sloučením místní části obce Polubný. Centrum obce je je při silnici I/10 v části Tesařov.
Nejstarší částí obce jsou Rejdice, které byly založeny již v roce 1577. V letech 1850–1920, 1939–1945 a 1949–1960 patřila osada Rejdice k obci Příchovice, v letech 1920–1938 a 1945–1949 byly samostatnou obcí. Dolní část Rejdic leží při silničce z Příchovic do Zlaté Olešnice, horní část Rejdic při cestě u horního konce dnešní rejdické sjezdovky. K Rejdicím patří i osada Počátky při silnici II/290 od Vysokého nad Jizerou.
Místní zajímavosti je evangelická kaple v Tesařově s bělostnými zdmi, v noci nasvícená reflektory. Kaple byla postavena zdejšími evangelíky, kteří se předtím ke svým pobožnostem scházeli u blízké chaty Zvonice. Základní byl kámen položen roku 1909 a stavba svépomocí trvala necelé 4 měsíce. Horský hřbitov u kaple byl založen roku 1911, úřady jej však nechtěly dlouho povolit. Roku 1913 však truhláři Ulmannovi zemřely dvě dcery. On je pochoval na hřbitově bez povolení a rakouská státní mašinérie tedy musela hřbitov legalizovat.
544-i-cen-korenov.jpg

Pokud máte zájem o více informací, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
[1] Památník zapadlých vlastenců 
[2] Wikipedia-Paseky 
[3] Jablnec nad Jizerou 
[4] Wikipedie – Jablonec nad Jizerou 
[5] Wokipedie – Vysoké nad Jizerou 
[6] Vysoké nad Jizerou 
[7] Ústav chirurgie ruky 
[8] Wikipedie – Kořenov
Nebo je také naleznete v 5. svazku Velké turistické encyklopedie, nazvaném Liberecký kraj, kterou vydává Knižní klub.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
-Nase-hospoda.jpg
147h-TOP-09-001.jpg 100v-tvpds.jpg 100v-csdd-proti-vam.jpg
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00