Dnešní výročí

pondělí 26. říjen 2009 11:00

►1759 – narodil se jeden z vůdců Francouzské revoluce Georges Jacques Danton. (250)
►1919 – narodil se íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví. (90)
►1939 – prezidentem Slovenského štátu se stal Josef Tiso. (70)
►1939 – na území Polska vznikl Generální gouvernement. (70)
►1954 – Terst se vrátil Itálii. (55)
►1954 – zemřel malíř Václav Rabas. (55)
►1959 – obdržel Nobelovu cenu akademik Jaroslav Heyrovský. (50)
►1964 – zemřel český esperantista Rudolf Hromada. (45)
►1989 – zemřel nositel Nobelovy ceny Charles J. Pedersen, (20)
►2004 – zemřel nestor české dětské psychologie Zdeněk Matějček. (5)

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Georges Jacques Danton
Narodil se 26. října 1759 v Arcis-sur-Aube ve středostavovské 26-danton.jpgprovinční rodině. Většinu času prožil na venkově. Dostalo se mu širšího liberálního vzdělání. Vystudoval práva v Remeši a koupil lukrativní kancelář avocat aux Conseils du Roi (úřad královského advokáta a poradce) v Paříži. V počátcích Velké francouzské revoluce se poprvé zviditelnil jako prezident tehdy velmi populárního klubu Cordeliers. Společenství Cordeliers bylo jedním z prvních center, kde se hlasitě proklamovala neslučitelnost existence královského dvora se svobodou Francie a bylo to právě toto společenství, které zdůrazňovalo potřebu radikální akce proti panovníkovi. V kordeliérské čtvrti byl pak jmenován velitelem praporu Národní gardy. Přesto se mu do politického dění během revoluce zpočátku výrazněji prosadit nepodařilo. Nebyl zvolen do generálních stavů v r. 1789 ani do Zákonodárného shromáždění (Konventu). Teprve v r. 1791 se mu podařilo získat menší post asistenta prokurátora v Pařížské komuně. Zlom nastal 10. srpna 1792, kdy po úspěšném útoku na Tuilerie, kdy došlo k zatčení královské rodiny, byl Danton zvolen ministrem spravedlnosti. Stal se horlivým tribunem lidu, hlasem revoluce. Jako jediný nový ministr měl důležitý vliv v Povstaleckém výboru, řídil i politiku ministerstva zahraničních věcí a války. Danton v názoru na popravu Ludvíka XVI. patřil spíše k umírněnějším revolucionářům, přesto svým výrokem : „Jediné místo, kde je možné zasáhnout krále, je na hlavě“, krále k smrti odsoudil. Po popravě krále (21.1.1793) se zvedla bouřlivá reakce ostatních evropských dvorů a zvláště po Dantonově prohlášení o právu na rozšíření přirozených hranic Francie o moře, Rýn, Alpy a Pyreneje. Po zpřetrhání diplomatických vztahů vyhlásila pak Francie válku Anglii, Holandsku a Španělsku. Byl zřízen Revoluční tribunál a pod hrozbami obsazení Francie cizími vojsky zřídil Konvent také Výbor veřejného blaha, do čela byl zvolen Danton. Dantonova snaha řešit krizi diplomatickým jednáním byla kritizována a spolu s několika dalšími členy byl z Výboru zakrátko vyloučen. Na jeho místo nastoupil M. Robespierre. Danton byl pak přesto zvolen předsedou Konventu. V noci 30. března 1794 bylo na společném zasedání Výboru veřejného blaha a Výboru pro obecnou bezpečnost přijato rozhodnutí Dantona zatknout. Byl obviněn ze snahy uzavřít mír s nepřítelem (Anglií). Po oznámení Dantonova zatčení se v Konventu zvedla vlna protestů, ale Konvent nakonec soudní proces odsouhlasil. Přestože Danton věděl, že o rozsudku je prakticky rozhodnuto, hájil se s takovou vervou, že muselo být vydáno nařízení, že každý obviněný, který se vzepře národní spravedlnosti či ji pohaní, se nebude smět hájit. Danton byl odsouzen k smrti, sťat gilotinou v Paříži 5. dubna 1794. Jeho poslední slova byla: „Hlavně nezapomeňte lidem ukázat mou hlavu. Stojí za to“.
Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr
Narodil se 26. října 1919 v Tehránu. Pro svou budoucí 26-reza.jpgpanovnickou roli byl pečlivě připravován již od chlapeckého věku. Když mu bylo 7 let, stal se oficiálním následníkem trůnu a jako dvanáctiletého ho spolu s bratrem Alím poslali v květnu 1931 do internátu Le Rosey ve Švýcarsku, kde měl získat patřičné vzdělání. Zůstal tam plných pět let, do roku 1936, a po návratu do vlasti nastoupil na vojenskou akademii v Teheránu, kterou ukončil v roce 1938 v hodnosti podporučíka. To již existovaly plány na politický sňatek s egyptskou princeznou Fauzíjí – svatba se konala roku 1939.
Jeho otec, vládl Íránu diktátorsky a svou modernizační politikou, prosazovanou shora si znepřátelil stoupence světského nacionálního hnutí i šíitské duchovenstvo, čímž ztratil podporu klíčových vrstev společnosti. Významné protivníky si udělal svojí proněmeckou politikou ve Velké Británii a v SSSR, velmocech, které tradičně prosazovaly v Íránu své zájmy. Po vypuknutí druhé světové války se Moskva a Londýn dohodly, že je třeba v nespolehlivé zemi vojensky intervenovat, a jeho otec, jehož režim se neměl oč opřít, musel rezignovat na trůn. 17. září 1941 byl Muhammad Rezá Pahlaví kornován.
V prvních letech na trůně si získal značnou oblibu u obyvatel, především díky důslednému postoji vůči Sovětům (jejichž sympatizanti se snažili odtrhnout od Íránu perský Ázerbájdžán) a také kvůli úspěšnému potlačení kurdských separatistů, kteří vyhlásili na severozápadě vlastní stát. Na rozdíl od otce vystupoval relativně smířlivě vůči duchovenstvu, zmírnil například nařízení, které ženám zakazovalo nosit šátek, třebaže sám byl orientován prozápadně.
Snahy otevřít zemi cizím vlivům vedly k posílení nacionálního hnutí a k nástupu vlády Muhammada Mosaddeka v roce 1951. Mosaddek, který znárodnil íránský ropný průmysl, dosud kontrolovaný Brity, donutil šáha odejít nakrátko do exilu, když se ho panovník pokusil propustit. Britové hájící zájmy své společnosti však požádali o spolupráci americkou CIA. S její pomocí byl Mosaddek v roce 1953 svržen a šáh se mohl vrátit k moci.
V příštích letech úzce politicky a ekonomicky spolupracoval s USA, od kterých nakupoval zejména technologie, včetně zbraní. Udržoval ale dobré vztahy i s Československem a dalším státy komunistického bloku. Ve vnitřní politice vládl tvrdou rukou za pomoci obávané tajné policie SAVAK. Podle organizace Amnesty International věznil jeho režim v roce 1978 asi 2200 politických odpůrců.
Pro jeho hospodářskou a sociální politiku se obvykle užívá termínu "bílá revoluce" – podle 12 bodového programu, který Íránci schválili v referendu 26. ledna 1963. Jeho nejdůležitějšími prvky byly zrušení pachtovního systému a rozdělení velkostatkářské půdy, prodej státních podniků družstvům a soukromým podnikatelům, podíl dělníků na zisku jejich firem, všeobecné volební právo pro ženy a boj s analfabetismem. Jeho úmyslem bylo přeměnit Írán ve velmoc, a to znamenalo především výstavbu průmyslu. Avšak korupční prostředí a autokratický styl vlády nebyly vhodné k přeměně země na moderní stát. Investice z centra sloužily jen k obohacení elity. Většina Íránců žila dál v chudých poměrech na venkově nebo v předměstských slumech a světský styl režimu zase pobuřoval duchovenstvo, lpící na muslimských tradicích.
