Dnešní výročí

úterý 3. listopad 2009 10:00

►1784 – narodil se malíř Antonín Mánes. (225)
►1899 – narodil se herec Otomar Korbelář. (110)
►1899 – narodil se filmový podnikatel Miloš Havel. (110)
►1919 – narodila se spisovatelka Květa Legátová. (90)
►1939 – zemřel filolog Jan Hanuš Máchal. (70)
►1944 – narodila se malířka Zdeňka Krejčová. (65)
►1954 – zemřel francouzský malíř Henri Matisse. (140)
►2004 – zemřel herec Václav Kotva. (5)

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Antonín Mánes
Narodil se 3. listopadu 1784 v rodině pražského mlynářského tovaryše, která neměla na jeho studium dostatek prostředků. Proto se kreslení zprvu věnoval jen amatérsky, krátce si přivydělával dokonce i v pražské porcelánce jako dekorativní malíř. Teprve ve věku 20 let vstoupil do nově založené krajinářské školy pražské Akademie, kde v roce 1806 zahájil vyučování K. Postl. Právě dlouhodobý pobyt v ateliéru tohoto umělce ho nejvíce ovlivnil, především svým zaměřením a zpočátku i stylem. Po smrti K. Postla se sice uvažovalo o jeho jmenování na Postlovo místo, ale profesorem krajinomalby se na Akademii stal až v roce 1836. Od Postlem inspirované klasicistní "ideální krajiny" (Krajina se zříceninou Gaia Maria, 1824) pozvolna přešel pod vlivem německé tvorby k romantismu, ovšem vždy změkčeném lyrickým přednesem a výraznými realistickými prvky. Realistický tón v jeho tvorbě podnítila láska k holandskému malířství 17. století (Pohled na Pražský hrad z východní strany 1821;
11-3-manes-obr.jpgKrajina s oráčem, kolem 1825; Hrad Okoř, 1827; Krajina s Křivoklátem a Kokořínem v bouři, 1834; Kokořín v bouři, 1839). Právě touto svou orientací položil základy české realistické krajinomalby, nesvázané akademickým rukopisem. Jeho přínosem byla i živá barevnost a po nizozemském vzoru i snaha po vystižení atmosféry. Vedle řady žáků, vychovaných na Akademii, měl velký vliv především na dílo svých vlastních potomků, synů Josefa, Quida a dcery Amálie. Zemřel 3. listopadu 1784 v Praze.
Otomar Korbelář
Narodil se 3. listopadu 1899 v Sázavě v rodině stavebního 11-3-korbelar-1.jpginženýra. Jeho otec zemřel, když mu byly čtyři roky. Matka střídala často zaměstnání, takže se často stěhovali. Ve Veltrusech se jeho matka znovu provdala a narodil se jí druhý syn. Mladý Otomar byl nadšený hudebník, sám se učil na violoncello. Během 1. světové války se živil hrou na klavír jako doprovod k němým filmům v jednom pražském biografu. Během 1. světové války začal chodit na Obchodní akademii v Praze, což bylo přání jeho nevlastního otce. Otomar se však rozhodl odejít a živit se hraním na klavír ve výše zmíněném biografu. Po válce začal studovat hru na fagot a hoboj na pražské hudební konzervatoři, kde byl díky svému talentu rovnou přijat do 2. ročníku. Prakticky souběžně s tím pak také na konzervatoři studoval i herectví. Již během studií si zahrál jako elév několik epizodních rolí v Národním divadle. Po absolutoriu hrál v divadlech v Olomouci, Plzni, a Městském divadle Kladně, kde byl také i ředitelem. Na Kladně potkal také svou první manželku Jarmilu Šamalíkovou. Mnoho let hrál v Divadle na Vinohradech (1929-45, 1956-62), poslední léta života působil v Hudebním divadle v Karlíně (1962-76). V Divadle na Vinohradech potkal svou druhou manželku tanečnicí a herečkou Evu Vrchlickou mladší (vnučku spisovatele Jaroslava Vrchlického). Spolu měli také dceru. Byl velmi citlivým a vnímavým hercem. Měl velice zvučný hlas, který zůročil také jako zpěvák. Byl výborným představitelem mužných a charakterních rolí. Z jeho filmových rolí byla patrně vůbec nejporozuhodnější role Františka Kmocha ve filmu To byl český muzikant nebo hlavní role v prvním československém barevném filmu Ján Roháč z Dubé či role císaře Františka Josefa I. ve filmu Sarajevský atentát. Zemřel 30. listopadu 1976 v Praze
Miloš Havel
11-3-havel-2.jpgNarodil se 3. listopadu 1899 na Zderaze u Prahy. Byl českým mediálním podnikatelem a filmovým producentem, majitelem největší prvorepublikové produkční firmy Lucernafilm. Jeho jméno je spjato se vznikem Barrandovských filmových ateliérů a rozvojem československé kinematografie v období mezi oběma světovými válkami. Někdy bývá označován za prvního českého filmového magnáta. Byl také strýcem bývalého českého prezidenta Václava Havla a jeho bratra Ivana, Zemřel 25. února 1968 v Mnichově.
