Dnešní výročí

pátek 30. říjen 2009 11:00

►1824 – zemřel anglicky píšící irský prozaik a dramatik, autor gotických románů Charles Robert Maturin. (185)
►1839 – narodil se francouzský malíř anglického původu Alfred Sisley. (170)
►1859 – zemřel malíř Adolf Kosárek. (150)
►1929 – narodil se historik, překladatel a spisovatel Radoslav Nenadál. (80)
►1934 – narodil se grafik Zdeněk Mézl. (75)
►1944 – zemřel pěvec Miloslav Jeník. (65)
►1949 – narodil se český spisovatel, básník a estetik Michal Ajvaz. (60)
►1949 – zemřel otužilec Alfred Nikodém. (60)

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Charles Robert Maturin
Narodil se 25. září 1782 v irském Dublinu. Navštěvoval 30-maturin-2.pngTrinity College v Dublinu. Krátce poté, co byl v roce 1803 vysvěcen jna kněze, se stal anglikánským kaplanem v kostele svatého Petra v Dublinu. Jeho první tři díla zveřejněná pod pseudonymem Dennis Jasper Murphy byla kritiky strhána a neměla komerční úspěch. Nicméně upoutala pozornost Sira Waltera Scotta, který je doporučil Lordu Byronovi. S pomocí těchto dvou literárních velikánů měla jeho hra Bertram premiéru 9 květnu 1816 v Drury Lane s Edmundem Keanem v hlavní roli a měla úspěch. Finanční úspěch se mu však vyhnul. Doba premiéry se časově shodovala s nezaměstnaností jeho otce a další příbuzný zbankrotoval, takže jim musel být nápomocen. Aby toho nebylo málo, Samuel Taylor Coleridge veřejně odsoudil jeho hru jako nudnou a odpudivou., Dokonce došel tak daleko, že ji označil za ateistickou. Církev vzala tyto a dřívější kritiky na vědomí, a když zjistila totožnost Bertramova autora, pozastavila jeho další postup. Protože musel živit svou ženu a čtyři děti přešel po sérii neúspěchů svých her ke psaní románů. Zemřel v Dublinu 30. října 1824.
Alfred Sisley
Narodil se 30. října 1839 na Rue des Trois Bornes v 30-sisley.jpgPaříži v rodině Williama Sisleye a jeho manželky Felicie, rozené Sellové, jako nejmladší ze čtyř dětí. Jeho otec byl úspěšným anglickým obchodníkem s textilem. Hlavní sídlo jeho firmy bylo v Londýně, ale v Paříži trávil většinu svého života. Jeho matka Felicie byla dcera sedláře z Lyddu v Kentu. Pan i paní Sisleyovi byli potomky starých anglických obchodníků a pašeráků zdomácnělých jak na anglické, tak na francouzské půdě. O Sisleyově dětství nejsou známy žádné podrobnosti, do roku 1857 patrně pracoval v otcově kanceláři. Léta 1857 až 1860 Sisley strávil v Londýně, kde se připravoval na kariéru obchodníka. V Londýně poprvé navštívil výstavy anglických krajinářů Constabla a Turnera, kteří později měli obrovský vliv na jeho umělecký výraz a vývoj impresionismu. Po návratu do Paříže přesvědčil rodiče, aby mu umožnili studovat umění. Záhy nastoupil do ateliéru Charlese Gleyra (1806 – 1874), původem Švýcara, učitele na École des Beaux-Arts a vlastníka nezávislého ateliéru. Gleyrův ateliér měl širokou škálu žáků, z bohatých i chudých vrstev, mladých i starších, neboť Gleyre neúčtoval poplatky za výuku. V Gleyrově ateliéru se setkal s Renoirem a Monetem, kteří se brzy stali jeho blízkými přáteli. V roce 1866 dosáhl svými pracemi prvního úspěchu v oficiálním Salonu, kde vystavoval své krajiny. V Salonu vystavoval poté ještě v letech 1868 a 1870. Přibližně ve stejné době se seznámil s mladou květinářkou Marii Louisou Adelaide Eugenií Lescouezec, která mu v roce 1867 porodila syna Pierra a o dva roky později dceru Jeanne. Jeho otec s tímto vztahem nesouhlasil, a tak mu záhy odebral finanční podporu. Dříve lehkovážný Sisley trávící dýchánky s ostatními malíři v Café Guerbois se přestěhoval s Marií Louisou a dětmi do vlastního domku v Bougival na západě Paříže, kde přebral všechnu zodpovědnost za blaho své rodiny.
