Dnešní výročí

sobota 10. říjen 2009 10:00

► 1609 – Byla založena Katolická liga.
► 1659 – zemřel nizozemský mořeplavec Abel Tasman,
► 1684 - Narodil se francouzský rokokový malíř malíř Antoine Watteau.
► 1924 – Narodil se britský spisovatel James Clavell,
► 1944 – narodil se český hokejista Jan Suchý.
► 1954 – narodil se český herec a zpěvák Ondřej Havelka..
► 1954 – narodil se slovenský skladatel a hudebník Vašo Patejdl, slovenský skladatel a hudebník.
► Dnes je také Světový den duševního zdraví, Světový den zraku, Světový den proti trestu smrti.

Katolická liga
Spolek německých katolických knížat založený bavorským kurfiřtem Maxmiliánem I. 10. 10. 1609 v Mnichově, který byl namířen proti Protestantské unii založené po říšské exekuci (Reichsexekution) v Donauwörthu roku 1608, který v ní měl rozhodující postavení. Vrchním velitelem vojsk ligy byl J. Tilly. Ta se účastnila ve spojení s císařem bojů v prvních fázích třicetileté války. Vojska ligy bojovala na Bílé hoře (1620), v Rýnské Falci (1623), proti dánskému králi Kristianovi IV. (1626) a byla poražena roku 1631 Karlem II. Gustavem u Breitenfeldu. Po Tillyho smrti se tato Katolická liga rozpadla. Mimo Bavorska k ní patřily ještě biskupství Kolínské, Trevírské, Mohučské a Würzburské.
Dnes existuje v USA nevýdělečná antidefamační organizace Katolická liga pro náboženská a občanská práva (angl. Catholic League for Religious and Civil Rights; zkráceně Katolická liga, Catholic League), která si klade za cíl bránit před pomluvami, urážkami a diskriminací právo katolíků svobodně participovat na americkém veřejném životě. Celosvětově je známa především pro svá oficiální stanoviska k různým skandálům katolické církve a k různé umělecké produkci, která se nějak dotýká katolické, potažmo křesťanské víry. Navzdory svému názvu a cílům nemá žádné spojení s oficiálními strukturami katolické církve, ale má poměrně velký vliv mezi americkými katolíky. Snaží se korigovat informace šířené médii, které považuje za nepřesné, zaujaté či lživé a poškozující katolíky v očích zbytku americké společnosti. Jako nejvýznamnější počin v této oblasti lze jmenovat vydání publikace „Pius XII. and the Holocaust“, která objasňuje úlohu papeže Pia XII. za druhé světové války a holokaustu, či studii o sexuálních skandálech katolických duchovních v USA. Organizuje také kampaně a bojkoty proti společnostem a počinům, které podle ní jsou katolíkům (potažmo křesťanům) nepřátelské.
Abel Tasman
Narodil se 23. června 1603 v chudé rodině v Lutjegastu v 152-tasman.jpgnizozemské provincii Groningen. Sám se naučil číst a psát a vstoupil do služeb Východoindické společnosti, která nabízela možnost vyniknout, zbohatnout a získat námořní výcvik; proto začátkem 30. let přicestoval do Východní Indie. Díky svým schopnostem dosáhl rychlého postupu - z prostého námořníka na lodníka, kormidelníka a kapitána. Své kvality plně prokázal i pod Quastovým velením. Quastovy koráby prozkoumaly japonské vody a pronikly dokonce do blízkosti Kurilských ostrovů. Přestože kurděje vyhubily téměř celé mužstvo, podařilo se Tasmanovi dovést lodě silnými tajfuny šťastně do batávského přístavu.