Květa Legátová
Vlastním jménem Věra Hofmanová se narodila 3. listopadu 1919 v 11-3-legatova-3.jpePodolí u Brna. Absolvovala dvě fakulty brněnské univerzity (čeština a němčina; matematika a fyzika). Po maturitě na reálném gymnáziu (1938) působila krátce na brněnské konzervatoři, kde učila němčinu a na jednotřídkách v Beskydech. Vystudovala češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a v letech 1954-58 si na Vyšší pedagogické škole rozšířila aprobaci o fyziku a matematiku. Vyučovala na různých typech škol na Valašsku a na Slovácku. V letech 1954-78 na Střední knihovnické škole v Brně. Jako politicky nespolehlivá byla často překládána z jedné školy na jinou. Učila přes čtyřicet let. Nyní žije v Brně.
Debutovala v roce 1957 souborem črt Postavičky, po němž následoval román pro děti Korda Dabrová (1961) – pod pseudonymem Věra Podhorná. V 50. letech publikovala texty v časopise Host do domu. Patřila k tzv. brněnské škole rozhlasové hry; nejméně čtrnáct jejích her bylo zrealizováno (dvě jako televizní adaptace). K publikování se vrátila po roce 2000 v nakladatelství Paseka povídkovým pásmem Želary (2001, Státní cena za literaturu 2002) a novelou Jozova Hanule (2002). Podle předlohy Jozova Hanule vznikl v roce 2003 film Želary. Po úspěchu knih i filmu vyšly Květě Legátové krátce po sobě dvě sbírky rozhlasových her (Pro každého nebe, Labyrint 2003 a Posedlá a jiné hry, Paseka 2004) a kniha rozhovorů s Dorou Kaprálovou Návraty do Želar (Host 2005). Nejnovější knihou je soubor čtyř téměř detektivních próz Nic není tak prosté (Pistorius, 2006).
Jan Hanuš Máchal
Narodfil se 25. října 1855 v Nových Dvorech. Absolvent gymnázium v Táboře, univerzity ve Vídni a Praze. Od roku 1882 byl suplentem a od roku 1884 učitelem gymnázia v Německém Brodě. Doktor filozofie byl od roku 1887 a od roku 1888 učitel gymnázia v Žitné ulici v Praze. Od roku 1891 byl dopisujícím členem České akademie a od roku 1894 soukromým docentem slovanské literatury na filozofické fakultě c. k. univerzity v Praze. V roce 1901 se stal profesorem srovnávacích dějin slovanských literatur na Univerzitě Karlově v Praze a byl mimořádným členem České akademie a Královské české společnosti nauk.
Zajímal se o slovanské písně a jihočeský folklór, studoval vztahy literatury a folklóru, dějiny českého dramatu a kriticky zhodnotil prameny ke studiu slovanské mytologie. Od roku 1878 byl literárně činný. Psal články do časopisů (Český Jih, Tábor, Otavané, Ohlas od Nežárky, Květy, aj.), překládal z ruštiny, lužičtiny a srbštiny. Jako spisovatel došel od romantismu ke kritickému realismu. Jeho srovnávací monografie jdou do hloubky a sledují podrobně původ a odvislost myšlenky i formy našich literárních památek. Zemřel 3. listopadu 1939 v Praze.
