František Martin Pelcl, Josef Jiří Stankovský,
Alfred Hermann Fried, Alfred Edmund Brehm,
Howard Fast, Hans Magnus Enzensberger,
Jan Opletal, Aleš Skřivan, Den veteránů.
Alfred Hermann Fried, Alfred Edmund Brehm,
Howard Fast, Hans Magnus Enzensberger,
Jan Opletal, Aleš Skřivan, Den veteránů.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Též Pelzel se narodil 11. listopadu 1734 v Rychnově nad 
Kněžnou. Své dětství prožil v rodném městě, kde byl jeho otec soukeníkem a kde také získal základní vzdělání. Od roku 1745 navštěvoval čtyřleté nižší piaristické gymnázium v Rychnově n. Kn. a od roku 1749 pokračoval ve studiu u jezuitů v Hradci Králově a u cisterciáků v Praze. V roce 1754 dokončil studia na filozofické fakultě a získal akademickou hodnost bakaláře. Přechodně uvažoval stát se knězem. Jeho studijní pouť nebyla bez oklik a překážek. Byla to typická cesta českého vzdělance oněch dob. Své vzdělání doplnil ve Vídni, kde pobyl 4 léta, dále cestou po Francii a Anglii a pobytem na univerzitě v Lipsku. Ve Vídni studoval historii, estetiku a gramatiku. V roce 1762 přijal místo vychovatele u Šternberků, kde pobyl až do roku 1769. Setkal se s Josefem Dobrovským a přijal místo v rodině Fr. Ant. Nostice. Začal se vážně zabývat českými dějinami. Navázal společenské a literární styky s prvními českými obrozenci, kteří se počali kolem roku 1770 formovat u České soukromé společnosti nauk (Dobner, Dobrovský, Kramerius, Thám aj.). Svými studiemi vstoupil do literatury. V roce 1773 mu byla nabídnuta stolice češtiny na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě i profesura dějepisu v Erturtu. Odmítl, nechtěl opustit Čechy. V roce 1774 vydal Stručné dějiny od nejstarších dob po dobu nynější napsáné německy. Ač nadšený Čech, sám ještě v roce 1784 přiznával, že není schopen napsat českou knihu, ale již o 6 let později vydává česky psanou Novou kroniku českou. Ta je hodnocena národně buditelsky.
S Dobrovským se Pelcl obíral studiem českého jazykozpytu a byl později považován i on za znalce tohoto oboru. Spolu se dali do vydávání prací starých českých kronikářů. Vydal řadu dalších spisů a studií, např. Paměti, Dějiny Josefa II. atd. V roce 1793 se stal prvním profesorem obnovené stolice českého jazyka a literatury na pražské univerzitě. Studijní prameny o něm píší jako o člověku půvabných způsobů a ušlechtilého zjevu, který svou jadrnou mluvou získal své žáky a těšil se pozornosti mladších českých spisovatelů. Zemřel 24. února 1801 v Praze. Jeho jméno nese gymnázium v Rychnově nad Kněžnou.
Kněžnou. Své dětství prožil v rodném městě, kde byl jeho otec soukeníkem a kde také získal základní vzdělání. Od roku 1745 navštěvoval čtyřleté nižší piaristické gymnázium v Rychnově n. Kn. a od roku 1749 pokračoval ve studiu u jezuitů v Hradci Králově a u cisterciáků v Praze. V roce 1754 dokončil studia na filozofické fakultě a získal akademickou hodnost bakaláře. Přechodně uvažoval stát se knězem. Jeho studijní pouť nebyla bez oklik a překážek. Byla to typická cesta českého vzdělance oněch dob. Své vzdělání doplnil ve Vídni, kde pobyl 4 léta, dále cestou po Francii a Anglii a pobytem na univerzitě v Lipsku. Ve Vídni studoval historii, estetiku a gramatiku. V roce 1762 přijal místo vychovatele u Šternberků, kde pobyl až do roku 1769. Setkal se s Josefem Dobrovským a přijal místo v rodině Fr. Ant. Nostice. Začal se vážně zabývat českými dějinami. Navázal společenské a literární styky s prvními českými obrozenci, kteří se počali kolem roku 1770 formovat u České soukromé společnosti nauk (Dobner, Dobrovský, Kramerius, Thám aj.). Svými studiemi vstoupil do literatury. V roce 1773 mu byla nabídnuta stolice češtiny na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě i profesura dějepisu v Erturtu. Odmítl, nechtěl opustit Čechy. V roce 1774 vydal Stručné dějiny od nejstarších dob po dobu nynější napsáné německy. Ač nadšený Čech, sám ještě v roce 1784 přiznával, že není schopen napsat českou knihu, ale již o 6 let později vydává česky psanou Novou kroniku českou. Ta je hodnocena národně buditelsky.
