Dnešní výročí

středa 21. říjen 2009 11:00

►1824 – Joseph Aspdin si nechává patentovat portlandský cement. (185)
►1854 – zemřela polská spisovatelka Maria Witenberska. (155)
►1859 – narodil se malíř Václav Jansa. (150)
►1874 – narodil se průkopník české kinematografie Antonín Pech. (135)
►1949 – narodil se 9. izraelský premiér Benjamin Netanjahu, (60)
►1959 – bylo v New Yorku otevřeno Guggenheimovo muzeum. (50)
►1969 – zemřel hudební vědec Antonín Sychra. (40)
►1969 – zemřel americký prozaik a básník Jack Kerouac. (40)
►1984 – zemřel francouzský filmový režisér Fançois Truffaut. (25)
►1984 – zemřel český hudební skladatel Dalibor Cyril Vačkář. (25)

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Joseph Aspdin
Narodil se 21. prosince 1778 jako prvorozený ze šesti dětí 152-aspdin.jpgThomase Aspdina, zedníka žijícího v Hunsletu v obvodu Leedsu v hrabství Yorkshire. Nastoupil do otcova podniku a oženil se 21. května 1811 s Mary Fotherbyovou ve farním kostele sv. Petra v Leedsu. V roce 1817 si zařídil v centru Leedsu vlastní obchod. Během dalších let začal experimentovat s výrobou cementu a 21. října 1824 mu byl udělen britský patent BP 5022 nazvaný „Vylepšení způsobu výroby umělého kamene“, ve kterém vytvořil termín „portlandský cement“. Portlandským cementem jej nazval proto, že maltová směs z něj vyrobená se podobala „nejlepšímu Portlandskému kameni“, který byl v té době nejpoužívanějším stavebním kamenem v Anglii. Zemřel 20. března 1855.
Maria Wirtemberska
Vlastním jménem Maria Anna Czartoryski princezna Württemberg-Montbéliard se narodila 15. března 1768 ve Varšavě v rodině Adama Kazimierza Czartoryskiego a Izabeli z Flemingów Czartoryskiej. Zpočátku vyrůstala ve Varšavě v Bůankytném paláci. V roce 1782 přesídlila s rodiči do Pulaw.
. V letech 1784-93 byla manželkou prince Louise z Württembergu, 152-wirt.PNGpříbuzného vládnoucích rodů v Německu a Rusku, vůdce litevských vojáků ve válce s Ruskem v roce 1792. Když princ jako velitele litevského vojska působil ve prospěch Pruska a Ruska, čímž zradil, skončilo jejich manželství rozvodem. Po rozvodu, pobývala nejčastěji ve Varšavě, v letech 1798 až 1804 trávila zimy ve Vídni a léto v Pulawach. V letech 1808-16 vedla ve Varšavě literární salon (modrá sobota), v níž býval mimo jiných i Julian Ursyn Niemcewicz. Zúčastňovala se schůzek Společnosti Iksů a v roce 1816 napsala román Malwina, který je považován za první polský psychologicko-společenský román. Zalíbilo se jí v nádherné vsi Pilica a koupila ji. Upravila zde park založený předchozími vlastníky, vystavěla palác a později i katolický kostel. Pilický park byl známý svojí krásou i v zahraničí. Podporovala vzdělávací aktivity mezi rolníky. Po listopadovém povstání žila v Haliči. V roce 1837 se natrvalo usadila v domě svého bratra prince Adama Jiřího v Paříži, kde 21 října 1854 zemřela.