30-sysley-obraz-2.jpg
Paříž však byla neklidným městem, neboť vypukla francouzko-pruská válka. Monet a Pissarro uprchli do Londýna, Renoir byl povolán do armády a téměř zemřel na úplavici. Pro něj to byla doba osobního neštěstí a chudoby, v roce 1870, když pruská vojska zaútočila na západ Paříže, dokonce ztratil všechen svůj majetek i svoje obrazy. Po skončení války se více zabýval krajinářstvím, ve svém malířském výrazu se stal pravým impresionistou. V dubnu a květnu 1874 se účastnil první výstavy impresionistů (za svůj život vystavoval na celkem čtyřech z osmi jejich výstav). Kritika k němu byla většinou příznivá, neboť hlavní pozornost na sebe poutali Monet, Renoir a Pissarro. Toto období však bylo nesmírně důležitým pokrokem v jeho umění. Nalezl novou svobodu v práci s barvou, ve svých tazích štětce objevil život v obraze, užitím barev v kombinaci se světlem vytvářel pravá impresionistická díla. V jeho obrazech byl pohyb a zvláštní dynamika, a jemný a detailní přístup naznačoval hloubku zobrazené přírody. První samostatnou výstavu uspořádal v roce 1881 v galerii La vie Moderne v Paříži.
Jeho život však byl plný chudoby, často nemohl ani navštěvovat různá setkání impresionistů. Celý život hledal kupce a patrony pro svá díla, mezi které nakonec patřil obchodník s uměním Paul Durand-Ruel, baryton z Opery-Comique Jean-Baptiste Faure a šéfkuchař a hoteliér Eugene Murer.
S Marií Louisou se oženil 5. srpna 1897 v Cardiffu v Anglii. Jeho život se však již blížil ke konci. Byl stále více samotářský a jeho chování bylo nepředvídatelné, často střídal nálady výrazné přátelskosti s podezíráním a nedůvěrou. V říjnu 1897 zjistil, že trpí rakovinou krku. Jen rok poté, také na rakovinu, zemřela jeho manželka. Po její smrti se jeho zdraví nezadržitelně zhoršilo natolik, že ani nebyl schopen dál malovat. Na Nový rok 1899 poslal dopis Monetovi, ve kterém ho žádal, aby se postaral o jeho děti. Jen 29 dní poté zemřel ve svém domově v Moretu-sur-Loing. Jeho pohřbu se účastnil pouze Monet a Renoir.
