Dnešní výročí

pátek 2. říjen 2009 10:00

► Před stočtyřiceti lety se narodil jeden z největších politických a duchovních vůdců Indie a indického hnutí za nezávislost MÓHANDÁS KARAMČAND GÁNDHÍ.
► Před stopěti lety se narodil významný britský romanopisec 20. století GRAHAM GREENE.
► Před sto lety se narodila slovenská spisovatelka Margita Figuli; výročí UNESCO.
► Před pětašedesáti lety zemřel český generál, legionář první světové války, čelný představitel československého protifašistického odboje Vojtěch Luža,
► Před pěti lety podlehl Parkinsonově nemoci český herec Luděk Kopřiva.
► Dnešní den je také Světovým dnem hospodářských zvířat, Mezinárodní m dnem zvonů, Svátkem andělů strážných a Světovým dnem nenásilí.

Móhandás Karamčand Gándhí
Celým jménem Móhandás Karamčand Gándhí (v dévanágarí मोहनदास करमचन्द गांधी;) se narodil 2. října 1869 v 152-Portrait_Gandhi.jpgPórbandaru v Britské Indii jako čtvrtý a poslední syn ze čtvrtého manželství jeho otce Karamčanda, který byl ministerským předsedou malého knížectví Pórbandar na břehu Arabského moře. Matka Putlibáí byla nábožensky silně založená tolerantní a vážná žena. Rodina patřila ke kastě vaišjů – obchodníků.
Ve čtrnácti letech ho rodiče oženili s o rok mladší Kasturbáí. Stal se na ní závislý, což přineslo časté hádky, ale přesto ji vášnivě miloval a ona se mu později stala velkou oporou a pomocnicí. Jako mladík se s přáteli bouřil proti svazujícím pravidlům, ale stále si zachovával hlubokou úctu k rodičům. Těsně po smrti otce, zemřelo mladému páru i první dítě a Móhandás se cítil za tyto dva životy zodpovědný. Po čase se rozhodl studovat práva v Anglii, ale představitelé kasty mu odjezd zakázali. Přesto je neposlechl, odcestoval a byl za to z kasty vyloučen. V Anglii se rychle zaklimatizoval a stal se z něj opravdový gentleman. Paradoxně, právě v této cizí zemi utiskovatelů jeho národa pocítil hlubokou identitu k indickému původu. Vzdělával se v textech filosofického zaměření, z nichž později čerpal ve svém učení.
Po skončení studií v Anglii odešel do jihoafrické Pretorie, kde také žila početná indická komunita, u které si získal dobrou pověst a zůstal v Pretorii déle, než předpokládal. Při návštěvě Indie, odkud chtěl odvézt svou rodinu, upozornil na poměry Indů a bělochů v Jižní Africe.
V roce 1899 po vypuknutí druhé búrské války se přihlásil jako dobrovolný zdravotník. Začal také fyzicky pracovat jako nejnižší kasty, což pohoršilo jeho manželku Kasturbáí. Omezil přísun potravy a zastával pouze přírodní metody léčby. Vstoupil do stavu brahmačárji, kdy se dobrovolně vzdal pohlavního života a poté, co byli všichni Indové nuceni se zaregistrovat na úřadech, odmítl toto s dalšími 3000 lidmi udělat. Vytvořili tak satjágrahu, „vytrvalost v boji za dobrou věc“. Praktikoval i zásadu nenásilí: ahinsá. Jako vyslanec odjel do Londýna obhajovat odmítnutí registrace, ale byl uvězněn. Dohodou souhlasil se zapsáním se a přiměl k tomuto kroku i ostatní vzbouřence.
Umírněný politický vůdce Gókhalé přiměl Gándhího obléci tradiční dhótí a cestovat po Indii. Poznal tak nízkou životní úroveň svého lidu. Bengálský básník Rabíndranáth Thákur ho pro jeho činy nazval mahátmou, „velkým duchem“. Toto pojmenování se ujalo. Mahátma vydal manifest svobodné Indie Hindú svarádž a byl pozván do Barnásu na Hindskou univerzitu, kterou založila pro-indická aktivistka Annie Besantová.
V roce 1925 se postavil do čela Kongresu. Na rok se politicky odmlčel, ale pak zahájil nový boj, tentokrát proti dětským sňatkům, za ochranu krav a prosazení hindštiny jako úředního jazyka místo angličtiny. Celá Indie ho vděčně nazývala Bápú – otec.
