Hans Sachs, Antonín Truhlář, Paul Sabatier,
James Clerk Maxwell, Karel Stibor, Mojmír Kyselka,
Vladimír Horowitz.
James Clerk Maxwell, Karel Stibor, Mojmír Kyselka,
Vladimír Horowitz.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Narodil se 5. listopadu 1494 v rodině normberského krejčího. Zde také navštěvoval latinskou školu. Když mu bylo 14 let začall se učit obuvníkem. Po vyučení odešel v 17 letech na vandr, což je cestování a práce každou chvíli někde jinde. Na vandru byl pět let a v roce 1513 se v Innsbrucku rozhodl stát se meistersingerem. V tom samém roce se stal meistersingerem v Mnichově. Jeho učitelem byl norimberský tkadlec ložního prádla Lienhard Nunnenbeck. V roce 1516 se usadil v Norimberku a zůstal zde až do konce svého života. 1. září 1519 se oženil s Kunigundoue Creutzerpvou. Po její smrti se 2. září 1561 znovu oženil s mladou vdovou Barbarou Harscherovou. Z prvního manželství měl pět dcer a dva syny, ale všichni zemřeli dříve než Sachs. S druhou manželkou přišlo do domu šest dětí. Po roce 1525 měl stále větší sympatie k Martinovi Lutherovi a podporoval ho v některých svých spisech. Zemřel 9. ledna 1576.
Narodil se 5. listopadu 1849 v Ličně v okrese Rychnov nad Kněžnou. Studoval v Hradci Králové. Po vystudování působil jako ředitel gymnázia, klasický filolog, literární kritik, překladatel v Litomyšli, Domažlicích, Jičíně a Praze, kde 10 září 1908 zemřel.
Narodil se 5. listopadu 1854 v Carcassonne v jižní Francii. Studoval na místním lyceu, V roce 1874 složil v Toulouse přijímací zkoušky na École Polytechnique a École Normale Supérieure. O tři roky později absolvoval jako nejlepší ve své třídě. Učil fyziku v místní škole v Nîmes. V roce 1878 odešel na College de France jako asistent. Titul doktora věd získal v roce 1880. Až do ledna 1882, když přijal podobné místo na univerzitě v Toulouse, vedl kurzy z fyziky na Fakultě přírodních věd v Bordeaux. Navíc se stal v roce 1883 odpovědným za kurzy chemie a byl zvolen profesorem chemie v roce 1884, které si udržel až do svého odchodu do důchodu v roce 1930. V roce 1905 se stal děkanem Přírodovědecké fakulty a pokračoval v přednáškách od odchodu do důchodu až do své smrti v roce 1941. Byl vždy věrný Toulouse a odřekl mnoho nabídek na atraktivní místa a to zejména ze Sorbonny v roce 1908. Byl doktorem věd honoris causa na univerzitě ve Filadelfii a čestným členem Royal Society of London, Akademie Madrid, Královské akademie věd, American Chemical Society, a mnoha dalších zahraničních institucí. Byla mu udělena cena Lacate (1897), Prix Jecker (1905), Davy Medal (1915) a Royal Medal (1918) Královské společnosti a Franklin medaili Franklinova institutu (1933). V roce 1912 mu byla udělena Nobelova cena za chemii. Zemřel 14. srpna 1941.
Narodil se 13. června 1831 v Middlebie u Edinburghu. Byl potomkem starého šlechtického rodu. Již ve čtrnácti letech publikoval svou první vědeckou práci. V roce 1847 začal jako šestnáctiletý studovat univerzitu v Edinburghu. V roce 1850 přestoupil do Cambridge. V roce 1856 byl jako pětdvacetiletý pozván jako profesor na univerzitu v Aberdeenu. V letech 1860-65 byl profesorem na King's College v Londýně. Po té se uchýlil na své venkovské sídlo a věnoval se práci na matematickém zpracování Faradayových pozorování. Při studiu elektromagnetických vln zjistil, že i světlo je elektromagnetickým vlněním. V roce 1866 významně zdokonalil kinetickou teorii plynů vytvořenou Rudolfem Clausiem. Jako první vysvětlil, proč Měsíc nemůže mít vlastní atmosféru. Střední rychlost molekul je vyšší než úniková (2. kosmická) rychlost na povrchu Měsíce, takže veškerá atmosféra by se rychle rozptýlila do vesmíru). V roce 1871 se nechal přemluvit, aby se stal přednostou nově zřízené experimentální laboratoře v Cambridgi. Jednalo se o tzv. Cavendishovu laboratoř. Zde pracoval a učil až do své smrti. Zemřel 5. listopadu 1879 v Cambridge ve věku 48 let na rakovinu.