Adolf Kosárek
Narodil se 6. ledna 1830 v Herálci u Humpolce. Svůj 30-kosarek-1.jpgtalent objevil a začal rozvíjet kolem čtrnácti let, kdy byl na praxi na arcibiskupském statku. Mimo to ho velmi podporoval kaplan z vedlejší vsi. V roce 1847 nastoupil jako písař, ale dál se oddával své zálibě. Jak hovořilo okolí, v úředních hodinách byl věrný práci, ale jinak ho mohl zahlédnout jen pastýř nebo hajný. Jeho život se změnil, když jeden ze zaměstnanců našel jeho kresby. Byl doporučen do Prahy, kde dostal stipendium a na konci roku 1850 začal navštěvovat pražskou Akademii. Jeho prvním obrazem je pravděpodobně Horské jezero v bouři. Už první rok vystavoval (Krajina v bouři, Stmívání, Podzimní jitro). Kritika byla výborná a řada se doplnila o Motiv od Pardubic. Léta 1854-5 přinesla hlavně Krajinu s čápem, Krajinu po dešti (Cikáni), Ideální krajinu (Před bouří) a mnoho dalších. Peníze za některé prodané obrazy mu umožnily odjet v roce 1856 na studijní cestu na Rujánu. Tam vznikly především Studie krajiny pod mrakem (Rovina pod mraky) a Krajina s větrným mlýnem. Na Rujáně dále namaloval (s největší pravděpodobností na objednávku) Zimní noc a Hřbitov u moře. Ty mu poskytly další obnos na cestu do rakouských Alp. Odtud si přivezl skicy, které zpracoval později. Jak potvrdili jeho přátelé, i přes špatný zdravotní stav bylo jeho zvykem vycházet do chladných a větrných nocí. Ve chvíli, kdy se chystal na svatbu, u něj propukla v plné síle tubrkulóza. Tak vznikla Osamělá krajina. Další díla vznikla těsně poté. Motiv z Kokořínských údolí, Krajina s poutníky a Krajina s procesím. Vrcholem jeho umění se stal Zimní večer. Motiv chudých a prostých lidí se u něj objevuje téměř všude, soucítil s nimi a vlastně mezi ně i patřil. Pak se vše alespoň na chvíli obrátilo k lepšímu. Nemoc ustoupila, Kosárek se oženil a narodila se mu dcera. Námětem se zvláštním významem byly letní krajiny.
30-kosarek-obraz.jpgPosledním dílem je nejspíš Krajina s povozem na úvozové cestě. Zemřel 30. října 1859 v Praze ve věku pouhých 29 let na tuberkulózu.
Radoslav Nenadál
Narodil se 30. 10. 1929 v Šumperku. Po maturitě na 30-nenadal.jpggymnáziu v Praze studoval v letech 1948-52 angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1966-67 a 1981-82 absolvoval studijní pobyty na University of Columbia v New Yorku. Působil jako asistent a odborný asistent na katedrách neslovanských jazyků Vysoké školy politických a hospodářských věd a Vysoké školy ekonomické v Praze. Od 1964 vyučoval anglický jazyk a později hlavně anglickou a americkou literaturu na katedře anglistiky, germanistiky a nordistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V roce 1984 získal titul CSc. a v roce 1990 se stal docentem. Téhož roku odešel do důchodu. V literárněvědné oblasti se zaměřoval na literární historii a kritiku, hlavně na moderní americký román. Od 60. let spolupracoval s několika pražskými nakladatelstvími (zejména s Odeonem a Albatrosem), k řadě titulů napsal předmluvy nebo doslovy. Další literárněvědné a kritické stati publikoval časopisecky (ve Světové literatuře, Literárním měsíčníku, Literárních novinách, Tvaru). Je autorem vysokoškolských skript (Moderní americká literatura, 1977), spoluautorem vysokoškolských učebnic angličtiny (Angličtina pro vysoké školy 1/1, 1/2, 1954, 1955, Angličtina pro vysoké školy. Pro pokročilé 2, 1961) a kolektivních prací (Slovník spisovatelů. Spojené státy americké, 1979, Od Poea k postmodernismu, 1993). Vlastní uměleckou prózu začal publikovat v polovině 80. let - povídky Rakvářova dcera a jiné prózy (1985), Přijď zpět (anebo radši ne) (1989), Dušinky (1989), Škorpion (1990), My tě zazdíme, Aido (1991), Sešitky chrámové pěvkyně (1991), Tudy chodil K. (1992), román Gaudeamus. Výjevy z jednoho života (1994), povídky Ovčáci čtveráci (1995), Berany, berany (1997), Rakvářova dcera (rozšířené, 1998), Zahrada (1998). V centru jeho překladatelské pozornosti byla převážně americká próza (T. Capote, E. Hemingway, E. Kazan, S. Lewis, I. Shaw, W. Styron, J. Thurber, J. Waine), druhou oblast zájmu představuje starší anglická próza (mj. byl i editorem Spisů W. M. Thackerayho).