V roce 1933 založil týdeník Haridžan, který sám řídil. Stáhl se z politiky a věnoval se převýchově indického lidu. V období počátku II. světové války začal být náhle přehlížen. V červnu 1940 se dostal do rozporu s kongresem, ale i sám se sebou, neboť měl strach z hrůzy války a z nacismu. Na jaře 1941 byly válka již nedaleko hranic Indie, a proto se ještě horlivěji snažil o uznání nezávislosti. Byl opět zatčen a ani hladovkou ničeho nedosáhl. V roce 1944 náhle zemřel jeho syn a krátce nato na akutní bronchitidu i jeho manželka Kasturbáí.
Po válce mělo dojít ke konečnému vyhlášení nezávislosti, za cenu rozdělení země na Indii a Pákistán, za nějž bojoval Muhammad Džinnáh. Stálé polemiky přinášejí vraždění hinduistů muslimy a naopak. Stařičký Mahátma chodil mezi lid a předčítá z Bible, Koránu a Bhagavatgíty, ale i tento jeho krok přinesl nepokoje. Mahátma prohrál a usadil se v Kalkatě.
15. srpna 1947 vznikla svobodná Indie. Za veliký přínos k jejímu vzniku byl oslavován, ale on sám v nitru trpěl. Zakrátko však propukly nové násilnosti. Hladovkou znovu přinutil obě znesvářené strany složit zbraně. Vyskytli se už také lidé toužící po Mahátmově smrti. 30. ledna 1948 se procházel zahradou se svými praneteřemi Abhu a Manu. Šéfredaktor hindského týdeníku Mahásabha Náthurám Gódsé mu zastoupil cestu, aby se z úcty dotkl jeho nohou. Gándhí se usmál svým bezzubým úsměvem, avšak Gódsé vytáhl revolver a Mahátmu třeni ranami zastřelil. 15. května 2007 přijala Organizace spojených národů rezoluci, ve které prohlásila den jeho narození 2. říjen za „Světový den nenásilí“.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Graham Greene
Celým jménem Henry Graham Greene se narodil 2. října 1904 v 152-greene.jpgBerkhamstedu v hrabství Hertfordshir v rodině ředitele prestižní internátní střední školy jako čtvrtý ze šesti dětí. Neměl rád sport, ale rád četl; převážně dobrodružné příběhy. V dětství byl svými spolužáky považován za zrádce, neboť byl postaven mezi ně a svého otce, ředitele školy. V patnácti letech se několikrát pokusil o sebevraždu a poté utekl z domu. Rodiče ho nakonec poslali k psychoterapeutovi, který v něm objevil přirozený literární talent a seznámil ho s několika spisovateli. Studoval v Oxfordu historii a během studií vstoupil do komunistické strany, údajně prý spíše pro zábavu než z přesvědčení. V letech 1925-29 působil jako novinář v Nottinghamu, kde se seznámil se svou budoucí ženou Vivien Dayrell-Browningovou. Pod jejím vlivem konvertoval v březnu roku 1926 ke katolictví. Poté krátce pracoval jako redaktor londýnských The Times. V Londýně se také v říjnu roku 1927 s Vivien oženil. Měli spolu syna a dceru.
Na konci třicátých let začal hodně cestovat. Sbíral inspiraci pro své další knihy. První cesty vedly po Evropě - Německo, Lotyšsko, Estonsko. V roce 1935 se vydal do Liberijské džingle. V roce 1938 zažil náboženské čistky v Mexiku.
Na začátku druhé světové války působil jako dobrovolník protivzdušné obrany za náletů na Londýn. V letech 1941-43 byl zaměstnán ve službách ministerstva zahraničí v Sierra Leone. Práce zde byla nudná, a tak se bavil vymýšlením různých vylepšení plánů na získávání tajných agentů. V roce 1943 se vrátil do Londýna a sloužil v MI6. V Lisabonu měl za úkol hrát dvojitého agenta. Němcům podstrkoval smyšlené mapy a plány vojenských operací, které sám vymýšlel nad mapou s příručkou o vojenství v ruce. Tyto zkušenosti částečně zaznamenal v knize Náš člověk v Havaně.
Po 2. světové válce napsal spolu s Carolem Reedem scénář k filmu The Third Man, který vyhrál první cenu na festivalu v Cannes 1949. S Reedem pak spolupracoval ještě několikrát.