Narodil se 5. listopadu 1924 v Praze. Byl odchovancem LTC Praha. V roce 1944 se stal mistrem českomoravské ligy a po osvobození trojnásobným mistrem ČSR (1946, 1947 a 1948). Československo reprezentoval na dvou mistrovstvích světa 1947 a 1948, které se hrálo v rámci olympijských her. Zemřel 8. listopadu 1948 při leteckém neštěstí československého reprezentačního mužstva, ke kterému došlo nad kanálem La Manche při letu z Paříže do Londýna.
Narodil se 28. června 1873 v rodině francouzského podnikatele z 
Lyonu. Nejprve byl vzděláván svojí matkou doma a později ve škole sv. Josefa v Lyonu. V roce 1889 získal titul bakaláře na univerzitě v Lyonu a v roce 1900 promoval na doktora na stejné univerzitě. Pracoval jako lékař v Lyonské nemocnici a také učil anatomii a operativní chirurgii na univerzitě, kde pracoval na prosektuře u profesora L. Testuta. V roce 1904 odešel do Chicaga a v roce 1905 pracoval pod vedením profesora GN Stewarta na katedře fyziologie na univerzitě v Chicagu. V roce 1906 byl přijat do Rockefellerova ústavu pro lékařský výzkum v New Yorku jako přidružený člen. Plnoprávným členem se stal v roce 1912. V tomto ústavu prováděl většinu experimentů, což mu v roce 1912 vyneslo Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Během 1. světové války (1914-19) sloužil jako major vezdravotnickém sboru francouzské armády a v této době pomohl vytvořit dobře známou Carrel-Dakinovu metodu ošetření válečných zranění, která byla široce používána. Jeho výzkumy byly zaměřeny hlavně na experimentální chirurgii a transplantaci tkání a celých orgánů. V roce 1939, po vypuknutí druhé světové války, odešel do Francie jako člen zvláštní mise pro francouzské ministerstvo zdravotnictví. Pak byl jmenován ředitelem Carrelpvy nadace pro studium lidských problémů, zřízené vládou ve Vichy. Když 5. listopadu 1944 obdržel v Paříži toto jmenování zemřel. Je po něm pojmenován menší kráter (16km) na Měsíci.
Lyonu. Nejprve byl vzděláván svojí matkou doma a později ve škole sv. Josefa v Lyonu. V roce 1889 získal titul bakaláře na univerzitě v Lyonu a v roce 1900 promoval na doktora na stejné univerzitě. Pracoval jako lékař v Lyonské nemocnici a také učil anatomii a operativní chirurgii na univerzitě, kde pracoval na prosektuře u profesora L. Testuta. V roce 1904 odešel do Chicaga a v roce 1905 pracoval pod vedením profesora GN Stewarta na katedře fyziologie na univerzitě v Chicagu. V roce 1906 byl přijat do Rockefellerova ústavu pro lékařský výzkum v New Yorku jako přidružený člen. Plnoprávným členem se stal v roce 1912. V tomto ústavu prováděl většinu experimentů, což mu v roce 1912 vyneslo Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Během 1. světové války (1914-19) sloužil jako major vezdravotnickém sboru francouzské armády a v této době pomohl vytvořit dobře známou Carrel-Dakinovu metodu ošetření válečných zranění, která byla široce používána. Jeho výzkumy byly zaměřeny hlavně na experimentální chirurgii a transplantaci tkání a celých orgánů. V roce 1939, po vypuknutí druhé světové války, odešel do Francie jako člen zvláštní mise pro francouzské ministerstvo zdravotnictví. Pak byl jmenován ředitelem Carrelpvy nadace pro studium lidských problémů, zřízené vládou ve Vichy. Když 5. listopadu 1944 obdržel v Paříži toto jmenování zemřel. Je po něm pojmenován menší kráter (16km) na Měsíci.