Přes veškeré snahy se mu a jeho poradcům nepodařilo získat pro bílou revoluci veřejné mínění, přičemž nadměrné zdůrazňování předislámských perských tradic naráželo vysloveně na odpor. V průběhu doby stále více rostla vnitřní opozice proti režimu, zvýrazňovaly se jeho nedemokratické rysy a po roce 1976 mu začala dávat najevo odstup i americká administrativa, kladoucí díky prezidentu Carterovi větší důraz na lidská práva. Jednotící osobnost nalezly různorodé opoziční síly v exilové hlavě šíitských muslimů, ájatolláhu Rúholláhu Chomejnímu, který proti šáhovi vystupoval již od šedesátých let.
V závěru roku 1978 vypukly v celé zemi rozsáhlé demonstrace, které se vláda snažila násilím potlačit. Ale ani dosazení vojenského kabinetu generála Gholáma Rezy Azharího nemohlo již starý režim zachránit. 16. ledna 1979 opustil čáh zemi a o čtrnáct dní později se vrátil z exilu Chomejní, příští vůdce teokratické islámské republiky.
Těžce nemocný šáh zamířil přes Egypt, Maroko, Bahamy a Mexiko do Spojených států, kde se podrobil léčbě rakoviny. Později se usadil v Egyptě, kde 27. července 1980 zemřel. Egyptský prezident Anvar as-Sádát mu vzdal poslední poctu tím, že mu zorganizoval státní pohřeb.
Jozef Tiso
26-tiso.jpgNarodil se 13. října 1887 ve Veľkej Bytči jako druhorozený syn ve staré slovenské rodině. Jeho otec Gašpar Tiso byl rolníkem, ale vyučil se řezníkem. Matka se jmenovala Terézia, rozená Budíšková. Při křtu dostal i druhé křestní jméno Gašpar, které vůbec nepoužíval. Vyrůstal v prostředí, kde dominovala náboženská výchova. Členové rodiny se často setkávali při společných modlitbách, kde si četli životopisy svatých. Jeho dědeček, kterého si velmi oblíbil, byl kostelníkem proto je velmi pravděpodobné, že právě on v něm vzbudil touhu stát se knězem. Od roku 1894 navštěvoval církevní ľudovú školu ve Veľkej Bytči, o čtyři roky později přešel do nižšího čtyřletého gymnázia v Žilině, ve studiu pokračoval na piaristickém gymnáziu v Nitře a od roku 1906 navštěvoval Univerzitu ve Vídni. V roce 1911 úspěšně složil rigorózní zkoušky a získal doktorát teologie.
V roce 1910 byl košickým biskupem vysvěcen na kněze. Do roku 1914 působil na více místech. Po vypuknutí 1. světové války narukoval jako polní kurát. Jeho úkolem bylo utěšovat zmrzačené a poskytovat poslední duchovní věci umirajícím vojákům. To vše otřáslo jeho duševní i fyzickou stránkou tak, že byl ze zdravotních problémů z armády propuštěn. Po návratu působil v Nitře, kde napsal své vzpomínky na válku pod názvem „Denník zo severného bojiska“.
Po vyhlášení Československa se začal zajímat o politiku. Jako člen SLS byl po veřejném projevu na shromáždění mládežnické organizace OROL obviněný z používání protičeských výrazů. V projevu poukazoval na křivdy a nepravosti pražského centralizmu vůči slovenskému národu. V roce 1925 se intenzivně zúčastnil předvolební kampaně nejen jako řečník na veřejných shromážděních, ale také jako poslanecký kandidát. Volby dopadly pro SLS dobře a on se stal poslancem Národního shromáždění v Praze. Zvolený byl i ve volbách v rocích 1929 a 1935.