Václav Jansa
Narodil se 21. října 1859, ale místo jeho narození není přesně 152-jansa.pngznámé. Uvádí se Rovné pod Řípem nebo Německé Zlatníky (Slovensko). Jeho rodiče zaměstnal hrabě Herberstein na svém dvoře, proto se přestěhovali do Solan u Lovosic, kde se vyučil kupcem a přitom se věnoval své zálibě, kreslení a malování. Kvůli studiu odjel do Prahy, kde byl přijat na akademii výtvarných umění, ze které později přestoupil na akademii ve Vídni. Hodně cestoval a oblíbil si malbu krajiny. Maloval hlavně jižní Čechy a také Krkonoše. Při velké přestavbě Prahy na konci devatenáctého století se zaměřil na obrazy pražských domů a ulic. Pražské ghetto se tehdy asanovalo, bouraly se domy i celé ulice a stavěly se nové budovy. Mnohé z jím zachycených památek již dnes neexistují. Zemřel v Černošicích 29. června 1913 ve věku 54 let,
j544-ansa-obr-2.JPGV loňském roce vyšla kniha Starou Prahou Václava Jansy, jehož obrazy zachycují zajímavá místa a zákoutí Prahy na přelomu 19. a 20. století ještě před rozsáhlou asanací, která výrazně změnila tvář města, zatímco současné fotografie Ondřeje Poláka pořízené ze stejných míst zaznamenávají tuto proměnu, která je konkrétně popsána v textech Pavly Státníkové.
Antonín Pech
Narodil se 21. října 1874 v Čižicích u Plzně. V mládí pracoval jako fotograf v Českých Budějovicích. V roce 1907 se přestěhoval do Prahy a už v roce. 1908 otevřel v Ječné ulici kino Grand Biograph de Paris. Už dříve vytvořil pro divadelní představení v smíchovské Aréně „Satanův poslední výlet“ v režii Antonína Vaverky s Aloisem Charvátem a dalšími herci snímek o satanově jízdě železnicí, který se promítal v rámci představení. Jeho podnikatelské aktivity vedly 1. května 1911 k založení první české filmové společnosti Kinofa, jejímž se stal ředitelem. Kapitálově ji zajišťovali přední členové obchodního a průmyslového světa (bratři Vladimír a Ladislav Rottové, majitelé železářství, kavárník Josef Kejř a řada dalších. Záměrem společnosti bylo nejen vyrábět a prezentovat filmy dokumentární, ale točit i filmy hrané. Jednala i s ředitelstvím Národního divadla o zapůjčení kostýmů a rekvizit i účast předních herců na historických projektech. Nejúspěšnějším dokumentem oné doby byla třídílná reportáž Všesokolský slet 1912. Snímek Svatojanské proudy byl vyznamenán Velkou výstavní zlatou medailí na I. mezinárodní filmové výstavě ve Vídni, což byl první mezinárodní úspěch české kinematografie vůbec. Z dalších dokumentů to byly Chov husí v Libuši u Prahy a Život zabité žáby. Rozruch vzbudilo natáčení obrazu Dámské kalhoty na Václavském náměstí v Praze, kdy byl kameraman ohrožován ohromným shlukem obecenstva. Pro Kinofu natočil i několik hraných filmů. Byly to úspěšné grotesky ve stylu francouzského komika Maxe Lindera: Rudi na křtinách, Rudi na záletech a Rudi sportsmanem. Hlavní postavu ztřeštěného a zbrklého mládence Rudiho hrál Emil Artur Longen. Interiéry byly natáčeny v kulisách na zahradě šantánu U Lhotků, exteriéry na různých místech Prahy. Éra společnosti Kinofa však skončila poměrně brzy, neboť zvyšující se náklady a nedostatek financí vedly r. 1914 ke krachu. Zemřel 20. února 1928 ve věku 53 let.
Benjamin Netanjahu
Známý pod přezdívkou Bibi se narodil? 21. října 1949 vTel Avivu 152-netanjahu.jpgCele (rozené Segalové) a Bencionu Netanjahuovým (původně Mileikowským) jako prostřední ze tří bratrů. Vyrůstal v Jeruzalémě, a když mu bylo 14 let, tak se jeho rodina přestěhovala do Spojených států amerických. Usadila se na filadelfském předměstí ve městě Cheltenham, kde později vystudoval místní střední školu. Jeho otec je emeritní profesor židovských dějin na Cornellově univerzitě. V roce 1967 se Bibi vrátil do Izraele, aby splnil svou povinnou vojenskou službu v Izraelských obranných silách. Byl přijat do elitní vojenské jednotky Sajeret Matkal a zúčastnil se řady nebezpečných operací při Opotřebovací válce, včetně osvobození rukojmích z letadla Sabena Airlanes na Ben-Gurionově letišti, při němž byl zraněn. Z armády odešel po šesti letech služby v hodnosti kapitána. Poté se opět vrátil do Spojených států, kde na Massachusetts Institute of Technology (Massachusettský technologický institut, MIT) v roce 1975 získal bakalářský titul v architektuře a o dva roky později magisterský titul v obchodnictví. Potom studoval na MIT a Harvardu politické vědy. Po dokončení postgraduálního studia pracoval v letech 1976-82 v soukromém sektoru. Nejprve v poradenské firmě v Bostonu a později ve společnosti Rim Furniture Industries v Izraeli.
