Dnešní výročí

sobota 31. říjen 2009 11:00

►1864 – narodil se islandský básník Einar Benediktsson. (145
►1879 – narodil se herec, textař a skladatel Karel Hašler. (120
►1899 – narodila se ruská prozaička Naděžda Mandelštamová. (110
►1909 – narodil se malíř Zbyněk Štolovský. (100
►1914 – narodil se sběratel brněnských pověstí Bohumír J. Popelář. (95)br /> ►1929 – Bud Spencer, italský herec, scenárista a sportovec (80
►1944 – narodila se jazzová zpěvačka Jana Koubková. (65
►1949 – zemřel francouzský spisovatel Édouard Dujardin. (60
►1954 – zemřel pěvec Josef František Munclinger. (55)
►1984 – zemřela indiská politička Idira Ghándiová. (25)
►1984 – zemřel italský herec Eduardo de Filippo.

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Einar Benediktsson
Einar Benediktsson se narodil 31. října 1864 v rodině vůdce hnutí 31-benedikson.jpgza nezávislost Islandu a jeho básnířky. V roce 1892 získal v Kodani právnický titul. V letech 1896–98 redigoval noviny Reykjavík Dagskrá, ve kterých obhajoval požadavek islandské nezávislosti. Většinu svého života strávil v zahraničí získáváním kapitálu na rozvoj islandského průmyslu. Jeho pět svazků poezie symbolismu - Sögur og kvaedi, Sögur og kvaedi, Hafblik, Vogar a Hvammar ukázaloo jak mistrovsky ovládá jazyk a také jsou ilustrací jeho vlastenectví, mysticismu a lásky k přírodě. Výběr z jeho básní byl přeložen do angličtiny jako Harfa severu Frederikem T. Woodem. Byl prvním velkým islandským národním básníkem. Překládal do islandštiny nejen anglickou a americkou poezii, ale i epos Henrika Ibsena Peer Gynt. Zemřel 12. ledna 1940 a byl pohřben na národní svatyně Islandu Þingvelliru.
Karel Hašler
Narodil se 31. října 1879 na Zlíchově v rodině kováře. Na přání 31-hasler.jpgotce se vyučil rukavičkářem, ale v tomto řemesle nespatřoval svou budoucnost a nedlouho po získání výučního listu utekl k divadlu. Od roku 1897 hrál ve smíchovském divadle Pavla Švandy.
Nejprve vystupoval v kočovných divadelních společnostech Choděry a Dobrovolného, 1901 v Brně a o rok později v Lublani. V letech 1903-15 byl členem Národního divadla, kde ztvárnil řadu rolí. Souřasně účinkoval v různých kabaretech a varieté (Lucerna, Rokoko). V roce 1916 byl propuštěn z Národního divadla pro nekázeň. Po vzniku ČSR několik let vedl Lucernu a založil v Praze velkou revue po vzoru pařížských, která však měla jen dočasný úspěch.
V roce 1908 se oženil se sestrou klavíristy a hudebního skladatele Rudolfa Frimla pod jehož vlivem začal skládat písničky. Ty se rychle staly velmi populárními nejen pro výrazný patriotický obsah a lásku k Praze, ale také kvůli krásným melodiím a velmi často štiplavému obsahu na úkor politiků. V tomto duchu pokračoval i po vzniku nové republiky. Mnohdy mu prý stačil jeden den, aby o nějakém dalším skandálu složil a nazpíval novou píseň a brzy si ji zpívala celá Praha. Popularita jeho písní stoupala zároveň s tím, jak se ze západu blížila hrozba nacistické okupace a války. Postupně se stával stejně významným a známým kabaretiérem, jako byl tehdy třeba Vlasta Burian nebo Ferenc Futurista. Jeho populárita a velké úspěchy samozřejmě vedly k bohémskému stylu života, který se nelíbil jeho manželce Zdeně a od třicátých let žili odděleně.
S filmem přišel do styku již během první světové války. Největšího uměleckého filmového úspěchu dosáhl dvěma rolemi ještě v němém filmu - Doktor Uher v BATALIONU a varhaník ve Fričově VARHANÍKU U SV. VÍTA. Obě patří k největším kreacím českého němého filmu a kritika je tehdy srovnávala s umělci mezinárodního kalibru.