Přes počáteční ztráty a neúspěchy se guvernér roku 1641 rozhodl vyslat do jižních moří novou výpravu a do jejího čela postavil tentokrát Tasmana, známého svým navigačním uměním. Měl zjistit, je - li „Zuidlandt“ součástí jižní země, jak daleko k jihu se táhne, měl nalézt námořní trasu od této země na východ a navíc ještě prozkoumat neznámé západní Tichomoří. V polovině srpna 1642 zvedly jeho lodi Heemskerk a Zeeaen v Batávii kotvy a počátkém září dorazily na Mauricius. Poté zamířily k jihovýchodu. Na 50° jižní šířky je však silné bouře přiměly změnit kurz a pak už následovala nekonečná plavba širým oceánem k východu. Australská pevnina tak zůstala daleko na severu. Teprve 24. listopadu spatřily hlídky na obzoru obrysy vysokých hor - byla to Van Diemenova země, dnešní Tasmánie.
Holanďané „vzali řečenou zemi do vlastnictví“ a Tasman sledoval její východní pobřeží až do míst, kde mu silný protivítr znemožnil další plavbu. A tak 5. prosince změnil kurz, opustil „australské vody“ a zamířil k východu, na širé moře. Proto zůstala Tasmánie, kterou nikdo z účastníků výpravy ani okem nezahlédl, v zeměpisném povědomí až do počátku 19. století pouhým výběžkem australské pevniny.
Po devítidenní plavbě k východu se před holandskými loděmi vynořil strmý břeh na severozápadním okraji jižního z novozélandských ostrovů. Vítr je hnal přímo do průlivu mezi oběma ostrovy (Tasman ho ovšem pokládal za široký záliv), kde 18. prosince zakotvili. Přátelská „neutralita“ tamních bojovních Maorů dlouho netrvala: přepadli „náhle bez příčiny“ holandský člun, zabili čtyři námořníky a uspořádali na břehu kanibalské hody. Tasman rychle opustil neblahé místo, jež nazval Moordenaarsbaai - záliv Vrahů. Při sledování pobřeží Nového Zélandu k severu si nevšiml úžiny mezi oběma velkými ostrovy a nabyl dojmu, že pluje podél rozsáhlé pevniny, zřejmě součásti Schoutenovy a Le Mairovy Země stavů. Nazval proto dnešní Nový Zéland, z něhož poznal jen západní pobřeží obou ostrovů, rovněž zemí Států - Staaten Landt. Při další plavbě objevil během roku 1643 souostroví Tonga a Fidži, minul Santa Cruz i Šalamounovy ostrovy a podél severního Nového Irska (považovaného za novoguinejský břeh) se dostal k Moluckým ostrovům a 14. června skončil šťastně svou pouť v Batávii.
Tasmanova první plavba se nepochybně řadí k největším námořním podnikům 17. století. Kromě nově objevených zemí - Tasmánie, Nového Zélandu, souostroví Tonga a Fidži, nalezl Tasman i novou cestu z Indického do Tichého oceánu v pásmu příznivých západních větrů.
Vzápětí po návratu byl Tasman vyslán na novou výpravu, tentokrát k severnímu pobřeží „Zuidlandtu“, a koncem února 1644 vyplul se 111 muži na třech nevelkých lodích. Výsledky expedice nebyly tentokrát nikterak skvělé. Prozkoumala sice celé pobřeží Carpentarského zálivu a Arnhemské země až po Severozápadní mys a dala severnímu a severozápadnímu pobřeží Nového Holandska (dnešní Austrálie) definitivní kontury, ale nezahlédla ani sebemenší část jeho východního pobřeží. Tasman nenalezl Torresův průliv a usoudil tedy, že Nová Guinea a Nové Holandsko tvoří celek.