Narodil se 16. července 1902 v Ořechově u Brna do učitelské rodiny. Po maturitě na I. české státní reálce v Brně vystudoval architekturu a pozemní stavitelství na České vysoké škole technické v Brně. Jeho pedagogy byly osobnosti jako Emil Králík, Vladimír Fischer, Jaroslav Syřiště. Samostatnou projekční práci začal již v roce 1927 (rodinný dům v Nosislavi, malobytové komplexy na Grmelově a Gallašově ulici v Brně). V roce 1928 nastoupil jako vrchní technický rada regulačního referátu Magistrátu města Brna. Spolupracoval i s projektovou kanceláří vedenou Bohuslavem Fuchsem a Jindřichem Kumpoštem. Svou profesní dráhu spojil, s přestávkou v letech 1944-45, kdy byl nuceně penzionován, na celý život s Brnem. Do let 1958-64 spadá i jeho externí pedagogické působení na VUT v Brně. Do vlastního důchodu odešel v roce 1962 z funkce vedoucího územního plánu Odboru výstavby a územního plánování Národního výboru města Brna. Zemřel 5. listopadu 1974 v Brně.
Narodil se 1. října 1903 v Kyjevě. Základům klavírní hry se naučil 
již v mládí od své matky, významné klavíristky. V roce 1912 se dostal na Kyjevskou konzervatoř, kde ho vyučoval Vladimir Puchalsky, Sergei Tarnowsky a Felix Blumenfeld. Konzervatoř absolvoval v roce 1919 klavírním koncertem č. 3 Sergeje Rachmaninova. O rok později uspořádal svůj první sólový recitál. Jeho sláva rostla a brzy podnikl turné po Rusku, kde mu během finanční krize často platili raději chlebem, máslem a čokoládou nežli penězi. V letech 1922–23 v Leningradu sám provedl 23 koncertů s 11 různými programy. Na jaře 2. ledna 1926 poprvé vyjel koncertovat z do zahraničí, přesněji do Berlína. Dále do Paříže, Londýna a New Yorku. Byl také vybrán sovětskými úřady, aby zastupoval v roce 1927 Ukrajinu v začínající Chopinově soutěži, nicméně rozhodl se jí neúčastnit a zůstat na Západě. Usadil se v USA a roce 1944 se stal americkým občanem. V roce 1944 začal spolupracovat s vybranými klavíristy. Jedním z nich byl Byron Janis, do roku 1948 Horowitzův žák. Janis vysvětloval jejich vztah jako vztah otce a syna. Často cestoval s Horowitzem a jeho ženou po koncertních turné. Dalšími byli Gary Graffman (1953-55), Coleman Blumfield (1956-58), Ronald Turini (1957-63), Alexander Fiorillo (1950-62) a Ivan Davis (1961-62). Později také Murray Perahia a Eduardus Halim. Horowitz však trval na tom, že jeho studenti by měli hrát podle něj, být jakýmsi jeho odrazem, což vzbuzovalo značnou nepopularitu. V roce 1982 začal užívat předepsaná antidepresiva a v jeho výkonu nastal značný útlum. Na několika vystoupeních v Americe a Japonsku o rok později ztrácel psychickou jistotu a nastaly u něj první výpadky paměti. Avšak v roce 1985 už žádné léky nebral a vrátil se zpět v plné formě ke své koncertní a studiové činnosti. V následujícím roce podnikl cestu do Sovětského svazu, koncertoval v Moskvě a Leningradu. V nové atmosféře porozumnění a spolupráce mezi SSSR a USA byly tyto koncerty považovány jak za událost hudební, tak i politickou. Ve stejném roce byl prezidentem Ronaldem Reaganem oceněn medailí za svobodu, nejvyšším oceněním americké vlády. Moskevský koncert byl celosvětově vysílán v televizi a byl také vydán na kompaktním disku (Horowitz v Moskvě), držel se pak přes rok na nejvyšších příčkách v prodejnosti. Poslední cestu uskutečnil po Evropě na jaře 1987. Videonahrávka jeho posledního veřejného recitálu (Horowitz ve Vídni) byla vydána roku 1991 a jeho vůbec poslední recitál v Hamburku se uskutečnil 21. června 1987 Zemřel 5. listopadu 1989 v New Yorku na infarkt myokardu. Byl pohřben do rodinné hrobky Toscaniniho v italském Miláně.