V roce 1982 byl na žádost tehdejšího izraelského velvyslance ve Spojených státech Moše Arense jmenován jeho zástupcem, kterým byll dva roky. Byl rovněž členem první delegace rozhovorů o strategické spolupráci mezi Izraelem a USA. V letech 1984-88 působil jako izraelský velvyslanec při Organizaci spojených národů. Během svého působení v OSN byl znám jako zkušený a energický řečník a debatér. Jako obhájce Izraele na mezinárodní scéně pomohl porozumění bezpečnostním potřebám země mezi vlivnými Američany. Jako izraelský velvyslanec při OSN vedl v roce 1987 snahy o zpřístupnění archivů nacistických válečných zločinů.
Po návratu do Izraele v roce 1988 vstoupil do politického života. Za stranu Likud byl zvolen do 12. Knesetu a byl jmenován náměstkem ministra zahraničí ve vládě Jicchaka Šamira. V této funkci setrval čtyři roky, které byly poznamenány intifádou, válkou v Zálivu a Madridskou mírovou konferencí, která iniciovala přímé rozhovory mezi Izraelem a jeho sousedy. Díky Netanjahuovým dobrým komunikačním schopnostem, a zejména pak umu jednání s médii, došlo opět k lepšímu vnímání Izraele v zahraničí. V roce 1992 prohrál Likud pod vedením Šamira předčasné parlamentní volby a Šamir odešel z politiky. Krátce před stranickými volbami v roce 1993 přiznal v rozhovoru pro televizi Kanál 1 nemanželskou aféru,[12] která podle jeho slov „měla být zneužita při volebním boji spolustraníkem z Likudu“,. přesto stranické volby vyhrál, když porazil Bennyho Begina a zkušeného politika Davida Levyho. Vedl politickou opozici v období, které předcházelo vraždě premiéra Jicchaka Rabina – období charakteristické rostoucím společenským napětím kvůli mírovým dohodám z Osla a opětovnému nárůstu palestinského terorismu. Sám byl obviňován z vyhrocování již tak napjaté situace, když dohody z Osla označil jako „předmostí ke zničení Izraele,“ a kdy byl jako vůdce opozice bouřlivým řečníkem na protivládních demonstracích. Ostře také vystupoval proti izraelskému stažení z Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu.
Volby do Knesetu v roce 1996 byly neobvyklé tím, že každý volič měl právo přímo zvolit premiéra. V předvolební kampani se zaměřil na rostoucí vlnu teroru, která decimovala Izrael, nabídl zproštění povinné vojenské služby pro ortodoxní muže, zvýšení sociální podpory, garanci na svěcení šabatu a byl prozii jakýmkoliv dalším územním ústupkům. Zároveň ale prohlásil, že dodrží mezinárodní závazky Izraele, včetně Oselských dohod, ale jedním dechem dodal, že mírový proces zpomalí a bude striktně vyžadovat reciprocitu. Byla pro něj příznivá i skutečnost, že izraelští Arabové, kteří by jinak volili jeho protivníka Šimona Perese, se zalekli nedávné Peresovy operace Hrozny hněvu, a namísto hlasu pro něj vhazovali do volebních uren prázdné volební lístky. Ve volbách, které se konaly 29. května 1996, sice mírně zvítězila Strana práce, avšak v přímých volbách vyhrál o 30 tisíc hlasů Benjamin Netanjahu, který se tak stal nejmladším izraelským premiérem a prvním izraelským premiérem zvoleným v přímých volbách. Vytvořil koaliční vládu sestávající se z Likudu, Gešeru, Cometu, Národní náboženské strany, Jednotného judaismu Tóry, Jisra'el be-Aliji, Šasu a Třetí cesty. Bezprostředně po sestavení vlády chtěl dokázat, že bude pokračovat v mírovém procesu, ale ve skutečnosti Arafatovým slibům nevěřil. Proto se snažil kompromisy s palestinskými Araby oddalovat a v rozporu s Oselskými dohodami akcentoval jordánsko-palestinskou konfederaci namísto nového samostatného státního útvaru. Jeho politika se opírala o tzv. „tři ne“: NE stažení z Golanských výšin, NE diskusím o statusu Jeruzaléma a NE vyjednávání pod ultimáty.