S Dobrovským se Pelcl obíral studiem českého jazykozpytu a byl později považován i on za znalce tohoto oboru. Spolu se dali do vydávání prací starých českých kronikářů. Vydal řadu dalších spisů a studií, např. Paměti, Dějiny Josefa II. atd. V roce 1793 se stal prvním profesorem obnovené stolice českého jazyka a literatury na pražské univerzitě. Studijní prameny o něm píší jako o člověku půvabných způsobů a ušlechtilého zjevu, který svou jadrnou mluvou získal své žáky a těšil se pozornosti mladších českých spisovatelů. Zemřel 24. února 1801 v Praze. Jeho jméno nese gymnázium v Rychnově nad Kněžnou.
Narodil se 11. listopadu 1844 v Kamenné Vysoké u 
Příbrami. Pocházel z bohaté rodiny správce velkostatku. Mládí prožil v Čelákovicích, kde jeho otec zakoupil hospodářství. Vystudoval gymnázium v Praze, ale poté nedokončil studium práv, protože se začal plně věnovat divadlu a psaní. Od 60. let 19. století začaly být jeho hry hrány v kamenných divadlech (Prozatímní divadlo, Národní divadlo). Pokus o vedení vlastního divadla skončil po dvouletém působení v roce 1875 krachem a následnou těžkou nemocí. Posledních několik let se živil prakticky výhradně psaním. Zemřel ve věku 35 let 10. prosince 1879 v Praze.
Příbrami. Pocházel z bohaté rodiny správce velkostatku. Mládí prožil v Čelákovicích, kde jeho otec zakoupil hospodářství. Vystudoval gymnázium v Praze, ale poté nedokončil studium práv, protože se začal plně věnovat divadlu a psaní. Od 60. let 19. století začaly být jeho hry hrány v kamenných divadlech (Prozatímní divadlo, Národní divadlo). Pokus o vedení vlastního divadla skončil po dvouletém působení v roce 1875 krachem a následnou těžkou nemocí. Posledních několik let se živil prakticky výhradně psaním. Zemřel ve věku 35 let 10. prosince 1879 v Praze.
Narodil se 11. listopadu 1864 ve Vídni. Školu opustil ve věku 15 let a začal pracovat v knihkupectví ve Vídni. V roce 1883 se přestěhoval do Berlína, kde si v roce 1887 otevřel vlastní knihkupectví. Ovlivněn baronkou Berthou von Suttner začal se v roce 1892 zajímat o mírové hnutí a stal se jedním ze zakladatelů Německé mírové společnosti (Deutsche Friedensgesellschaft). Byl také jedním z otců myšlenky moderní organizace k zajištění míru na celém světě (hlavní myšlenka byla nejprve splněna ve Společnosti národů a potom po druhé světové válce v OSN). V roce 1892 začal s baronkou Bethou von Sutter vydávat časopis Die Waffen nieder! (Pryč se zbraněmi!), který řídil v letech 1894-99. V roce 1899 byl název změněn na Die Friedenswarte (Stráž míru). Byl také prominentním členem esperantského hnutí. V roce 1903 vydal knihu Lehrbuch der internationalen Hilfssprache Esperanto (Učebnice mezinárodního pomocného jazyka esperanta). V roce 1911 obdržel spolu s Tobiasem Asserem Nobelovu cenu za mír. Když v roce 1914 vypukla válka, byl ve Vídni, ale vzhledem k omezení jeho pacifistických aktivit vládní cenzurou a k netolerantnosti veřejného mínění, přesunul svou organizační a novinářskou práci do Švýcarska. Po skončení války vydal Mein Kriegstagebuch (Můj válečný deník), který si vedl během války a v němž zaznamenával své pocity. Vyjádřil v něm také nespokojenost s mírovým vypořádáním a organizoval novinářskou kampaň proti Versailleské smlouvě. Po pádu Rakousko-Uherka ztratil finanční zdroje a zemřel ve Vídni v naprosté chudobě 5. května 1921 na plicní infekci.