V padesátých letech se více začal zajímat o politické problémy. V době Indočínské války Pobýval ve vietnamském Saigonu. V roce 1953 v Keni zažil povstání Mau Mau. V roce 1956 ve stalinském Polsku pomáhal utéci jednomu hudebníkovi na Západ. Československo navštívil dvakrát - v roce 1948 a 1969. Byl i členem Mezinárodního výboru na podporu Charty 77. Většina z těchto cest se stala námětem k románům.
Pro jeho životní a spisovatelský postoj je příznačné, že vždy stál na straně těch, kteří byli v rozporu s vládnoucím establishmentem. Odsoudil španělského generála Franca, stejně vehementně a jednoznačně vystupoval proti americké válce ve Vietnamu, diktátorským režimům v Latinské Americe, vojenské okupaci Československa v roce 1968 a proti porušování lidských práv kdekoli na světě.
Ke konci života žil ve Švýcarsku s asi o dvacet let mladší Yvonne Cloettou. V roce 1989 onemocněl leukémií a dva roky na to zemřel ve Vevey. Pohřben je u Ženevského jezera.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Margita Figuli
Za svobodna Margita Figuliová, po svatbě Margita Šustrová, 152-FIGULI.jpgpseudonymy Morena, Oľga Morena se narodila 2. října 1909 v rolnické rodině ve Vyšnom Kubíne. Vzdělání získala v Dolnom Kubíne. V letech 1924-28 studovala na Obchodní akademii v Banské Bystrici. Chtěla pokračovat ve studiu, ale její pokus o studium malířství v Praze nevyšel. Do roku 1941 pracovala jako anglická korespondentka v Tatrabance v Bratislavě, když ji z politicky motivovaných důvodů propustili. Příčinou byla její novela Olovený pták, publikovaná v knize Pokušenie. Od té doby se věnovala jen literární činnosti.
Je výraznou představitelkou slovenského naturismu v novelistické a románové tvorbě. Publikovat začala už v roce 1930 v časopise Slovenská nedeľa či na kalendářích Tatrabanky, později též v časopisech Elán, Slovenské pohľady, Živena a jiné. V jejích raných pracích dominují témata z prostředí sociální, zeměpisné či společenské periférie, později také láska, sociální soucit a současné společenské problémy. Kromě vlastní tvorby sporadicky překládala z češtiny (Karel Čapek, Karel Jaromír Erben a jiní). Žila a zemřela 27. března 1995 v Bratislavě.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vojtěch Luža
152-Luza.jpgNarodil se 23. března 1891 v Uherském Hradišti jako prvorozený v rodině Václava Luži a Julie rozené Holáskové. Byl prudké a přímé povahy. Po absolvování reálky studoval od 1909 elektrotechniku na Vysokém učení technickém v Brně. Studium pro vyhlášení války nedokončil. 3. srpna 1914 byl odveden jako jednoroční dobrovolník k 35. pěšímu pluku v Plzni a absolvoval školu pro důstojníky pěchoty. Jako velitel čety v hodnosti praporčíka odjel 14. listopadu 1914 na ruskou frontu, kde byl 30. srpna 1915 zajat u obce Malá Planča v okolí města Halyč. V městě Veněv Tulské gubernii se 11. dubna 1916 přihlásil do legií a 20. července 1916 byl přiřazen k 1. srbské dobrovolnické divizi jako podporučík, účastnil se bojů v Dobrudži a od 11. ledna 1917 byl na vlastní žádost přidělen jako praporčík k 2. střeleckému pluku Jiřího z Poděbrad Ruské legie. Jako velitel kulometné roty bojujoval v roce 1917 u Zborova proti 75. pěšímu pluku a na Transibiřské magistrále proti bolševikům až do návratu 2. lodním transportem na lodi Madawaska. Jako zástupce jeho velitele se ve věku 29 let vrátil přes přístav Terst 1. května 1920 do vlasti.
V Rusku konvertoval v roce 1917 k pravoslaví a přijal jméno Boris. Z církve však o dva roky později vystoupil a do úředních dokumentů dále zapisoval bez vyznání. Katolictví považoval za příliš rakouské, při pozdější činnosti v Olomouci svůj názor zmírnil, neboť zde navázal s katolickými představiteli blízké vztahy při budování obrany republiky.