S nástupem zvukového filmu se více věnoval filmové hudbě a písničkám. Hned v prvním českém zvukovém filmu TONKA ŠIBENICE (1930) zazněly dvěma jeho písničky - Hradčany krásné a Když v Praze padá první sníh. V roce 1932 hrál v Innemannově filmu PÍSNIČKÁŘ, k němuž sám napsal scénář a zároveň je jeho biografií. Odtud pochází mimo jiné jeho nejznámější šlágr Ta naše písnička česká. V následujících letech vytvořil na dvacet filmových rolí, z nichž za zmínku stojí hlavně Josef Dobrovský ve filmu ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ (1934). Objevil se třeba v MATCE KRÁČMERCE s Antonií Nedošínskou, AŤ ŽIJE NEBOŽTÍK (1935) s Hugo Haasem, HORDUBALECH (1937), ŠVANDOVI DUDÁKOVI (1937), BABIČCE (1940), PANTÁTOVI BEZOUŠKOVI (1941), ROZTOMILÉM ČLOVĚKU (1941) s Oldřichem Novým a Natašou Gollovou.
Za druhé světové války pořádal pro lidi písňové večery burcující protiněmecké pocity a odpor proti okupantům. Ale Gestapo to nenechalo jen tak být. V únoru 1941 si pro něj přijeli na natáčení exteriérů pro film MĚSTEČKO NA DLANI. Tři dny ho vyslýchali a pak propustili s tím, aby přestal zpívat protiněmecké písničky. Ale nepřestal a dál zpíval o tom, jak "nacisti dopadnou na čumák". 2. září 1941 si pro něj přišli podruhé, ale tentokrát ho už nepropustili. Po mnoha krutých výsleších byl v půlce října odvezen do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde 22. prosince 1941 na následky zkopání na schodech zemřel. Podle jiné verze ho v mučírně přivázali k umyvadlu a tak dlouho polévali studenou vodou, až umřel.
Naděžda Mandelštamová
31-nadezda.jpgNarodila se 31. října 1899 v Saratově. Tato vzdělaná, hrdá a nepoddajná kronikářka bezpříkladného duchovního útlaku i vzdoru, usvědčovatelka konformistů a zrádců a uchovatelka manželova uměleckého odkazu, byla majákem svobodného myšlení v sovětském mocenském táboře. Celý svůj život a veškerý talent zasvětila památce svého umlčovaného manžela Osipa Mandelštama.
Ve Dvou knihách vzpomínek ukazuje tu nehrdinskou, nebudovatelskou, zápornou tvář stalinismu kdy byl její muž pronásledován a zahynul v roce 1938 v gulagu. Zanechala svědectví o době, ze které podle ní vymizely pojmy pravda, odvaha, čest či hrdinství. Boj osamělých jedinců byl zoufale marný. Vedle děl Solženicynových jsou tyto dvě knihy nejsilnějším a nejotřesnějším záznamem z kalvárie, jíž v Sovětském svazu prošli lidé, kteří smýšleli jinak, než kázali režimní běsové. Obě její knihy v jednom svazku vyšly v České republice poprvé v nakladatelství Atlantis v roce 1996 a jsou pomníkem i živým dokladem lidí a člověka. Zemřela 29. prosince 1980.
Zbyněk Štolovský
Narodil se 31. října 1909 v Kostelci nad Orlicí. V roce 1911 se rodina přestěhovala do Prahy, kde vystudoval reálku a po maturitě přešel ke studiu chemicko-technologického inženýrství na pražské technice. Věnoval se malířství, kterému se učil u svého otce a později ve Vídni. Umělecká i cestovatelská zvědavost ho přivedla do Francouzské západní Afriky. Dokumentoval život domorodých kmenů a kromě malování psal i odborné knihy. V Africe psal i knihu o vánočních zvycích. Torzo Štolovského malířské tvorby, necelé dvě desítky prací, bylo vystaveno poprvé v Orlické galerii v Rychnově nad Kněžnou v roce 1970. S podlomeným zdravím, těžce nemocen srdeční chorobou, odjel do Argentiny, kde 1. července 1956 zemřel a kde je rovněž pohřben.