Tasman plul pokaždé kolem pustých břehů, kde se nenacházelo zlato, koření, ani zdroje rychlého a snadného zisku. Společnost výsledky jeho plaveb zklamaly a už ve 40. letech usoudila, že mnohem výnosnější než chimérické zlato a stříbro Zuidlandtu je zaběhnutý „obchod s veškerou Indií… a Japonskem“. Nově objevené trasy vzbuzovaly naopak obavu, že jich využijí konkurenti. Proto měli v Amsterodamu spíše zájem ne zatajení výsledků výprav a na zkončení průzkumů Nového Holandska a tato tendence zvítězila na celé čáře po van Diemenově smrti († 1645). Dalších 50 let se k australskému pobřeží cíleně nepřiblížila jediná holandská loď a jeho „doobjevení“ připadlo už lodím pod anglickou a francouzskou vlajkou. Tasmanovy služby byly oceněny hodností komodora. Po smrti svého příznivce se však ocitl v nemilosti a roku 1648 byl dokonce propuštěn a penzionován. Přes brzkou rehabilitaci se už do služeb společnosti nevrátil a několik let pak vedl na ostrovech obchod na vlastní pěst. Největší objevitel 17. století zemřel v Batávii jako vážený a zámožný obchodník 10. října 1659. V roce 1942 byl zřízen na Novém Zélandu Abel Tasman National Park na Tasmanovu počest.
Antoine Watteau
Narodil v 10. října 1684 ve Valenciennes, vlámském městě, které 152-watteau-.jpgbylo od roku 1678 pod francouzskou nadvládou. O Watteauově rodině je známo pouze to, že jeho otec Jean-Philippe Watteau měl dílnu na výrobu kachlů a pracoval také jako tesař, často se opíjel a rád se účastnil pouličních i hospodských rvaček a potyček a navíc uměl také číst i psát. Watteauova matka se jmenovala Michele Lordenoisová a Watteau měl také tři bratry, kteří později převzali otcovu živnost. Watteau vykazoval umělecký talent již v dětství, a tak se ve svém rodném městě zapsal do malířské dílny tamního malíře Jacquesa-Alberta Gérina. Tam se naučil malovat i kreslit a maloval portréty bohatších měšťanů, kupců, ale také pouličních klaunů.
544-Watteau.jpg
V roce 1702 jeho mistr Gérin zemřel a Watteau odešel do Paříže, kde se chtěl zdokonalit ve svém umění. Než však v roce 1704 vstoupil do malířské dílny Claude Gillota, musel se nějakou dobu živit nádeničinou a malovat na zakázky. Jeho mistr Gillot se zabýval malováním divadelních témat a kulis a byl to právě on, kdo mladého Watteaua seznámil s prvky italské commedie dell'arte. Divadelní prostředí pak ovlivnilo celou pozdější Watteauovu tvorbu, která obsahovala velkou řadu různých divadelních kostýmů, hereckých póz a pantomimy.
Není přesně známo jak dlouho Watteau studoval u Gillota, ale je jisté, že v roce 1708 také navštěvoval dílnu známého dekoratéra Claude Audrana. V té době byl Watteau v dekorování tak dobrý, že dokonce zvažoval, že by se tomuto oboru věnoval nastálo. Jeho učitel Audran byl také správcem Lucemburského paláce v Paříži, což Watteauovi umožnilo studovat rozsáhlé Rubensovy cykly, které tam byly uloženy. Watteau měl ještě další oblíbené malíře: Tiziana a Veroneseho a společně s Rubensovým stylem pak Watteau vytvořil jakousi směsici všech těchto tří malířů a vlastní techniky, která byla ve Francii v té době nazývána ‚rubenismem‘.
Byl výborným malířem barev a pocitů tehdejší bezstarostné doby rokoka. Navrhoval tapisérie, maloval na stropy, táflování, vějíře i vrchni desky harpsichordů. Zabýval se satirou, žánrovými a alegorickými tématy, maloval výjevy z vojenského života. Dále namaloval několik obrazů s náboženskými a venkovskými výjevy a maloval i krajiny a portréty. Kromě malování se zabýval také kreslením a do dnešní doby se zachovaly stovky jeho kreseb a studií lidských forem, především rukou. Nejvíce se však proslavil tzv. fêtes galantes, které nebyly ničím jiným než venkovními obrazy postav v bohatých rokokových šatech, které byly stylizovány podle historických období – rokoka, z benátských pastorálů, commedie dell’arte i holandských a vlámských středověkých maleb. Watteau měl také několik následovníků, včetně Nicholase Lancreta a Pierra-Antoina Quillarda.