Rok 1939 se začal vyhrocením vztahů mezi Slováky Čechy. Toto vyhrocení vyvrcholilo 8. března 1939, když byla vláda na Slovensku převzata českými generály a slovenská autonomní vláda zbavena legitimnosti. O 3 dny později prezident Hácha jmenoval novou autonomní vládu v čele s Karolom Sidorom. Tisa kontaktovali Hitlerovi agenti a nabídli mu vojenskou pomoc na ochranu autonomie. 13. března 1939 dostal od Hitlera pozvánku do Berlína. Tam mu Hitler předložil své požadavky a žádal od něj, aby vyhlásil samostatnost Slovenska, jinak že Slovensko padne spolu s Čechami. Tiso vyhlásil, že takové rozhodnutí může učinit jen slovenský sněm. Nakonec svůj požadavek prosadil a odletěl do Bratislavy, kde se konalo mimořádné zasedání Slovenského sněmu. Karol Sidor podal demisi, kterou sněm přijal. Hned nato referoval Tiso o svém rozhovoru s Hitlerem a Sněm se usnesl, že je pro samostatný Slovenský štát. Tak 14. března 1939 vznikl samostatný Slovenský štát. 18. března se Tiso sešel v Berlíně, už jako předseda slovenské vlády, znovu s Hitlerem. Hitler od něj požadoval převzetí ochrany Slovenska a tím jeho úplné podřízení se Německé říši. Výsledkem bylo podepsání „Ochranné smlouvy“ (Schutzvertrag), v níž se Slovensko zavázalo vést svoji zahraniční a vojenskou politiku v souladu s Německem a dalo souhlas k pobytu německých vojsk na části západního Slovenska. 26. října 1939 byl Tiso Slovenským sněmem jednohlasně zvolen za prezidenta Slovenské republiky.
V listopadu 1940 se Slovensko připojilo k Ose tří a po účasti ve válce proti Polsku se zúčastnilo i války proti Sovětskému svazu. Režim na Slovensku byl totalitní, nedemokratický a slovenská vláda následovala příklad nacistického Německa i v řešení židovské otázky, což mělo za následek transportování více než 60.000 slovenských Židů do vyhlazovacích táborů. Po obnovení Československé republiky byl Tiso postaven před Národní soud a odsouzený k trestu smrti. 18. dubna 1947 byl v Bratislavě popraven.
Generální gouvernement
Územně-správní jednotka vytvořená na základě Hitlerova dekretu z 12. října 1939 s účinností od 26. října 1939, která zahrnovala část okupovaného území původního meziválečného Polska, které nebylo začleněno do Třetí říše. Byl rozdělen na čtyři správní jednotky, distrikty (německy Distrikt):
  • Krakovský (centrum Krakov)
  • Lubelský (centrum Lublin)
  • Radomský (centrum Radom)
  • Varšavský (centrum Varšava)
Plocha Generálního gouvernementu činila 94 100 km2, na kterém žilo 12,1 mil. lidí. Po napadení Sovětského svazu Třetí říší byla na základě Hitlerova dekretu z 1. srpna 1941 do Generálního gouvernementu přiřazena území předválečného Polska, která si na základě tajného dodatku k německo-sovětské smlouvě Ribbentrop-Molotov přivlastnil v září 1939 Sovětský svaz - vojvodství lvovské, tarnopolské, stanislavovské a volyňské pod označením Haličský distrikt. Plocha celého Generálního gouvernementu pak činila 145 200 km2 a žilo tam 16,6 mil. obyvatel. S průběhem války se pak samozřejmě plocha Generálního gouvernementu zmenšovala s tím, jak postupovala východní fronta.
Terst
Přístavní město u Jaderského moře v Itálii, přímo na hranici se Slovinskem. Je hlavním městem autonomní oblasti Friuli-Venezia Giulia a provincie Trieste. Na konci roku 2007 mělo 208 000 obyvatel.