Bohumír J. Popelář
31-popelar.jpgNarodil se 31. října 1914 v selské usedlosti v Kokorov na Klatovsku. Od dětství měl možnost díky tetě, kastelánce na zámku Žinkovy, poznávat krásu a hodnotu uměleckých předmětů ze zámeckých sbírek i kouzlo okolí s romantickým parkem a jezerem. V roce 1921 se rodina přestěhovala do Brna. Otec se stal správcem oddělení přírůstků a starých tisků v brněnské Universitní knihovně a on za ním často docházel a objevil další kouzlo, které poskytovaly knihy, zejména ty starší. Stal se z něho náruživý čtenář. Vychodil českou reálku v Husovicích, na maturitu navázalo ještě roční studium na pedagogické akademii. Srdce ho táhlo k historii a filozofii, ale kvůli neutěšené finanční situaci v rodině se však snažil najít praktické uplatnění. To se ale kvůli hospodářské krizi a vysoké nezaměstnanosti neuskutečnilo. Rozhodl se tedy pro Přírodovědeckou fakultu Masarykovy university. Přivýdělek měly přinést kondice a případné učitelské zaměstnání. To se mu podařilo najít v pomocné škole Obřanech, kde získal místo výpomocného učitele. Ve volném čase se věnoval studiu zeměpisu a geologie. Povinnou vojenskou službu, po marných pokusech o odklad, nastoupil u 106. dělostřeleckého pluku v Brně. Už jako poručík velel za mobilizace v roce 1938 dělostřelecké rotě. Okupace Československa v roce 1939 mu znemožnila ukončení studií a tak se vrátil jako učitel do pomocné školy. Z jeho platu výpomocného učitele žila přes válku prakticky celá rodina. Osvobození v roce 1945 znamenalo pozitivní změnu i v jeho životě. Skončil jako výpomocný učitel, získal definitivu a v roce 1946 doktorát přírodních věd. Byl jmenován inspektorem pro speciální školství. Poté se stal tajemníkem a odborným asistentem nové otevřené Pedagogické fakulty. Jako přednášející zde uplatnil své zkušenosti z oboru defektologie, v níž se stal brzy autoritou. Rozvoji této specifické pedagogické disciplíny se věnoval s velkým úsilím. Znal z vlastních návštěv metody i prostředí v ústavech pro postižené a opuštěné děti, pracoval v komisi Zemské třídící stanice pro mládež anormální i v ústavu pro narušenou mládež. Podařilo se mu soustředit okruh odborníků, z nichž se postupně vytvořil základ moravské teoretické defektologie.
Druhou jeho vášní bylo Brno a jeho historie. Byl vynikajícím znalcem brněnské historické topografie, neúnavně studoval a vyhodnocoval prameny a literaturu, shromáždil kartotéku s několika tisíci údajů o městě, jeho stavbách, osobnostech a událostech. Brňané znali a vyhledávali jeho přednášky, vycházky a exkurze, populární byly jeho články v tisku a rozhlasové pořady. S mimořádným zanícením se věnoval popularizaci brněnské historie mezi mládeží. Na začátku 60. let patřil k zakladatelům a organizátorům celoměstské soutěže pro školy „Znáš své město?“, která v různých modifikacích pokračovala a přetrvala dodnes. Jeho kniha Urbář pověstí brněnských se na knihkupeckých pultech ani neohřála. Dětem věnoval příběh z brněnské historie Statečný Vít. Další díly Urbáře, s pracovními názvy Listář a Adresář, už zůstaly jen v rukopise. Jejich autor zemřel 20. července 1969 v necelých 55 letech.
Bud Spencer
Vlastním jménem Carlo Pedersoli se narodil 31. října 1929 v, 31-spencer-2.jpgNeapoli v rodině bohatého průmyslníka. V mládí vystudoval práva a získal titul doktora práv, věnoval se však zejména sportu - byl špičkovým plavcem a hráčem vodního póla. Startoval na olympijských hrách v letech 1952 a 1956. Je mistrem Itálie ve stylu prsa (1948), několikanásobným mistrem Itálie ve volném stylu na 100 metrů. Několikrát mu byla navrhována účast ve filmech a občas se v nich i objevil v nevýrazné roli (např. jako Neronův osobní strážce ve filmu Quo vadis), ale herectví ho nijak nelákalo. Zlom nastal teprve poté, co se setkal s Mariem Girottim, známým více jako Terence Hill. Spolu natočili řadu italských westernů (tzv. spaghetti westernů jako např. Trumfové eso, Pravá a levá ruka ďábla, Malý unavený Joe, Jestli se rozzlobíme, budeme zlí a další). Dvojice si získala obrovskou popularitu zejména v Evropě, ačkoliv kritici nebyli jeho hereckým stylem příliš nadšeni a mluvili mimo jiné o laciných komediích, pokleslé grotesce a bezduchém fackování. O popularitě dvojice hovoří i fakt, že vznikla celá série filmů Šimon a Matouš, kde oba představitelé hlavních postav založili svoji kariéru na napodobování Spencera s Hillem. Hrál i ve filmech bez Terence Hilla, jejich popularita je trochu nižší (např. Šerif a mimozemšťan), Hill byl jako samostatný herec výrazně úspěšnější.
Byl také znám svou vášní pro létání a pilotování různých letadel a helikoptér. Pokud se jeho filmy odehrávaly v současnosti - jako například série policejních komedii s Terencem Hillem z Miami - pak je v každém filmu aspoň jedna scéna, kde osobně přilétá nebo odlétá s nějakou helikoptérou a vždy bylo vidět, že to není kaskadér, ale on osobně.