Po teroristickém útoku v březnu 1997 v Tel Avivu došlo k výraznému ochlazení izraelsko-palestinských vztahů. Přesto občas vystoupil s „novým mírovým plánem“, což byl většinou pouze již existující modernizovaný plán.[35] Jeden z takových („Allon-Plan-Plus“) navrhl v červnu 1997. Vyslovení nedůvěry vládě ho vedlo k vyhlášení předčasných voleb pro rok 1999. V těchto předčasných volbách, které se konaly 17. května a ve kterých se opět přímo volil premiér, prohrál. Po volební porážce opustil křeslo předsedy Likudu a dočasně odešel z politiky. Působil jako obchodní poradce hi-tech společností a přednášel po celém světě. V roce 2001 nevyužil příležitost vrátit se na politický vrchol, když se odmítl zúčastnit předčasných premiérských voleb.
14. srpna 2007 byl v nových stranických volbách zvolen předsedou strany a kandidátem na post premiéra, když získal 73 % hlasů a porazil radikálně pravicového kandidáta Moše Feiglina a předsedu Světového Likudu Dannyho Danona. Jako předseda strany byl automatickým kandidátem Likudu na post premiéra v dalších izraelských parlamentních volbách, které se konaly letos v únoru 2009. Přes značný předvolební náskok nakonec Likud skončil s rozdílem jednoho mandátu na druhém místě za Kadimou. Přesto pravicové strany získaly v Knesetu většinu 65 mandátů. Po poradních setkáních prezidenta Perese s předsedy parlamentních stran nakonec pověřil Netanjahua, když podpořili všechny pravicové strany, které mají dohromady v Knesetu většinu, sestavením vlády. Stalo se tak poprvé za šedesát let existence státu Izrael, kdy sestavením vlády nebyl pověřen vítěz voleb. 31. března jmenoval prezident Peres Netanjahuovy ministry a téhož dne získala jeho vláda podporu v Knesetu. Následující den do vlády vstoupila strana Jednotný judaismus Tóry, čímž se počet vládních poslanců rozrostl na 74.
Guggenheimovo muzeum
Celým názvem The Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku je jednou z nejznámějších galerií moderního umění. Stojí na rohu Páté Avenue a 89. Street, mezi Central Park a East River v horním Manhattanu. 554-gugenh.jpg
Založila je a od roku 1937 spravuje nadace Solomon R. Guggenheima a Guggenheimovy sbírky tvoří jeho základ. Z podnětu pozdější ředitelky muzea H. von Rebay začal Guggenheim počátkem 30. let sbírat moderní umění. Nakoupil díla V. Kandinského a mnoha dalších, roku 1937 založil Guggenheimovu nadaci (Solomon R. Guggenheim Foundation) na podporu moderního umění a v roce 1939 otevřel v New Yorku Museum of Non-Objective Art, kde zpřístupnil své sbírky. V roce 1943 pověřil architekta Frank Lloyd Wrighta, aby navrhl novou budovu muzea. Dnešní Guggenheimovo muzeum bylo postaveno teprve po jeho smrti v letech 1956-1959. Nápadná a provokativní spirálovitá budova je v ostrém kontrastu k pravoúhlým krabicím ve svém okolí a vyvolala zprvu kritiku. Galerie je i uvnitř uspořádána do spirály bez oken a i když má dost světla z centrální kopule, obrazy se musí osvětlovat uměle. V roce 1992 k ní přibyla vyšší a pravidelná věž podle návrhu G. Siegela. Tento celek dnes patří k „ikonám“ města New Yorku, velmi často se filmuje a podobně. Jádrem sbírek je původní Guggenheimova sbírka, která je orientována hlavně na „abstraktní“ umění.
