Dnešní výročí

pondělí 12. říjen 2009 10:00

► 1864 – narodil se český etnolog, folklorista a kulturní historik Čeněk Zíbrt, (145)
► 1889 – narodil se německý katolický filosof Dietrich von Hildebrand, (120)
► 1924 – zemřel francouzský spisovatel, nositel Nobelovy ceny Anatole France, (85)
► 1939 – narodil se český prozaik, filmový a televizní scenárista Vladimír Körner. (70)
► 1964 – Sovětský svaz vypustil Voschod 1, první kosmickou loď s vícečlennou posádkou bez skafandrů. (45)
► 1984 byl vyznamenán Nobelovou cenou za literaturu Jaroslav Seifert. (25)
► Dnes je také Mezinárodní den za omezení přírodních katastrof a Španělsko slaví státní svátek Objevení Ameriky a USA slaví od roku 1792 toto výročí jako COLUMBUS DAY.

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Čeněk Zíbrt
152-zibrt.jpgVlastním jménem Vincenc Jan Zíbrt se narodil 12. října 1864 v Kostelci u Vorlíka, nynějším Kostelci nad Vltavou, v bohaté selské rodině. V důsledku tragických okolností ztratil již jako tříletý oba rodiče. Vychovával ho dědeček a posléze teta Soulková. Na doporučení řídícího učitele E. B. Hory dali pěstouni chlapce studovat na gymnázium v Písku. Po maturitě v roce 1884 si na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze zapsal studium klasické filologie a češtiny, kde roku 1888 získal titul doktora filosofie. Pod vlivem profesora J. Gebauera se věnoval zejména vyhledávání kulturněhistorických zmínek ve starých literárních památkách. Ve svých studiích pokračoval na univerzitách v Mnichově, Berlíně, Krakově, Lvově, Varšavě a Petrohradě. Další jeho studijní cesty vedly ho do Norimberka, Paříže, Ženevy a Basileje. V roce 1891 stal se na české Filozofické fakultě docentem všeobecné kulturní historie se zřetelem k zemím rakouským a zároveň přijat za amanuensa bibliotéky Muzea království českého. V roce1901 mu byl udělen titul mimořádného profesora, a pověřen byl honorovanou povinností pravidelně přednášet stanovený počet hodin o kulturní historii. Setrval zde a součesně v muzejní službě, až roku 1904, kdy byl po odchodu bibliotekáře Adolfa Patery do výslužby jmenován bibliotekářem muzejním.
Patří k nejplodnějším a nejzasloužilejším českým spisovatelům. Literárně činným byl od roku 1884, napřed v časopisech, pak řadou samostatných děl a studií z oboru kulturní historie a folkloru. Kromě prací o všeobecné historii se hlavně věnoval studiu lidu československého, protože chtěl porozumět jeho historii. Věnoval lidové tradici, zatímco Zikmund Winter se obíral hlavně dějinami českých měst a Augustin Sedláček dějinami šlechty. Tím byl také dán obsah jeho prací. Jsou to jednak teoretické úvahy o studiu kulturní historie a rozpravy v oboru hlavně dějin středověkých, jednak jsou to obrazy z kulturních dějin českých, jednak srovnávací studie o českém lidu v celém jeho vývoji až po jeho dobu. Úřad biblioteční mu dal kromě toho podnět k několika pracím z knihovědy a přispěl tak k vytvoření jeho monumentálního životního díla - Bibliografie české historie, jejíž vydávání svěřila mu Česká akademie.
Má trvalou zásluhu o soustavné vědecké národopisné studium u nás, jehož se stal zakladatelem jako redaktor kulturněhistorického a národopisného sborníku Český Lid, který založil a vydával společně s Luborem Niederlem roku 1892 a od roku 1895 samostatně řídil. Sedmnáct ročníků Českého Lidu tvoří nepřebernou pokladnici vědomostí všeho druhu o minulosti i přítomnosti lidu českého, slovem i obrazem, Od roku 1899 řídil jako spoluredaktor nejstarší český vědecký časopis - Časopis Musea království Českého a od roku 1905 mu byla svěřena redakce tohoto důležitého muzejního orgánu úplně. Veliké zásluhy má také o bibliotéku Musea království Českého. Nejen že ji věnoval svou bohatou soukromou knihovnu, ale získal jí také četnými osobními styky, zejména se slavisty přicházejícími do Prahy, velké množství důležitých publikací slovanských.