Zdenka Krejčová
Narodila se 3. listopadu 1944 v Praze. Jako dvanáctiletou ji vzal 11-3-krejcova.jpgotec do Číny, kde stavěl přehrady v Himalájích na hranicích Tibetu, Vietnamu a Barmy. Do školy chodit nemohla, ale měla učitelku kreslení a po návratu domů šla na výtvarnou školu. Jeden z profesorů jí doporučil, aby se přihlásila na UMPRUM, že je to velmi kvalitní škola. Zkoušky udělala a studovala v ateliéru Karla Svolinského, vynikajícího malíře, grafika a ilustrátora. Po skončení školy pracovala dva roky i s manželem Alešem na zámku Kratochvíle - provázela hosty a on byl správcem zámku. Když museli v roce 1971 ze zámku odejít, začala spolupracovat s předními českými i zahraničními nakladatelstvími.
11-3-krejcova-obr.jpg Nejraději ilustruje pohádky, ty ji baví nejvíc, protože dětská fantazie je ji velmi blízká.
Henri Matisse
11-3-mattsse.jpgNarodil se 31. prosince 1869 v Le Cateau-Cambrésis na severu Francie v rodině obchodníka s obilím. V mládí nejevil pražádný sklon k umění. V letech 1887-88 studoval na přání svého otce právo v Paříži, kde za svůj celý pobyt nenavštívil ani jediné muzeum. V kreslení a malování sice nebyl špatný, ale nedokázal si představit, že by ho jeho zručnost mohla nějak živit, a tak si vybral dobře zajištěnou kariéru úředníka. Osudnou událostí v jeho životě se stal zánět slepého střeva. Jeho lůžko v pooperační místnosti bylo vedle lůžka pacienta, který si krátil čas malováním. Zkusil také malovat a získal si obdiv celého pokoje. Brzy poté požádal svou matku, aby mu zakoupila barvy a skicáky, aby se mohl věnovat umění samostatně. Po zotavení se stal úředníkem v právnické kanceláři v Saint-Quentin a hodinu před začátkem práce v kanceláři docházel na hodiny kreslení na École Quentin-Latour. O nedělích chodil do muzeí, kde studoval díla francouzských malířů. V roce 1892 proti přání otce, který pro něj chtěl právnickou kariéru, odešel ze severu Francie do bohémské Paříže. Jeho záměrem bylo studovat umění na École des Beaux-Arts, přijímací zkoušky však nesložil. Na žádost profesora školy Gustava Moreaua docházel k němu na soukromé hodiny do Académie Julian. Po smrti Moreaua ztratil zájem o studium a školu opustil. Po odchodu ze školy se oženil s Amélií Alexandrinou Parayrovou a založil si svůj první soukromý ateliér na Quai Saint-Michel. Na svatební cestu mladí novomanželé odjeli do Londýna, kde mimo jiné studoval malby anglického krajináře Turnera. První samostatnou výstavu pořádal v roce 1904 v galerii Vollard, kde vystavoval své první fauvistické obrazy. Oficiálně však fauvismus přišel až o rok později, a to výstavou v Salonu d'Automne. Nové čisté a jasné tóny barev fauvismu tak oznámily nový směr v umění a rebelství proti konvencím. Svou tehdejší tvorbou ukázal neskonalou odvahu obrátit umění zpět k pravé čistotě barev. V roce 1908 založil svou soukromou školu fauvismu s několika studenty ve svém ateliéru na Boulevard des Invalides. Francouzská kritika však byla k jeho umění značně nepříznivá, a tak si svou neobvyklostí získal uznání v zahraničí. Vystavoval v New Yorku, Londýně, Stockholmu, Moskvě a Berlíně. Stal se také vedoucí postavou fauvistů, mezi které patřil také André Derain, Georges Braque, Raoul Dufy a Maurice Vlaminck. Jejich duchovním otcem byl Gustave Moreau, který je vždy podporoval v jejich snaze najít svůj jedinečný styl a následovat své barevné vize. Byl velkým oblíbencem Gertrude Steinové a často docházel do jejího pařížského salonu. Tam také v roce 1906 setkal s Pablem Picassem, se kterým ho poté pojilo celoživotní přátelství i inspirace. Steinová a její bratři Leo a Michael se stali jeho významnými podporovateli, stejně jako jejich americké přítelkyně Clarabel a Etta Coneovy, které od něho odkoupily stovky děl. Jejich rozsáhlá sbírka byla později darována baltimorskému museu umění. Díky jejich finanční podpoře také mohl v roce 1911 v Paříži otevřít svou Académii Matisse, která fungovala až do roku 1917, kdy se přestěhoval do Cimiez, předměstí Nice na francouzské Riviéře.
