28. říjen v mém životě

středa 28. říjen 2009 12:00

Přestože žiji na této Zemi již osmdesátý rok, tak nemohu říci, že si 28. říjen 1918 pamatuji, protože jsem se narodil o dvanáct let později. O 28. říjnu 1918 mi vyprávěla moje maminka, které v té době už bylo dvacet let, a dobře si pamatovala jeho průběh. Otec byl v té době se 4. střeleckým plukem Prokopa Velikého na Urale, kde se o vniku samostatného Československa dověděli, ale ještě měli dalekou cestu domů. Ten mi vyprávěl o tom, jak jejich pluk bojoval s bolševiky. Ale tomu budu věnovat pozornost ve výňatcích z jeho pamětí.

V té době jsme bydleli v malé osadě Dolní Cetno, kde byl můj otec přednostou stanice, tak tamní oslavy byly mnohem menší než v okresním městě Mladé Boleslavi, ale i zde byla v místní škole školní besídka na oslavu dne, kdy jsme se zbavili třistaleté nadvlády Habsburků. Na rozdíl od oslav za bolševika šlo o oslavy spontánní a přinášející lidem radost. Do roku 1936 jsem se těchto oslav účastnil jako divák, ale od tohoto roku, kdy jsem se stál žákem místní školy, jsem byl také jejich aktérem. Měli jsme radost, že můžeme na počet pana presidenta Masaryka, jemuž spravedlivě náleželo přízvisko tatíček, recitovat a zpívat. V roce 1937 byla naše radost zastíněna smutkem, protože pan president Masaryk už nebyl mezi námi, a tak místo oslavy se konala pouze vzpomínka na tohoto velkého muže našeho národa.
554-znak-CSR-velky.png
Dvacáté výročí v roce 1938 bylo také bez úsměvu, protože těsně před jeho oslavou přišel Mnichov a ukončil naši radost. Přestože mi tehdy bylo pouze osm roků, tak na nic z toho co se dělo těsně před Mnichovem a hlavně po něm nikdy nezapomenu. To byla také poslední oslava svobodného Československa, která se však proměnila v tryznu, protože hranice nepřátelské Velkoněmecké říše se nebezpečně přiblížili k naší osadě a z Československa se stalo Česko-Slovensko.
Ale ani toto Česko-Slovensko netrvalo dlouho. 14. března 1939 vnikl „samostatný“ Slovenský štát a 15, března k nám vtrhla německá soldateska a vnikl protektorát Böhmen und Mährem, který většina lidí překřtila na Protentokrát.
28. října 1939 proběhly v řadě měst protektorátu poslední veřejné demonstrace. Václavské náměstí bylo přeplněno masou vysokoškoláků, mezi nimiž byl i třiadvacetiletý student medicíny Jan Opletal, který byl okupanty postřelen, na následky svého zranění zemřel. Jeho pohřeb 17. listopadu 1939 se stal manifestací proti nacismu. Po něm přišel krutý ortel - transporty studentů do německých koncentráků a „dočasné“ uzavření všech českých vysokých škol na dobu tří let, které ovšem trvalo až do konce druhé světové války.
Tři poválečné 28. říjny – 1945. 1946 a 1947 byly ještě sentimentálními vzpomínkami na oba demokratické prezidenty, jimž národ udělil tituly Osvoboditel a Budovatel. Ovšem od roku 1946 už začal být tento den také Dnem znárodnění, protože právě 28. října 1945 podepsal tehdejší president Dr. Edvard Beneš dekret o znárodnění průmyslu a tato okolnost se jevila těm, kteří rozhodovali o významu státních svátků, mnohem důležitější než nějaký vznik samostatné republiky. 
Komunistický puč v únoru 1948 však dosavadní hodnoty 28. října rozmetal úpůně. Až do pohřbu presidenta Beneše se mohli novináři vyjadřovat o zakladatelích státu v příznivém smyslu, ale když se přiblížil 28. říjen 1948, veškerá ohleduplnost šla stranou, protože šlo o výročí zaokrouhlené - třicáté. Proto začali soudruzi razit heslo: „BEZ VELKÉ ŘÍJNOVÉ REVOLUCE BY NEBYLO 28. ŘÍJNA 1918!“ a tento den, i když zůstal i nadále státním svátkem, oslavovali především jako DEN ZNÁRODNĚNÍ. Na zásluhy Masaryka, Beneše a Štefánika o vznik samostatného se jaksi zapomnělo a jejich pomníky postupně zmizely. Ostatně na pojem slova samostatnost měli svůj vyhraněný názor. Zajímavé je, že jediný pomník presidenta Masaryka přetrval v Sušici, kde byl vydáván za pomník Klostermanův. V roce 1969 se 28. říjen stal ještě Dnem federace a jeho trojjedinost raritou mezi státními svátky.Od roku 1948 se hlavními státními svátky oslavovanými s veškerou bolševickou pompou se staly 1. máj coby Mezinárodní den pracujících a 9. květen coby Den osvobození Československa slavnou Rudou později Sovětskou armádou.
Když v listopadu 1989 se zhroutil režim, o kterém jsme si mysleli, že tak hned nepadne, začali jsme opět slavit 28. Říjen jako vznik svobodného Československa v roce 1918 a zbavili ho přízvisek Dne znárodnění a Den federace. Ovšem zanedlouho přišlo ještě jedno překvapení a to rozdělení Československa a tím definitivní zánik republiky, která vznikla v roce 1918. Proto jsem považoval za potřebné alespoň některé z osmdesáti prožitých 28. říjnů připomenout, zvláště v době, kdy někteří mladí lidé považují zánik Rakousko-Uherska za zbytečný a myslí si, že bychom se v rámci něho měli lépe. Jsem rád, že tento den nepřestal být státním svátkem a jsou při této příležitosti také udělována presidentem republiky vyznamenání lidem, kteří se svojí prací zasloužili o tuto republiku, i když už je pouze Česká.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
-Nase-hospoda.jpg
147h-TOP-09-001.jpg 100v-tvpds.jpg 100v-csdd-proti-vam.jpg
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00