Za svou činnost vědeckou byl poctěn členstvím a hodnostmi v učených korporacích doma i v cizině, od České akademie a Královské české společnosti nauk, od antropologické komise při akademii věd v Krakově, od Carské společnosti etnografů v Moskvě, od společnosti Towarzystwo ludoznawcze ve Lvově, od c. k. ústřední komise pro výzkum a zachování uměleckých a historických památek ve Vídni, od Société belge de folklore v Brusselu, roku 1893 byl zvolen zahraničním členem poradního sboru při světovém kongresu folkloristickém v Columbově výstavě v Chicagu a přibrán pak mezi čestné místopředsedy (pro Evropu) sdružení vědeckého »The International Folk-Lore Association« v Chicagu. České odborné a musejní krajinské spolky mu udělily čestné členství atd. Zesnul 14. února 1932 v Praze. Jeho literární pozůstalost je uložena v Literárním archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech.
Dietrich von Hildebrand
Narodil se 12 října, 1889 a vyrůstal ve světské protestantské 152-hildebrand-1.jpgrodině německých umělců ve Florencii. Studoval v Mnichově a Goettingenu. V pětadvaceti letech konvertoval v roce 1914 ke katolicismu. V letech 1918-33 působil jako profesor filozofie na univerzitě v Mnichově. Byl hlasitým oponentem Adolfa Hitlera a nacismusu. Proto po jeho nástupu k moci v roce 1933 uprchl z Německa do Vídně. Tam s podporou rakouského kancléře Engelberta Dollfusse založil a redigoval anti-nacistický týdeník, Der Christliche Ständestaat. Proto byl nacisty v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Když Hitler v roce 1938 anektoval Rakousko, byl opět nucen uprchnout. Jedenáct měsíců strávil ve Švýcarsku. Poté přešel do Francie, kde působil jako pedagog na Katolické univerzitě v Toulouse. Když v roce 1940 napadli nacisté Francii musel se ukryt a až po mnoha utrpeních a za hrdinské pomoci Francouzů se mu podařilo s manželkou, synem a dcerou uniknout do Portugalska. Odtud odcestovali lodí do Brazílie a v roce 1940 do New Yorku, kde učil filozofii na jezuitském Fordham na Rose Hill v Bronxu. Vyučování skončil v roce 1960 a zbývající léta svého života věnoval psaní. Zesnul po dlouhém boji se srdeční vadou 26 ledna 1977 v New Rochelle ve státě New York. Byl dvakrát ženatý. Poprvé s Margaretou Denck a po její smrti v roce 1957 se v roce 1959 oženil podruhé se svoji o 34 roků mladší studentku Alicií Jourdain.
Byl jedním z největších katolických filozofů 20. století. Papež Pius XII., se kterým byli přáteli, ho nazval "Učitelem církve 20. století."
Anatole France
Vlastním jménem Anatole-Francois Thibault se narodil 16. dubna 152-france.jpg1844 v Paříži jako syn pařížského kupce a antikváře. Získal důkladné klasické vzdělání na Collége Stanislas a v letech 1876 až 1890 působil jako pomocný knihovník v Senátu. Roku 1877 se oženil, ale jeho manželství skončilo roku 1892 rozvodem. Od konce 80. let totiž udržoval úzký vztah s paní Armand de Caillavet, která významně přispěla k úspěchu jeho umělecké kariéry, kdyř ho učinila středem svého salónu, nabádala ho ke spisovatelské činnosti, připravila mu půdu pro přijetí do Francouzské akademie roku 1896 a umožnila mu ve své společnosti cestovat po Francii, Itálii, Sicílii, Řecku a Malé Asii.
Svou literární činnost zahájil jako mladý parnasistní básník oddaný kultu scientismu a píšící verše s antickou tematikou a s tematikou srážky antiky a křesťanství. Později se stal představitelelm impresionistické literární kritiky, odmítal Zolův naturalismus i nesrozumitelnost symbolismu, uznával především klasiky a hlásil se ke konzervatismu. Avšak už koncem 80. let se začal zajímat o problematiku současnosti, dával průchod svému ateistickému zaměření a začal se měnit v příznivce anarchistických a socialistických myšlenek. V letech 1883 - 1896 psal čtrnáctidenní kroniky do Le Globé a do L'Univers ilustré a v letech 1886 - 1893 působí jako literární kritik v deníku Le Temps.
Postupně začal dosahovat širokého ohlasu u čtenářské obce jednak vynikající jazykovou úrovní, jednak vtipem, duchaplností, říznou ironií a aforistickým laděním svých děl a stal se známým spisovatelem s filosofickým a laskavým pohledem na svět, jehož záchranu viděl v hluboké lidskosti a v ochotě lidí navzájem si pomáhat. Po boku Émila Zoly přispěl k rehabilitaci nevinného francouzského důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl v roce 1894 neoprávněně shledán vinným z velezrady. Dále ostře vystupoval proti kolonialismu, pranýřoval zrůdnost a neomylnost dogmatických systémů a přikláněl se k radikálním politickým tendencím. Po stránce myšlenkové se v mnohém projevoval jako dědic Montaignův, Voltairův a Diderotův. Roku 1909 absolvoval přednáškové turné po Jižní Americe.