Antonín Sychra
Narodil se 9. června. 1918 v Boskovicích, kde také v roce 1937 maturoval na místním gymnáziu. Od dětství projevoval hluboký zájem o kulturu, politiku, umění a speciálně o hudbu, v čemž byl podporován svým dědečkem, kantorem a všestranným hudebníkem Ladislavem Vondruškou (žák Leoše Janáčka na brněnském učitelském ústavu). Studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity češtinu, němčinu, hudební vědu. Brněnského hudebního života se zúčastnil činností v Orchestrálním sdružení a v mužském pěveckém sboru Opus (zde absolvoval sbormistrovskou školu Viléma Steinmana) i přednáškami o estetice vokální hudby ve vzdělávacích kurzech. Během nacistické okupace působil jako učitel na Boskovicku, v době totálního nasazení byl činný v ilegálním oddíle Předvoj a v ilegální Komunistické straně Československa (1944), což ovlivnilo i jeho další politické a ideové zaměření.
Po osvobození republiky roku 1945 dokončil studium hudební vědy a estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kam ho přivedla i osobnost předního estetika strukturalistického zaměření, Jana Mukařovského (jeho dceru si vzal za manželku; druhou ženou se později stala zpěvačka, herečka, tanečnice Milena Zahrynowská). Titul PhDr. (1946) získal na základě disertace Hudba a slovo v lidové písni. Již roku 1945 nastoupil jako pracovník uměleckého odboru Výzkumného ústavu pedagogického v Praze, od 1947 přednášel na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, po únorovém převratu 1948 byl pověřen přednáškami na Hudební fakultě AMU, kde byl jmenován 1950 děkanem a 1951 profesorem. Habilitoval se prací Materiál hudby. Hudební fonetika a fonologie na Filozofické (tehdy Filozoficko-historické) fakultě UK, kde 1952 byl jmenován profesorem. Přednášel zde estetiku a dějiny hudby; 1959 se stal vedoucím katedry estetiky. Titul DrSc. získal jako jeden z prvních roku 1959 rozsáhlým spisem Estetika Dvořákovy symfonické tvorby. Jako vysokoškolský pedagog (zejména zpočátku svého působení) ve výuce značně rigorózně uplatňoval principy marxisticko-leninské estetiky, socialistického realismu apod. Obecně se netěšil takové autoritě a oblibě jako např. Mirko Očadlík. Přesto jeho působení na některé žáky bylo silné.
Souběžně s kariérou vědeckou a univerzitní se rozvíjela Sychrova kariéra hudebního kritika, organizátora, ideologického činitele; zejména v souvislosti se vznikem a činností Svazu československých skladatelů, resp. jeho tiskového orgánu Hudební rozhledy. Vedle pedagogické a vědecko-publikační činnosti se angažoval v řadě funkcí na vysokoškolské půdě, ve skladatelském svazu a zejména v jeho hudebněvědecké sekci, později neformálně v nově vzniklém Ústavu pro hudební vědu ČSAV (Československá akademie věd), v různých tiskových a diskusních platformách atp.
Oprava a úprava stanovisek v průběhu 50. a 60. let neproběhla u něj najednou a objevovaly se i recidivy. Nemalá část muzikologické a estetické obce navíc sledovala proměny jeho názorů a i jeho pracovní výsledky s určitou skepsí. Po relativně krátkém průběhu roztroušené sklerózy (byl půldruhého roku upoután na nemocniční lůžko) zemřel v Praze 21. října 1969 předčasně a uprostřed nově nastoupené slibné vědecké cesty. Patřil k výrazným tvůrčím, velmi plodným (jeho bohatá bibliografie je značně nepřehledná, neboť řada příspěvků vycházela v různých podobách, přetiscích, souborech), ale rozporuplným osobnostem české estetiky a muzikologie v polovině 20. století, uprostřed velkých společenských otřesů. Jeho život, tvorba a odkaz zatím nejsou do hloubky prozkoumány, zhodnoceny a využity.