Po repatriační dovolené byl přeřazen v hodnosti majora do Československé armády, která se v nové republice formovala. Postupně zastával řadu důležitých velitelských i štábních funkcí a stal se jedním z významných příslušníků důstojnického sboru. V červnu 1939 byl propuštěn do civilu v hodnosti divizního generála.
Od počátku se nesmířil s kapitulací. Koncem roku 1938 sepsal elaborát kritizující ústupu bez boje. Po okupaci odmítl emigraci a v roce 1939 se zapojil do odboje za pomoci blízkých sokolů a vojáků. Gestapo ho přišlo zatknout ráno 29. září 1941 a protože ho již nezastihlo v jeho domě zatklo jeho ženu Miladu a syna Radomíra (19 let), kteří byli po samovazbě 17. října (Radomír) a 12. listopadu 1941 (Milada) pro nedostatek důkazů zproštěni viny. Později v září 1942 po pokusu oba zatknout a internovat v rámci akce Gestapa „E“ (Emigration), kdy byli zatýkáni rodinní příslušníci ilegálních odbojových pracovníků, přešli do podzemí ke kruhům blízkých otci.
Po zastřelení člena skupiny Sigma Josefa Ouředníka a zatčení Františka Jiříkovského z Avaly 13. září 1944 se ocitl v nebezpečí a rozhodl se k přesunu zpět na Moravu do bezpečnějších úkrytů. Promáčeni deštěm po 120 kilometrech pochodu (zbývalo jim 45 km) se zastavili 2. října 1944 po 14 hodině v Hřišti u Přibyslavi. Tamní starosta ze strachu z provokace agentů Gestapa informoval o příchodu neznámých mužů s průkaznými doklady strážmistra četnictva Josefa Navrátila, který v roce 1943 zadržel uprchlého ruského zajatce. Ten zatelefonoval do Přibyslavi a zavolal si o posilu dvou četníků. Od nadřízeného Bohuslava Mečíře dostal rozkaz neznámé osoby sledovat do doby než společně se Stanislavem Kunderkou přijedou. Při přestřelce s protektorátními četníky byl 2. října 1944 na místě zabit a jeho těžce zraněný pobočník uprchl z hostince a v nedalekém poli spáchal sebevraždu. Pravou totožnost obou osob odhalilo až několik dní později k vyšetřování přivolané Gestapo. Oba byli zpopelněni v brněnském krematoriu a jejich popel rozprášen. Z 24 generálů, kteří za války zahynuli, padl jako jediný se zbraní v ruce.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Luděk Kopřiva
Narodil se jako Ludvík Kopřiva 19. června 1924 v Praze. V roce 152-kopriva.jpg1946 dokončil studia na pražské Státní konzervatoři a v roce 1948 také na DAMU. Své první angažmá získal v Ostravě, kde působil do roku 1951, poté byl čtyři roky v angažmá v Plzni. Od roku 1960 do roku 1991, kdy odešel do důchodu, byl členem činoherního souboru Divadla E. F. Buriana.
Byl vynikajícím představitelem drobných komických a satirických postav s velmi charakteristickým hlasem i nezměnitelným vzhledem. Vytvořil množství postav na divadelní scéně, popularitu a sympatie diváků všech generací mu přinesly především dvě filmové role - legendární velebníček Otík z Troškovy trilogie Slunce, seno... a baletní mistr z Kleinových Básnících.
Ke konci života trpěl Parkinsonovou chorobou, které nakonec čtyři měsíce po svých osmdesátých narozeninách podlehl 2. října 2004 v Praze.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o více informací, potom navštivte stránky, ze kterých jsem čerpal:
Gándhí
[1] Wikipedia 
[2] referáry-seminárky 
Graham Greene
[1] Wikipedia 
[2] Databáze knih 
Margita Figuli
[1] Wikipedia 
[2] Databagýte knih 
Vojtěch Luža
[1] Wikipedia 
Luděk Kopřiva
[1] Wikipedia 
[2] Česko-Slovenská filmová databáze 
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
-Nase-hospoda.jpg
147h-TOP-09-001.jpg 100v-tvpds.jpg 100v-csdd-proti-vam.jpg
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

jan varguličTo nemá chybu, volám a píšu..08:213.10.2009 8:21:23
Lída V.Kde je ta chyba?23:542.10.2009 23:54:47
Jarka JarvisSnažím se najít21:162.10.2009 21:16:45
jan varguličDo záslužného...14:082.10.2009 14:08:22

Počet příspěvků: 4, poslední 3.10.2009 8:21:23 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00