již v mládí od své matky, významné klavíristky. V roce 1912 se dostal na Kyjevskou konzervatoř, kde ho vyučoval Vladimir Puchalsky, Sergei Tarnowsky a Felix Blumenfeld. Konzervatoř absolvoval v roce 1919 klavírním koncertem č. 3 Sergeje Rachmaninova. O rok později uspořádal svůj první sólový recitál. Jeho sláva rostla a brzy podnikl turné po Rusku, kde mu během finanční krize často platili raději chlebem, máslem a čokoládou nežli penězi. V letech 1922–23 v Leningradu sám provedl 23 koncertů s 11 různými programy. Na jaře 2. ledna 1926 poprvé vyjel koncertovat z do zahraničí, přesněji do Berlína. Dále do Paříže, Londýna a New Yorku. Byl také vybrán sovětskými úřady, aby zastupoval v roce 1927 Ukrajinu v začínající Chopinově soutěži, nicméně rozhodl se jí neúčastnit a zůstat na Západě. Usadil se v USA a roce 1944 se stal americkým občanem. V roce 1944 začal spolupracovat s vybranými klavíristy. Jedním z nich byl Byron Janis, do roku 1948 Horowitzův žák. Janis vysvětloval jejich vztah jako vztah otce a syna. Často cestoval s Horowitzem a jeho ženou po koncertních turné. Dalšími byli Gary Graffman (1953-55), Coleman Blumfield (1956-58), Ronald Turini (1957-63), Alexander Fiorillo (1950-62) a Ivan Davis (1961-62). Později také Murray Perahia a Eduardus Halim. Horowitz však trval na tom, že jeho studenti by měli hrát podle něj, být jakýmsi jeho odrazem, což vzbuzovalo značnou nepopularitu. V roce 1982 začal užívat předepsaná antidepresiva a v jeho výkonu nastal značný útlum. Na několika vystoupeních v Americe a Japonsku o rok později ztrácel psychickou jistotu a nastaly u něj první výpadky paměti. Avšak v roce 1985 už žádné léky nebral a vrátil se zpět v plné formě ke své koncertní a studiové činnosti. V následujícím roce podnikl cestu do Sovětského svazu, koncertoval v Moskvě a Leningradu. V nové atmosféře porozumnění a spolupráce mezi SSSR a USA byly tyto koncerty považovány jak za událost hudební, tak i politickou. Ve stejném roce byl prezidentem Ronaldem Reaganem oceněn medailí za svobodu, nejvyšším oceněním americké vlády. Moskevský koncert byl celosvětově vysílán v televizi a byl také vydán na kompaktním disku (Horowitz v Moskvě), držel se pak přes rok na nejvyšších příčkách v prodejnosti. Poslední cestu uskutečnil po Evropě na jaře 1987. Videonahrávka jeho posledního veřejného recitálu (Horowitz ve Vídni) byla vydána roku 1991 a jeho vůbec poslední recitál v Hamburku se uskutečnil 21. června 1987 Zemřel 5. listopadu 1989 v New Yorku na infarkt myokardu. Byl pohřben do rodinné hrobky Toscaniniho v italském Miláně.
Nakonec malá ukázka jeho umění
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o podrobnější informace, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
Hans Sachs
[1] Wikipedia
Antonín Truhlář
[1] Knihovna HK
Paul Sabatier
[1] Wikiúedia
[2] Nobelprize.org
James Clerk Maxwell
[1] Wikipedia
[2] Quido
Karel Stibor
[1] Wikipedia
Alexis Carrel
[1] Nobelprize.org
Mojmír Kyselka
[1] Město Brno
Vladimir Horowitz
[1] Wikipedia
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
stačí kliknout na každý z obrázků
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