Jack Kerouac
152-kerouac.jpgVlastním jménem Jean-Louis Lebris de Kerouac se narodil 12. března 1922 v Lowellu vastátě Massachusetts, jako třetí a poslední dítě v rodině obchodníka francouského původu. Doma mu říkali "Ti Jean", čili "Malý Jan". Když mu byly čtyři roky, zemřel ve věku devíti let na revmatickou horečku jeho starší bratr Gerard. Tato událost ho hluboce poznamenala, prohloubila jeho závislost na matce a promítla se i do jeho tvorby. Doma rodina Kerouacových mluvila jedním z francouzských dialektů, proto je Kerouacův mateřský jazyk francouzský. Angličtinu se začal učit až v šesti letech a docela s ní bojoval. Jeho matka byla hluboce věřící katoličkou a o nedělích jeho a Carolinu vodila do kostela. Když se rodina přestěhovala do Pawtucktetwille, objevily se u otce zdravotní problémy, z části způsobené alkoholem. Proto nenosil domů moc peněz, což mělo za následek vzrůstající napětí mezi rodiči.
Nejdříve chodil do školy sv. Ludvíka Francouzského, poté do jezuitské školy sv. Josefa. V roce 1936 nastoupil na lowellskou High School, kde si získal společenské postavení mezi spolužáky výbornými výkony v americkém fotbale a atletice. Zde se také seznámil s jazzem a začal hodně číst. V posledním ročníku se seznámil s Mary Caneyovou, která se později stala předlouhou jeho románu Maggie Cassidyová. Díky svým fotbalovým výkonům dostal dvě nabídky univerzitního stipendia a rozhodl se pro Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Na univerzitě se nui z počátku dařilo dobře a díky jeho výborným esejům si ho spolužáci najímali, aby za ně psal práce. Jeho prvotní nadšení z univerzity se však brzy začalo vytrácet. Dlouhé cestování městem, celodenní vyučování a večerní fotbalový trénink ho příliš zaměstnávaly a začal vyučování vynechávat. Začal chodit do klubů poslouchat jazz a na večírky spolužáků. V této době se ještě scházel s Mary Caneyovou, avšak jejich způsob života byl už dost odlišný, což nakonec vedlo k jejich odloučení. Po zbytek života pak Kerouac tvrdil, že nikdy žádnou dívku nemiloval tak jako Mary. V prosinci 1942 se nepohodl s trenérem fotbalu a opustil univerzitu. Vrátil se zpět do Lowellu. O tři měsíce později obdržel povolávací rozkaz do Námořnictva Spojených států. Odtud byl však brzy propuštěn pro psychické problémy. V létě téhož roku proto nastoupil jako pomocná pracovní síla na loď do Liverpoolu.
V létě roku 1944 se poprvé setkal s Allenem Ginsbergem a ještě téhož roku i s Williamem Sewardem Burroughsem. Jelikož byl Burroughs o několik let starší než Ginsberg i Kerouac, stal se pro ně „učitelem“. 22. srpna se oženil s Frankie Edith Parkerovou. V roce 1946 se setkal s Nealem Cassadym, což navždy ovlivnilo jeho tvorbu. V následujících letech Kerouac psal svůj prvotní román Maloměsto, velkoměsto (vyšel 1950), jezdil stopem po USA a příležitostně pracoval. Po roce 1956, kdy vydal román Na cestě, se stává pro veřejnost známou osobností. Byl finančně zajištěn a začal pít víc, než kdykoli předtím. Zemřel na krvácení jícnových křečových žil. 21. října 1969 v Saint Petersburgu na, Floridě.
François Truffaut
Narodil se 6. února 1932 v Paříži. Již ve svých jedenadvaceti truff.jpgletech pobouřil většinu "uznávaných" francouzských veličin svou nelítostnou statí Jistá tendence francouzského filmu, v níž bušil do tvůrců. jako byli Jean Delannoy, Claudie Autant-Lara a dokonce i do mistrů Marcela Carného či René Clémenta. Článek vyšel v roce 1953 v časopise "Cahiers Du Cinema" a svou provokativností způsobil, že někteří kritizovaní do své smrti Truffautovi nedopustili obvinění, že se stali jen loutkami v rukou rutinovaných scenáristů. V roce 1957 se oženil s Madeleine Morgensternovou, jejímž otcrm byl filmový producent a distributor, který mu pomohl začít jeho kariéru. Za svůj celovečerní debut Nikdo mne nemá rád (Les Quatre cents coups; 1959) získal v roce 1959 Cenu za režii na festivalu v Cannes. Po osmi letech manželství, v roce 1965 se Truffaut rozvedl. Pouhý rok před jeho smrtí v roce 1983 mu herečka Fanny Ardant porodila dceru Joséphine. Zemřel ve věku 52 let v Neuilly-sur-Seine 21. října 1984 na rakovinu mozku.