Terst byl od roku 1382 až do roku 1918 největším a nejvýznamnějším přístavem habsburské monarchie a hlavním městem 26-terst.znak.jpgkorunní země Rakouské přímoří. Zatímco koncem 19. století byl jedním z největších měst monarchie, dnes má méně obyvatel než před 100 lety. Po II. světové válce byl Terst nárokován Jugoslávií, na rozdíl od Istrie však zůstal italský – v rámci Svobodného území Terst se nacházel v zóně A, která po zániku tohoto státního útvaru v roce 1954 připadla Itálii.
Středem města je náměstí Piazza dell'Unita d'Italia (náměstí Jednoty Itálie), kde stojí množství paláců především z 19. století, včetně radnice (Palazzo del Municipio). Mezi nejvýznamnější památky Terstu patří zámek Miramare, který si nechal v letech 1856–1860 zbudovat Maxmilián I. Mexický; nachází se na pobřeží na severním okraji města. Ve středu města se nalézá hrad San Giusto, v současnosti s expozicí historických zbraní a římským lapidáriem. Z hradeb se nabízí kruhový výhled na město a okolí. Ze starověku se dochovaly zbytky římského divadla a baziliky, ze starších kostelů především katedrála San Giusto, umístěná poblíž hradu. Je zde také srbský pravoslavný chrám, luteránský kostel a synagoga. Budova divadla Teatro Verdi byla postavena roku 1798 v neoklasicistním stylu. Kuriozitou je dosud provozuschopná Opicinská tramvaj, uvedená do provozu roku 1902. Jde o jakýsi smíšený typ tramvaje a lanovky, která mezi centrem Terstu a obcí Opicina překonává výškový rozdíl 326 m za stoupání až 26 %.
Václav Rabas
Narodil se 13. listopadu 1885 v Krušovicích jako syn podruhé 26-RABAS-2.jpgoženěného mlynáře. Jeho otec zemřel, když mu bylo pouhých sedm let. Díky houževnaté matce Františce se mu přesto dostalo dostatek prostoru ke vzdělání. Maturoval v roce 1904 na nejstarší reálce v Čechách v Rakovníku. Po vojenské službě byl o dva roky později přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Absolvoval sice všeobecnou část, ale ve speciální příliš dlouho nevydržel a studium přerušil. V roce 1909 vstoupil do Umělecké besedy, kde se pod vlivem ostatních členů zdokonaloval a zároveň hledal nový obsah tvorby. Svá studia dokončil u Maxe Švabinského, pod jehož vedením pracoval od roku 1911. Vyjel do severní Itálie a do Paříže, ovšem domek si postavil v rodných Krušovicích, v nichž se i oženil. Mezi prvními byl povolán na frontu do první světové války, kde byl v září 1914 zraněn tak, že se přes lazarety vrátil domů a na bojišti se už neobjevil.
26-rabas-obr.jpg
Po válce se v nově vzniklém Československu střídavě podílel redakčně na tvorbě sborníku a časopisu Život a satirického časopisu Nebojsa. Zdokumentoval také stopy války na Slovensku. Dva roky byl v té době členem Spolku Mánes. Patřil též mezi pátečníky, čili se velmi blízce poznal s Karlem Čapkem i jeho bratrem a svým kolegou Josefem a dále např. s budoucím prezidentem Benešem.
Znovu se vydal do Itálie a po návratu si zařídil obytný ateliér v Praze. Od roku 1923 byl předsedou Výtvarného odboru Umělecké besedy. Posléze se stal dokonce starostou Umělecké besedy. Jeho obrazy v té době úspěšně reprezentovaly české malířství v zahraničí (Varšava, Benátky, Vídeň, Paříž, Pittsburgh), Především však projížděl svůj rodný kraj. V něm také přečkal druhou světovou válku. Po jejím konci předal mnoho svých obrazů do nově vzniklé městské galerie v Rakovníku. 9. listopadu 1945 se stal Václav Rabas jedním z prvních držitelů titulu národní umělec. Od roku 1950 ho stále častěji zrazovalo zdraví, což mu bránilo vrátit se na delší čas k tvorbě dalších rozsáhlých děl. Jeho život ukončil 26. října 1954 v Praze srdeční infarkt.