Zdeněk Mézl
Narodil se 30. října 1934 v Praze. V letech 1949-53 30-mezl-1.jpgstudoval u profesora Vodrážky na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze, v letech 1953-56 u prof. Vladimíra Pukla na pražské Akademii výtvarných umění. Studium přerušil jednoročním studijním pobytem na sofijské Akademii v Bulharsku. Po návratu do Prahy dokončil studium u prof. Vladimíra Silovského v roce 1960. Již na Akademii se pouštěl do prvních ilustračních pokusů v technice dřevorytu, která jej provází celý život. Dal dřevorytu nový význam. Dokonale ovládl materiál i techniku a ve svých grafických listech a ilustracích uplatňuje smysl pro jasnou a přehlednou siluetu, vyplněnou často až miniaturně chápanými detaily, smysl pro jednoduché, lapidární vyjádření děje. A úsměvný pohled na svět. Někdy laskavý, jindy ironický. Sám sebe označuje za kritického realistu – je mu blízký Hieronymus Bosch a Francisco de Goya. Volné tvorbě se věnuje po obdobích vyplněných bohatou činností ilustrátorskou. Jako ilustrátor se po svém postupně vypořádal jak s antickými bájemi, tak s Jaroslavem Haškem, Ezopovými bajkami i Danteho Peklem.
30-mezl-obr-1.jpg
Samostatně uspořádal řadu výstav v Čechách, Belgii, Itálii, Holandsku, Německu, Japonsku, v Jihoafrické republice a jinde, zúčastnil se mnoha společných výstav po celém světě. Získal řadu mezinárodních cen. Žije a pracuje v Praze. Během své dosavadní kariéry ilustroval více než 70 knih, vytvořil tři poštovní známky a řadu svébytných grafických listů, obrazů a plastik. Celkem za svůj dosavadní život rydlem ztvárnil 170 000 cm2 zimostrázových a hruškových desek. Jeho dílo je výjimečné nejen v dimenzích české grafické tvorby, ale těžko najde obdoby i v současné grafice světové.
Miloslav Jeník
Narodil se 12. záři 1884 v Tochovicích v rodině pekaře. 30-jenik-2.jpgVystudoval obchodní akademii a stal se bankovním úředníkem. Když byl předveden Karlu Kovařovicovi a ten v něm rozpoznal nesporný talent, poslal mladíka k Aloisi Vávrovi do Pivodovy školy. Krátce nato v roce 1911 debutoval na jevišti smíchovské Arény v roli Vojtěcha v Blodkově opeře V studni. Po třech letech dalšího studia získal na jaře v roce 1914 angažmá v Národním divadle, kde zpíval Jeníka, Podhajského ve Dvou vdovách a nakonec Maxe ve Weberově Čarostřelci. Angažování zabránila jen válka a on narukoval. Teprve po válce v roce 1919 se stal řádným členem Národního divadla a hned byl jako doma v postavách oboru lyrického tenora (Lukáš v Hubičce, samozřejmě Jeník a Podhajský, zpíval i partie buffo (Warnemann v Braniborech a Skřivánek v Tajemství) a byl obsazen i do role Štáhlava v Libuši, která patři mezi role hrdinné. Jeníka zpíval oce než dvěstěkrát a Otakar Ostrčil si jej do této role obsadil i pro zájezdy do Švédska a Rumunska. Významný je jeho podíl na úspěších soudobých oper O. Jeremiáše, K. Háby, O. Zicha a dalších, uváděných na scénu Otakarem Ostrčilem. S Národním divadlem se rozloučil v roli hajného z Dvořákovy Rusalky v premiéře, kterou zahajoval svou éru Václav Talich. Nedoceněný tenorista Miloslav Jenik zemřel v Praze 30. října 1944.