V roce 1960 se oženil s Marií Amatovou, s níž má tři děti. V roce 1967 si nechal úředně změnit své jméno na Bud Spencer. Je věřícím katolíkem, vede příkladný rodinný život a je úspěšným podnikatelem.
Jana Koubková
31-koubkova.jpgNarodila se 31. října 1944 v Roztokách u Prahy. V šesti letech se stala členkou Dětského rozhlasového sboru Dr. Bohumila Kulínského, později smíšený sbor ČKD Praha řízený Miroslavem Košlerem, Armádní Umělecký soubor. V 60. a 70. letech byla členkou vokálních skupin jako Linha Singers, Inkognito Quartet, Kučerovci, Vokální skupina Lubomíra Pánka, CK Vocal a divadlo Semafor.
Vystudovala odborné učiliště s maturitou a je současně vyučená jako elektronavíječka, Nějakou dobu si také jako elektronavíječka vydělávala v ČKD Praha. Živila se i jako čistička oken, manekýna, televizní hlasatelka, úřednice v knihovně, dělnice v trubkárně a s tanečními kapelami projela kus světa. Pěstovala sportovní gymnastiku, lehkou atletiku, a vodní slalom. Teď je to hlavně turistika a rychlá chůze.
Od roku 1975 se profesionálně věnuje především jazzové hudbě. Daří se jí i jako skladatelce písní a filmové hudby. V rozhlase a televizi má své pořady. Založila každoroční festival jazzových, bluesových a rockových zpěváků pod názvem "VOKALÍZA" /1981 - 2000 /. Šest let učila na hudebně-dramatickém oddělení Pražské státní konzervatoře.
Má za sebou spolupráci s Jazz Sanatoriem Luďka Hulana, Jazz Half Sextetem Viktora Kotrubenka, Jazz Q Martina Kratochvíla, dále Vitouš Triem, Panta Rhei se Slávkem Jandou a Českým klarinetovým Quartetem.
Byla častým hostem Big bandů Karla Vlacha, Gustava Broma, JOČRu Kamila Hály a Felixe Slováčka, Mirko Foreta, JORO Ostrava, Příbramského Big bandu a Pražského Big bandu Milana Svobody. V současné době spolupracuje s Big bandem Čs. Rozhlasu - dir.Václav Kozel.
Někdy je přezdívána lichotivým přízviskem Královna jazzu.
Édouard Dujardin
31-dujardi-2.jpgCelým jménem Édouard Émile Louis Dujardin se narodil 10. října 1861ve Francii nedaleko Blois, a byl jediným dítětem námořního kapitna Alphonse Dujardina. Během roku 1886 se stal redaktorem časopisu Revue independente a zde publikoval své první práce. Když mu zemřeli rodiče, stal se jediným dědicem jejich jmění. Jeho literární dílo je rozsáhlé. Zahrnuje řadu her, básní a románů. Také psal literární a společenské kritiky a reminiscence. Také po celý život pokračoval v žurnalistiické činnosti, což vedlo k řadě sporů s úřady, včetně obvinění z vlastizrady, i když nebyl nikdy odsouzen. Jeho frivolní životní styl nakonec omezil jeho finanční prostředky. Ve stáří žil klidný život a zemřel 31. října 1949 ve věku 88 let.
Josef František Munclinger
31-munclinger.jpgNarodil se 13. září 1888 v Nitkovicích. Mládí prožil v Polsku, kde vystudoval univerzitu a současně i konzervatoř. Zpěv studoval u Dianniho, Lapéra, Soltyse a Niewiadomského. V roce 1911 byl angažován varšavskou operou, hostoval ale i v Krakově, Berlíně, Cáchách, Paříži, Budapešti a dalších evropských městech. Zároveň studoval historii umění, psal pro činohru a kabaret, působil jako novinář a karikaturista, zajímal se o operní režii. V roce 1923 byl režisérem známé bratislavské premiéry Janáčkovy Káti Kabanové. V téže době podepsal smlouvu s vídeňskou Státní operou, zanedlouho dal ale přednost nabídce pražského Národního divadla, kde jako zpěvák a režisér působil následujících 30 let. Vytvořil na 160 rolí a desítky režijních inscenací, spolupracoval zejména s Otakarem Ostrčilem a Zdeňkem Chalabalou. Ve své režijní práci jako první uplatnil některé technické novinky, např. promítané dekorace nebo zvukové zesilovače. Překládal, psal libreta, redigoval časopis Divadlo, psal odborné publikace (Hercova tvář a maska, Hercova technika). Byl předsedou Svazu českého herectva a členem výkonného výboru Mezinárodní herecké unie, docentem brněnské JAMU a spoluzakladatelem katedry operní režie. Byl otcem flétnisty a muzikologa Milana Munclingera. Zemřel 31. října 1954 v Mariánských Lázních.