Nikdy neměl žádný domov a vždy jen pobýval v domě svých rodičů nebo domech svých podporovatelů a přátel. Zemřel 18. července 1721 na vrcholu své kariéry ve věku třiceti sedmi let na tuberkulózu v domě svého přítele na předměstí Nogent-sur-Marne východně od Paříže. Ještě před svou smrtí však bohužel zničil na radu představeného opatství Carreau velké množství svých erotických obrazů, což bezpochyby zanechalo v jeho odkazu velkou mezeru.
James Dumaresq Clavell
152-clavell.jpgNarodil se 10. října 1924 v Sydney v Austrálii jako anglický občan a byl pokřtěn Charles Edmund DuMaresq de Clavelle. Jeho otec byl důstojníkem britského Královského námořnictva, a tak Clavell vyrůstal na mnoha různých místech Britského impéria. Po vypuknutí druhé světové války se v 16 letech (1940) přihlásil do britské armády a v řadách Královského dělostřelectva byl poslán do Malajsie bojovat proti Japoncům. Tam byl zraněn kulometnou palbou, zajat a poslán do japonského zajateckého tábora na ostrově Jáva. Později byl přemístěn do nechvalně proslulého vězení Changi v Singapuru.
Stejně jako ostatní váleční zajatci i Clavell velmi trpěl špatným zacházením ze strany japonských stráží (ve skutečnosti většina z nich byli Korejci). Jeho zážitky ze zajateckého tábora se staly základem pro jeho první román Král krysa (vydaný v roce 1962). Je nutné podotknout, že Clavellova vlastní válečná zkušenost nijak záporně neovlivnila jeho vztah k japonské kultuře. Ve svém románu Šógun ji naopak líčí ve velmi příznivém světle.
V roce 1946 byl povýšen do hodnosti kapitána, ale nehoda na motocyklu ukončila jeho vojenskou kariéru. Poté studoval v Anglii na univerzitě v Birminghamu, kde potkal April Strideovou, herečku, s kterou se v roce 1951 oženil. Díky své ženě se začal zajímat o svět filmu a v roce 1953 se i s rodinou přestěhoval do New Yorku, kde pracoval pro televizi a později do Hollywoodu. Tam nakonec uspěl jako scenárista s filmy Moucha (The Fly) a Watusi. Také spolunapsal klasický film Velký útěk (The Great Escape). Od roku 1959 produkoval a režíroval i své vlastní filmy.
V roce 1963 se stal naturalizovaným občanem Spojených států amerických. Zemřel 7. září 1994 ve Švýcarsku na mozkovou mrtvici v době, kdy se tam léčil z rakoviny.
Jan Suchý
152-suchy.jpgNarodil se 10. října 1944 v Havlíčkůvě Brodě, kde začal pod vedením trenérů Jana Tománka a Václava Chytráčka hrát hokej za tamní Jiskru. V té době se zajímal také o fotbal (hrál v obraně nebo v záloze), ve kterém se stal členem širšího kádru juniorské reprezentace. Před nabídkou z fotbalové Dukly Praha, ale dal přednost hokeji v nedaleké Dukle Jihlava a společně s Jiřím Holíkem tam narukoval v roce 1963. V Jihlavě se od začátku prosadil do základní sestavy, kde začínal v obranné dvojici s Petrem Lindauerem, ale nejvíc zápasů odehrál po boku kapitána Dukly Ladislava Šmída. Jejich spolupráce byla výsledkem kombinace naprosto rozdílných herních typů. Šmíd se specializoval na obrannou činnost, Suchý bleskovými přechody do útoku podporoval ofenzívu. Ve spojení s prvním útokem Dukly (Jiří Holík, Jaroslav Holík, Jan Klapáč) vytvořili Suchý a Šmíd jednu z nejkompaktnějších a nejlépe fungujících pětek československého hokeje. V Dukle Jihlava, kde hrál až do roku 1979, získal za svou kariéru sedm titulů. Poté působil v Rakousku (WAC Stadtlau Vídeň - společně s Josefem Černým) a v Německu (Landsberg, Kaufberen). Po návratu ze zahraničí ještě nastupoval v týmu Třeště a později mateřského Havlíčkova Brodu.