Michal Ajvaz
Narodil se 30. října 1949 v Praze. Po maturitě na Střední 30-ajvaz-3.jpgvšeobecně vzdělávací škole vystudoval v letech 1967-74 češtinu a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Do roku 1994 se živil různými dělnickými profesemi. Pracoval jako sálový dělník v obecním domě na Praze 4, noční hlídač parkoviště, poté jako domovník v hotelu v Krkonoších a čerpač vody u firmy Vodní zdroje. Poté pracoval mezi lety 1996 až 1999 jako redaktor Literárních novin a od roku 2003 je zaměstnán v centru pro teoretická studia Akademie Věd a Univerzity Karlovy. Do roku 1989 nenapsal žádnou knihu, ačkoliv říká, že psal v nepravidelných intervalech už od patnácti let. Svoji první knihu vydal až v roce 1989 a je pojmenována Vražda v hotelu Intercontinental.
Celkově se v jeho tvorbě vyskytuje mnoho symbolů – jako třeba symbol knihy, které po přečtení mizí text, symbolizující utíkající život ad. Uchoval si svou hravost a mírnou roztomilost prozaické tvorby, čímž svá díla odlehčuje, přesto jejich vážnost udržuje na takové hranici, aby dávala smysl a působila ve své magičnosti a mýtyčnosti přirozeně.
V roce 1997 napsal román Tyrkysový orel, poté v 2001 napsal fiktivní cestopis Zlatý Věk a poté ještě romány Prázdné ulice nebo Cesta na jih, v těchto knihách již opouští svou oblíbenou Prahu a rozšiřuje svoje magické reálie hluboko do světa, například Malajsie, malého alpského městečka, fiktivní jihoafrické země a další a další.
Mimo beletristické knihy napsal i filosofické spisy. V roce 1994 vydal knihu Znak a bytí, kde se zamýšlí nad Derridovou filosofií. Poté v roce 1997 vydal dvě knihy, Tiché labyrinty a Tajemství Knihy. A konečně poslední filosofický spis Světelný prales vyšel v roce 2003. Mimo to psal také mnohé eseje a zabýval se filosofií a tvorbou různých magických realistů. V roce 2003 mu vyšla kniha Sny gramatik a Záře písmen, kde rozebírá Borgesovu literární tvorbu.
Alfred Nikodém
Narodil se 25. března 1864 v Pzaze. Vyučil se zlatníkem. Byl všestranným sportovcem -l jezdcem, chodcem i běžcem. V roce 1925 absolvoval u příležitosti 75. narozenin prezidenta T. G. Masaryka štafetový běh z Hodonína do Prahy v délce 305 kilometrů. Partnery ve štafetě mu byli kpt. Honzátko (51 let) a četař Hajcman (26 let). Alfredu Nikodémovi, mj. kapitánovi Národní gardy, bylo 61 let. Byl zakladatelem zimního plavání v Československu. K upoutání pozornosti diváků volil i netradiční metody - v ledové vodě plaval ve vojenské uniformě s puškou na zádech nebo s nohama v pytli. Poprvé plaval o vánocích ve Vltavě se skupinkou otužilců v roce 1923. V roce 1928 už plavalo o vánocích u Národního divadla 63 plavců, samozřejmě opět pod jeho vedením. Naposled plaval Nikodém o vánocích ve Vltavě v roce 1945. Zemřel 30. 10. 1949. Pohřben je na Vyšehradě.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o podrobnější informace, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
Charles Robert Maturin
[1] Wikipedia 
Alfred Sisley
[1] Artmuzeum.cz 
Adolf Kosárek
[1] Maturita.cz 
[2] KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918 
Radoslav Nenadál
[1] Obec překladatelů 
[2] VČD Pardubice
Zdeněk Mézl
[1] Metropolos 
[2] Rbasova galerie Rakovník 
[3] Wikipedia 
Miloslav Jeník
[1] Operasingers 
[2] Prostor 
[3] Obec Tochovice 
Michal Ajvaz
[1] Wikipedia 
[2] Portál české literatury 
[3] Spisovatelé.cz
Alfréd Nikodém
[1] Otužilci.cz 
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
-Nase-hospoda.jpg
147h-TOP-09-001.jpg 100v-tvpds.jpg 100v-csdd-proti-vam.jpg
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00