Mezi mnoha Truffautovými filmy můžeme nalézt částečně autobiografickou pentalogii o Antoinovi Doinelovi, kterého představoval herec Jean-Pierre Léaud. Ten ve 14 letech začal svoji kariéru právě v prvním filmu z této série Nikdo mne nemá rád (Les Quatre cents coups; 1959). Cyklus pokračoval krátkým filmem Antoine et Colette a celovečerními Ukradené polibky (Baisers volés; 1968), Rodinný krb (Domicile conjugal; 1970) a Láska na útěku (L' Amour en fuite; 1979).
Dalibor Cyril Vačkář
152-vackar.jpgNarodil se v rodině populárního skladatele, dirigenta a organizátora Václava Vačkáře 19. září 1906 v dalmatské Korčule. V letech 1923-29 studoval na pražské konzervatoři kompozici u Otakara Šína a housle u Rudolfa Reissiga. Na Mistrovské škole (1929–31) byl žákem Josefa Suka (kompozice) a Karla Hoffmanna (housle). Studia dirigování měl u Otakara Ostrčila. Po absolutoriu (1932–33) hostoval v Osvobozeném divadle v Praze a řídil orchestr Tylova divadla tamtéž. V letech 1934–45 působil jako houslista v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu, 1945–47 byl filmovým dramaturgem a scénáristou. Od roku 1947 vstoupil do svobodného zaměstnání.
Je autorem hudby k osmnácti celovečerním filmům (např. Pyšná princezna, Hudba z Marsu), symfonií (5), orchestrálních (Jazzový koncert), komorních (Klavírní trio Jaro) a koncertantních skladeb (Oboe concertante). Pod pseudonymem Dalibor C. Faltis napsal několik divadelních her (např. Mraky na nebesích, Piráti, Císař a slavík). Je spoluautorem knihy O instrumentaci symfonického orchestru a hudby dechové (s Václavem Vačkářem, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1954) a autorem mnoha časopiseckých studií a recenzí. Zemřel 21. října 1984 v Praze.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o podrobnější informace, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
Joseph Aspdin
[1] Wikipedia
[2] Respekt.cz 
Maria Wirtemberska
[1] Wikipedia 
Václav Jansa
[1] Wokipedia 
Antonín Pech
[1] Wikipedia 
Benjamin Netanjahu
[1] Wikipedia 
Guggenheimovo muzeum
[1] Wikipedia 
Antonín Sychra
[1] Český hudení slovník osob a institucí 
Jack Kerouac
[1] Wikipedia 
Fançois Truffaut
[1] Wikipedia 
Dalibor Cyril Vačkář
[1] Český hudební slovník organizací a osobností 
[2] Wikipedia 
[3] Česká hudba 
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
-Nase-hospoda.jpg
147h-TOP-09-001.jpg 100v-tvpds.jpg 100v-csdd-proti-vam.jpg
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

P. Krejčí...právěže z osobní zkušenosti14:2922.10.2009 14:29:01
P. KrejčíŠtiřín je průs.....12:0422.10.2009 12:04:43
NULIDěkuji za info,07:4422.10.2009 7:44:47
Jirka B.Nějak jsem tam zapomněl vložit ten odkaz22:0721.10.2009 22:07:51
NULITak jsem přemýšlela,20:2121.10.2009 20:21:40
Petr KrejčíS muzeem17:5921.10.2009 17:59:50
Jirka B.Kerouaca jsem si zamiloval skrze jeho knihu17:5821.10.2009 17:58:42
Lída V.Tak vtom se15:0721.10.2009 15:07:00
NULIMusím říct,11:4821.10.2009 11:48:23

Počet příspěvků: 13, poslední 22.10.2009 15:39:47 Zobrazuji posledních 13 příspěvků.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00