Indira Gándhíová
Celým jménem Indira Prijadaršiní Gándhíová se narodila 19. l31-gandiova-2.jpgistopadu 1917 v malém indickém městečku. Vystudovala nejprve bengálskou, poté oxfordskou universitu a roku 1942 se vdala za jednoho z funkcionářů strany, Feroze Gándhího. Pod otcovou patronací se zapojila do politického života a zastávala významné funkce ve straně, až se roku 1964 stala ministryní informací indické vlády. O dva roky později, na jaře 1966, byla zvolena předsedkyní strany, díky čemuž se téměř automaticky stala také ministerskou předsedkyní. Již v následujícím roce však došlo k vnitrostranické krizi a ona se musela funkce vzdát. Až indické vítězství ve válce s Pákistánem a reorganizace strany jí přinesly na jaře 1972 přesvědčivé volební vítězství, kterým dokázala své schopnosti političky. Úspěšně překonala několik volebních porážek, vícekrát byla svými protivníky zatčena a uvězněna, ale vždy se dokázala po několika měsících či letech opět vrátit do čela země.
Za její vlády pokračovala Indie úspěšně v politice neangažovanosti, jejíž základy položil Néhrú. Jeho dcera však daleko více inklinovala ke spolupráci s Moskvou, což bylo dáno mimo jiné i čínsko-indickými spory. Populační exploze v zemi vedly premiérku k úvahám o zvýšení mezinárodní prestiže. Prostředkem k tomu se stala nejen podpora proindických hnutí v okolních zemích, ale i koketování s atomovou zbraní a kosmickým výzkumem. Neřešené domácí problémy, ať nacionální či náboženské, však byly rubem úspěšné zahraniční politiky. Pokusy Sikhů o získání nezávislosti Paňdžábu byly potlačovány armádou, secesionistickým záměrům mělo být definitivně zabráněno dobytím nejvýznamnější svatyně Sikhů, Zlatého chrámu, což vedlo v červnu 1984 k masakru v Amritsaru.
Byla dvakrát indickou ministerskou předsedkyní. Poprvé od 19. ledna 1966 do 24. března 1977 a podruhé od 14. ledna 1980 až do roku 1984, kdy byla 31. října zavražděna. Její tvrdá ruka vůči menšinám se obrátila nejen proti ní samotné, ale i proti jejímu synovi a pokračovateli ve stranické i státní funkci Rádžívu Gándhímu. V rozmezí sedmi let se oba stali oběťmi atentátů, čímž padla vláda rodiny Néhrúů v Indii.
Eduardo de Filippo
Narodil se 24. května 1900 v Neapoli v rodině dramatika Eduarda 31-filopo-2.jpgScarpetta a divadelní švadleny a kostymérky Luisy De Filippo. Začal hrát ve věku pěti let a v roce 1932 se svým bratrem Peppino a sestra Titina založili divadelní společnost. Peppino opustil společnost v roce 1944 a Titina odešlal na počátku roku 1950. V roce 1954 hrál v de Sicově filmu se Sophií Lorenovou. Jeho překlad Shakespearovy Bouře byla zveřejněna v roce 1982. V roce 1981 byl jmenován senátorem Italské republiky. Zemřel 31 října 1984 v Římě.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o podrobnější informace, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
Einar Benediktsson
[1] [2] Wikipedia  
Karel Hašler
[1] Wikipedia 
Naděžda Mandelštamová
[1] atlantis 
Zbyněk Štolovský
[1] Město Kostelec nad Orlicí 
Bohumír J. Popelář
[1] Město Brno 
Bud Spencer
[1] Wikipedia 
[2] Osobnosti.cz 
Jana Koubková
[1] Wikipedia 
[2] Osobní stránky 
Édouard Dujardin
[1] Wikipedia 
Josef František Munclinger
[1] Wikipedia 
Indira Gándhíová
[1] Wikipedia 
Eduardo De Filippo
[1] Wikipedia 
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
-Nase-hospoda.jpg
147h-TOP-09-001.jpg 100v-tvpds.jpg 100v-csdd-proti-vam.jpg
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

vaclav kralopet skvele16:1731.10.2009 16:17:20

Počet příspěvků: 1, poslední 31.10.2009 16:17:20 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00