Do československého hokeje přinesl nové moderní pojetí hry obránce. Dokázal plnit defenzívní úkoly a navíc vyrážel do nebezpečných protiútoků. To vedlo k jeho poměrně brzké nominaci do reprezentace. Legendárním se stal jeho gól do sítě SSSR na Mistrovství světa v ledním hokeji 1969, který pomohl k výhře . Na světových šampionátech byl dvakrát vyhlášen nejlepším obráncem turnaje a čtyřikrát byl zařazen do All stars MS (1968-1971). Většinu svých gólů v reprezentaci a lize (44 + 162) dal z bezprostřední blízkosti soupeřovy brány. Jako jediný obránce dokázal vyhrát bodování československé ligy 1968/69 - 56 bodů za 30 gólů a 26 asistencí. V lize a v reprezentaci nastřílel dohromady 206 gólů (162 + 44), což je mezi čs. obránci dodnes nepřekonaný rekord. Jako obránce drží několik dalších neoficiálních rekordů: v roce 1969 zaznamenal v utkání proti Českým Budějovicím (13:4) 5 gólů a 4 asistence; na podzim roku 1971 vstřelil v zápase proti Košicím tři góly za 47 sekund (2x inkasoval Holeček, 1x Svitana).
Je ženatý, má tři děti (dva syny, dceru), žije v Havlíčkově Brodě. Jeho vnuk Šimon hraje (společně s vnukem jeho bývalého spoluhráče Jaroslava Holíka) za žákovský tým Dukly Jihlava, také na postu obránce. Pro havlíčkobrodský hokejový klub pomáhá shánět peníze na provoz.
Ondřej Havelka
Narodil se 10. října 1954 v Praze jako syn české herečky Libuše 152-havelka.jpgHavelkové a hudebního skladatele Svatopluka Havelky. Po absolvování herectví na pražské DAMU studoval operní režii na JAMU v Brně. Po maturitě studoval herectví na DAMU, při kterém vytvořil několik výrazných divadelních postav v Disku. Tehdy také hostoval ve Studiu Ypsilon v Liberci, poté se stal členem souboru a přešel s ním do Prahu. Od roku 1975 zpíval s Originálním pražským synkopickým orchestrem. Je frontmanem skupiny Melody Makers, se kterou hraje velké množství rytmů a filmových písní meziválečného období 20. století: jazz, boogie-blues a další. Při vystoupeních a v klipech předvádí taneční čísla a step. Je synem známé
Vašo Patejdl
Narodil se 10. 10. 1954 v Karlových Varech. Po ukončení střední 152-patejdl-1.jpgškoly absolvoval studium skladby na VŠMU v Bratislavě. V roce 1969 byl jedním ze zakladatelů skupiny Elán. V roce 1985 z Elánu odešel a dal se na sólovou dráhu. Později se do Elánu vrátil. Během své profesionální kariery se kromě tvorby pro Elán podílel na projektech snad všech hudebních žánrů včetně muzikálů a vážné hudby. Od roku 2001 se navíc věnuje přípravám a natáčení svého pravidelného týdenního hudebního rozhlasového pořadu o slovenské hudbě, který pod názvem Sme tu vysílají vybraná česká rádia. Stále tvoří jak pro skupinu Elán tak pro své sólové projekty a stejně tomu je i s koncertní činností.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o podrobnější informace, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
Katolická liga
[1] Wikipedia      
Abel Tasman
[1] Wikipedia 
Antoine Watteau
[1] Artmuseum 
[2] Wikipedie 
[3] NNDB 
James Clavell
[1] Wikipedia 
Jan Suchý
[1 ] Wikipedia 
Ondřej Havelka
[1] Wikipedia 
[2] Muzikus 
Vašo Patejdl
[1] Wikipedia 
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
-Nase-hospoda.jpg
147h-TOP-09-001.jpg 100v-tvpds.jpg 100v-csdd-proti-vam.jpg
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

Počet příspěvků: 1, poslední 10.10.2009 16:33:30 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00