Jaroslav Heyrovský a polarografie
Narodil se 20. prosince 1890 v Praze. Jako první studoval chemii, 26-HEYROVS.jpgfyziku a matematiku na Karlově univerzitě. Poté odešel studovat na University College do Londýna. Tehdy se potkal s tak význačnými osobnostmi, jako byl Sir William Ramsay. Studium zakončil v roce 1913. Během spolupráce s profesorem Donnanem se začal velmi zajímat o elektrochemii. Hlavním polem jeho vědecké činnosti byla polarografie, za kterou obdržel 10. prosince 1959 Nobelovu cenu za chemii. Po své smrti 27. března 1967 byl pohřben na vyšehradském hřbitově v Praze. V roce 1982 po něm byla pojmenována planetka 3069 Heyrovský.
26-POLAROGRAF.jpg
Polarografie patří mezi elektrochemické analytické metody. Slouží k určování přítomnosti a koncentrace neznámých látek v roztoku. Princip spočívá ve vyhodnocování závislosti elektrického proudu na napětí na dvojici elektrod, které jsou ponořené do roztoku, v němž probíhá elektrolýza. Závislosti mají tvar vln, jejichž poloha charakterizuje jednotlivé druhy látek. Z velikosti nárůstu proudu lze určit koncentraci příslušné látky. Jako katoda slouží rtuťová kapková elektroda. Na povrchu kapky rtuti se vytvoří elektrická dvojvrstva. Při zvyšování potenciálu mezi anodou a katodou dojde k vyloučení příslušných iontů na katodě a tím k nárůstu proudu. Proud je omezen množstvím iontů v roztoku. Jakmile se množství vylučujících se iontů rovná počtu přicházejících iontů z roztoku, proud přestane růst. Hodnota středu nárůstu polarizační křivky je charakteristická pro danou látku. Do roztoku se přidává základní (indiferentní) elektrolyt, např. kyselina, aby se vodivost roztoku zvýšila. Dále se přidává povrchově aktivní látka - typicky želatina, jejímž úkolem je zabránit vzniku maxima na začátku polarografické vlny. Důležité je i probublávání vzorku v polarografické nádobce inertním plynem kvůli odstranění kyslíku, který vytváří na polarogramu protáhlé vlny a znehodnocuje záznam.
Rudolf Hromada
26-hromada-1.jpgNarodil se 9. listopadu 1890. Profesí vedoucí úředník byl hlubokým znalcem jazyka Esperanto, vynikajícím teoretikem, vedoucí osobností československého esperantského hnutí. Jako generální tajemník Čs. svazu esperantistů položil v roce 1922 základy k jeho vysoké tradici. Zakladatel spolu s K. Bouškou bývalý časopis Cehoslovaka Gazeto s přílohou Nova Europo, kde hájil práva malých národů. Byl dlouholetým redaktorem a vydavatelem časopisu La Progreso a po druhé světové válce druhý redaktor časopisu Esperantista. Je autor několika výborných slovníků (esperantsko-českých a česko-esperantských). Do češtiny přeložil Zamenhofovu předmluvu k první učebnici esperanta Antauparolo de Zamenhof al la Unua Libro. Překlpýil do esperanta díla řady českých básníků - Erbena, Sv. Čecha, Machara, Heyduka, Sládka, Vrchlického, Wolkera, Dyka, Seiferta, Sovy, Šrámka, Tomana, Neumanna aj. Jeho překlady vycházely v esperantských časopisech celého světa. Výbor z jeho překladů vyšel v ročence Panorama Českého esperantského svazu pod názvem Intima Triptiko. Zemřel 26. října 1964.