Z návalu nacionalismu na počátku 1. světové války brzy vystřízlivěl a žil v ústraní na svém venkovském sídle La Béchellerie uprostřed svých sbírek starožitností. Roku 1921 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.
Hluboká skepse a pesimistické úvahy o věčné nedokonalosti společenských systémů ho přivedly k přesvědčení o nezbytnosti aktivního boje za spravedlnost. Proto přivítal Velkou říjnovou revoluci v Rusku a začal sympatizovat s komunismem. Přispíval do komunistického deníku L'Humanité a roku 1921 dokonce vstoupil do Francouzské komunistické strany. Ve dvacátých letech byly jeho práce zařazeny katolickou církví na tzv. Index Librorum Prohibitorum (seznam knih, které byly katolíkům zakázány pod trestem exkomunikace). Často bývá označován za posledního velkého spisovatele 19. století a prvního velkého spisovatele 20. Století. Zemřel 12. října 1924 v La Béchellerie u Tours
Vladimír Körner
Jeho rodiče pocházeli ze Sudet. V roce 1939 odtamtud museli 152-korner.jpgodejít do vnitrozemí a on se „cestou“ 12. října 1939 narodil v Prostějově, už v protektorátu. Dětství prožil v Uhřičicích u Kojetína. Jeho otec patřil během války k představitelům vojenského odboje v Kojetíně. Byl v tajné vojenské organizaci, která připravovala v roce 1944 povstání na Moravě. Padl 7. května 1945 v posledních bojích války a „in memoriam“ dostal dva válečné kříže.
Po válce se rodina vrátila na severní Moravu do Zábřeha a tam Vladimír už jako chlapec zažil odsun Němců. Žil zde do roku 1954, kdy odešel do Prahy. V letech 1954–57 studoval na Průmyslové škole filmové v Čimelicích a pak ve studiu pokračoval v letech 1958 – 1963 na FAMU u profesora F. A. Dvořáka a M. Kundery. Už během studií působil jako dramaturg Filmového studia Barrandov, k jeho prvním pracím patřily scénáře k filmům Deváté jméno a Čas jeřabin (1963). V letech 1962-70 pracoval na Barrandově jako dramaturg a pak do roku 1991 jako scenárista.
Většina jeho novel i románů vznikla původně jako filmové povídky. Od poloviny šedesátých let také publikoval v časopisech a odborném tisku. Za své tvůrčí úsilí je držitelem řady ocenění z našich i mezinárodních festivalů – Berlín, Karlovy Vary, Sapporo, Monte Carlo, Cannes a další. V roce 2004 obdržel prestižní „Cenu Vladislava Vančury“. V roce 2005 filmově zpracoval své poslední dílo Krev zmizelého.
Voschod 1
152-voschod-1.jpgOdstartoval ráno 12. října 1964 z kosmodromu Bajkonur. Celý let trval 24 hodin a byl řízen automaticky bez zásahů kosmonautů. Ti jej absolvovali bez skafandrů, v lehkých sportovních oblecích. Během letu pociťovali nevolnost žaludku z beztížného stavu, přesto plnili připravený program - fotografovali, pozorovali hvězdy i polární záři nad Antarktidou. Letěli ve výši 178 - 408 km nad Zemí. Lékař Jegorov sledoval své kolegy. Odebíral jim krev, měřil činnost mozku a stav organismu. Po 17 obletech Země začala loď brzdit a návratový modul s posádkou přistál ráno 13. října 1964 na padácích na území Kazachstánu 312 km na severovýchod od Kustanaje.
Posádku tvořili:
● Vladimir Komarov, velitel letu;
● Konstantin Feoktistov (vědecký pracovník);
● Boris Jegorov lékař, první let, funkce kosmonaut-výzkumník.
Všichni byli vyznamenáni Leninovým řádem, medailí Zlatá hvězda a byl jim udělen titul hrdiny Sovětského svazu.
544-voschod-1-posadka.jpg
Voschod 1 (Восход 1) byl první pilotovanou lodí ze sovětského vesmírného programu Voschod. Po předchozích letech úspěšného programu Vostok byl urychleně (z politických, prestižních důvodů) připraven konstrukční kanceláří Koroljova nový typ lodě pro vícečlennou posádku.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o podrobnější informace, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
Čeněk Zíbrt
[1] Wikipedia 
[2] Akademický bulletin 
Dietrich von Hildebrand
[1] [2] Wikipedia  
Anatole France
[1] Wikipedia 
Vladimír Körner
[1] Wikipedia 
[2] Slovník české literatury po roce 1945 
Voschod 1
[1] Wikipedia 
[2] Kosmos 
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
-Nase-hospoda.jpg
147h-TOP-09-001.jpg 100v-tvpds.jpg 100v-csdd-proti-vam.jpg
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

MilanJiná výročí 12. října11:0912.10.2009 11:09:12

Počet příspěvků: 1, poslední 12.10.2009 11:09:12 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00