11-3-matisse-obr-2.jpgV roce 1939 se po jednačtyřiceti letech manželství rozešel se svou ženou. V roce 1941 po vážné operaci a prudkém zhoršení zdraví kvůli onemocnění rakovinou se musel vzdát olejomalby. Náhradou se mu stala práce s barevným papírem, ze kterého tvořil zajímavé koláže v duchu svých olejomaleb. O těchto kolážích tvrdil, že maluje nůžkami. Od tét doby byl upoután na kolečkové křeslo, pečovala o něj jedna s jeho bývalých modelek, Ruska Lidia Delektorskaya. V roce 1952 bylo slavnostně otevřeno Matissovo museum v Cimiez. Po dlouhé nemoci zemřel na infarkt 3. listopadu 1954 v Nice. Byl pohřben na hřbitově kláštera Notre Dame de Cimiez.
Václav Kotva
Narodil se 20. ledna 1922 v Radnicích u Plzně. Vystudoval 11-3-kotva-1.jpgfilozofickou fakultu a stal se učitelem (toto povolání si několikráte zopakoval také před filmovými kamerami). Již od mládí hrál na ochotnických scénách a věnoval se recitaci. Nastoupil na DAMU, kterou v roce 1959 absolvoval. Začal hrát v ostravském Divadle Petra Bezruče (1959-65). Jeho druhou a zároveň poslední štací se stal od roku 1965 Činoherní klub. Pomáhal ho zakládat, působil v něm jako herec a také jako kronikář a odešel z něj přímo do důchodu. Často rovněž pohostinsky vystupoval na scéně pražského Národního divadla. Jeho herectví záleželo zejména na zvláštním projevu a mluveném slově. Nikdy gesta nepřeháněl a nikdy se nedopouštěl ničeho výrazného. Celá jeho herecká dráha a vývoj se točí kolem Činoherního klubu, kde byl jedním z nejdůležitějších herců. Zde vytvořil významné role v inscenacích „Bludiště“, „Višňový sad“, „Na dně“, „Racek“, „Hráči“, „Revizor“ nebo „Hadrián z Římsu“. V roce 1969 vytvořil svoji jedinou titulní filmovou roli tragického zakřiknutého ševce Lájošeka Cíny v Tučkově příběhu Satej z Krejcárku. Kromě této role zůstal jeho talent nevyužit. Od začátku, až do konce osmdesátých let, mu nabízel pouze malé a epizodní roličky. Po porce 1989 se jeho počet rolí povážlivě zmenšil. Nakonec zemřel v zapomenutí 3. listopadu 2004 v Praze ve věku osmdesáti dvou let.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o podrobnější informace, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
Antonín Mánes
[1] Wikipedia 
Otomar Korbelář
[1] Wikipedia 
[2] Česko-Slovenská filmová databáze 
Miloš Havel
[1] Wikipedia 
[2] Klub přátel starého Smíchova 
Květa Legátová
[1] Wikipedia 
[2] Portál české literatury 
[3] Český jazyk 
Jan Hanuš Máchal
[1] Wikipedia 
Zdenka Krejčová
[1] Slovenské dotyky 
Henri Matisse
[1] Wikipedia 
[2] Artmuseum.cz 
Václav Kotva
[1] Česko-Slovenská filmová databáze 
11-3-klementinum.jpg
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
-Nase-hospoda.jpg
147h-TOP-09-001.jpg 100v-tvpds.jpg 100v-csdd-proti-vam.jpg
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00