Charles J. Pedersen
Narodil se 3. října 1904 v korejském Pusanu v rodině norského 26-edersen.jpgnámořního inženýry Breda Pedersenar, který opustil domov jako mladý muž a odjel na parní nákladní lodi na Dálný východ. Jeho matkou byla japonka Takino Yasui. Ve věku osmi let byl vyslán do Japonska, aby navštěvoval klášterní školu v Nagasaki. Když mu bylo 10 let vzaa ho matka do Yokohamy, kde začal studovat na St. Joseph College. Tam dostal všeobecné středoškolské vzdělání a seznámil se i chemií, která ho velmi zaujala. Když přišel čas na univerzitu, tak si vybral, povzbuzen svým otcem, studium na americké University of Dayton v Ohiu, protože tam měl příbuzné a přátele. Po získání bakalářského titulu v oboru chemického inženýrství studoval na Massachusetts Institute of Technology, kde získal magisterský titul v oboru organické chemie. V roce 1927 získal zaměstnání u firmy Du Pont ve Wilmingtonu, Delaware, kde pracoval v laboratoři zaměřené na výzkum a zůstal tam po dobu celé své dvaačtyřicetileté kariéry jako chemik. V roce 1967 mu byla udělena Nobelova cena za chemii. V roce 1969 odešel do důchodu a věnoval se rybolovu, zahradnictví, ptačím studiím a poezii. Zemřel 26. října 1989.
Zdeněk Matějček
Narodil se 16. srpna 1922 v Chlumci nad Cidlinou. Jeho otec byl 26-matejcek.jpgředitelem kladrubského hřebčína. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval češtinu a filozofii (jejíž součástí byla tehdy i psychologie). Pro profesní dráhu psychologa se rozhodl v důsledku událostí po únoru 1948. V roce 1950 nastoupil jako psycholog v Sociodiagnostickém ústavu v Praze, jehož úkolem bylo sledovat mimo jiné vývoj dětí v kojeneckých ústavech a v dětských domovech. Sociodiagnostický ústav předběhl svou dobu tím, že se na vyšetření každého dítěte podílel celý tým odborníků - psycholog, lékař a sociální pracovnice. Velká pozornost se věnovala hodnocení funkce rodiny. V ústavu se seznámil s Josefem Langmeierem, s nímž společně vytvořili originální a světově objevné dílo o psychické deprivaci. Na základě pravidelného a mnohaletého sledování vývoje dětí v dětských domovech, tedy v podmínkách, v nichž jim bylo odepřeno naplňování mnoha základních potřeb duševní a sociální povahy, prokázali autoři, že ústavní výchova představuje závažné ohrožení duševního a sociálního vývoje dětí a její negativní důsledky poznamenávají tyto děti jako skupinu až do dospělosti. Vynalezl hodně podobných vynálezů, ale hlavně tím pomáhal dětem. Na konci života prohlásil „Rozumět znamená pomáhat“. Byl také spoluzakladatelem a prvním předsedou sdružení, které do terapie dětí zapojilo i domácí zvířata, například psy nebo koně. Zemřel 26. října 2004 v Praze.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o podrobnější informace, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
Georges Jacques Danton
[1] Wikipedia 
[2] Narozeniny slavných 
Muhammad Rezá Pahlaví
[1] Wikipedia 
Josef Tiso
[1] Wikipedia 
[2] Osobnosti.sk 
[3] Životopisy online 
Generální gouvernement
[1] Wikipedia 
Terst
[1] Wikipedia 
[2] Tramvaj nebo lanovka? 
[3] leccos 
Václav Rabas
[1] Wikipedia 
Jaroslav Heyrovský a polarografie
[1] [2] Wikipedia  
Rudolf Hromada
[1] Wikipedia 
Charles J. Pedersen
[1] Nobeprize 
[2] Wikipedia 
Zdeněk Matějček
[1] Wikipedia 
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
-Nase-hospoda.jpg
147h-TOP-09-001.jpg 100v-tvpds.jpg 100v-csdd-proti-vam.jpg
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

NULIPro mne je08:1327.10.2009 8:13:05
JardaPane Krejci dovolim si Vam pripomenout20:2626.10.2009 20:26:45
NaďaPřipojuji ještě11:5226.10.2009 11:52:43

Počet příspěvků: 3, poslední 27.10.2009 8:13:05 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00