Narodil se 2. února 1829 v malé durynské vesnici Unterrenthendorf
(nyní Renthendorf). Jeho otec měl zálibu v ornitologii a jeho sbírka čítala více než 9.000 vycpaných ptáků. To vzbudilo Alfrédův zájem o zoologii, ale rodiče chtěli, aby byl architektem. Proto začal na jaře 1844 studovat stavitelství v Albertburgu, odkud v září 1846 odešel studovat architekturu do Drážďan. Po dvou semestrech studium ukončil, protože dobře známý ornitolog Johann Wilhelm von Müůůer hledal pro svoji africkou expedici společníka a on přijal místo jeho tajemníka a asistenta. Expedice navštívila Egypt, Súdán a Sinajský poloostrov a objevy tam učiněné byly tak důležité, že se ve věku pouhých dvaceti let stal členem Německé akademie přírodních věd Leopoldina. Po návratu v roc 1853 začal studovat přírodní vědy v Jeně. Absolvoval po čtyřech semestrech v roce 1855. V roce 1856 se vydal se s bratrem Reinholdem na douleté putování po Španělsk. Po náratu se usadil v Lipsku jako spisovatel na volné noze a napsal mnoho vědeckých popularizací pro časopis Die Gartenlaube a další. Kromě toho podnikl v roce 1860 výpravu do Norska a Laponska. V roce 1862 přijal pozvání vévody Ernsta II Saxe-Coburg-Gotha, aby s ním cestoval do Habeše. Potom ještě cestoval po Africe, Skandinávii a Sibiři. Jeho eseje a zprávy o světě zvířat byly dobře přijímány vzdělanou společností, proto byl editorem Bibliografického Institutu, Herrmannem Juliem Meyerem pověřen, aby napsal několikadílnou knihu o světě zvířat. Tato kniha se stala známou po celém světě jako Brehmův život zvířat. Přestože jeho etologie již není považována za správnou, stále je o jeho knihuj zájem. V roce 1862 přijal místo prvního ředitele zoologické zahrady v Hamburku, které zastával do roku 1867, kdy odešl do Berlína, kde založil akvárium a vedl je až do roku 1874. V zimě 1883/84 těsně před odjezdem na přednáškové turné po USA onemocněly jeho čtyři děti záškrtem. Protože turné nemohl odmítnout, musel odejet. Když dostal na konci ledna zprávu o smrti svého nejmladšího syna, onemocněl malárií, kterou si přivezl z Afriky. Po návratu do Berlína se v červenci rozhodl vrátit do rodného Renthendorfu, kde 11. listopadu 1884 zemřel.
(nyní Renthendorf). Jeho otec měl zálibu v ornitologii a jeho sbírka čítala více než 9.000 vycpaných ptáků. To vzbudilo Alfrédův zájem o zoologii, ale rodiče chtěli, aby byl architektem. Proto začal na jaře 1844 studovat stavitelství v Albertburgu, odkud v září 1846 odešel studovat architekturu do Drážďan. Po dvou semestrech studium ukončil, protože dobře známý ornitolog Johann Wilhelm von Müůůer hledal pro svoji africkou expedici společníka a on přijal místo jeho tajemníka a asistenta. Expedice navštívila Egypt, Súdán a Sinajský poloostrov a objevy tam učiněné byly tak důležité, že se ve věku pouhých dvaceti let stal členem Německé akademie přírodních věd Leopoldina. Po návratu v roc 1853 začal studovat přírodní vědy v Jeně. Absolvoval po čtyřech semestrech v roce 1855. V roce 1856 se vydal se s bratrem Reinholdem na douleté putování po Španělsk. Po náratu se usadil v Lipsku jako spisovatel na volné noze a napsal mnoho vědeckých popularizací pro časopis Die Gartenlaube a další. Kromě toho podnikl v roce 1860 výpravu do Norska a Laponska. V roce 1862 přijal pozvání vévody Ernsta II Saxe-Coburg-Gotha, aby s ním cestoval do Habeše. Potom ještě cestoval po Africe, Skandinávii a Sibiři. Jeho eseje a zprávy o světě zvířat byly dobře přijímány vzdělanou společností, proto byl editorem Bibliografického Institutu, Herrmannem Juliem Meyerem pověřen, aby napsal několikadílnou knihu o světě zvířat. Tato kniha se stala známou po celém světě jako Brehmův život zvířat. Přestože jeho etologie již není považována za správnou, stále je o jeho knihuj zájem. V roce 1862 přijal místo prvního ředitele zoologické zahrady v Hamburku, které zastával do roku 1867, kdy odešl do Berlína, kde založil akvárium a vedl je až do roku 1874. V zimě 1883/84 těsně před odjezdem na přednáškové turné po USA onemocněly jeho čtyři děti záškrtem. Protože turné nemohl odmítnout, musel odejet. Když dostal na konci ledna zprávu o smrti svého nejmladšího syna, onemocněl malárií, kterou si přivezl z Afriky. Po návratu do Berlína se v červenci rozhodl vrátit do rodného Renthendorfu, kde 11. listopadu 1884 zemřel.
Celým jménem Howard Melvin Fast se narodil 11. listopadu 1914 v New Yorku. Jeho matka, Ida (rozená Millerová), byla britskou židovskou přistěhovalkyní a jeho otec, Barney Fast, byl ukrajinským židovským přistěhovalcem, jehož jméno bylo po příjezdu do USA zkráceno z Fastovsky. Když v roce 1923 jeho matka zemřela a jeho otec se stal nezaměstnaným, začal jeho nejmladší bratr Julius žít u příbuzných, zatímco on a jeho starší bratr Jerome se živili jako kameloti. Díky jeho rané čtenářské vášní se mu podařilo pracovat na částečný úvazek v New York Public Library. Také psát začal v raném věku. Během cestování stopem a vlaky po celé zemi a nacházení drobných pracovních příležitosti napsal svůj první román Two Valleys (Dvě údolí), který publikoval v roce 1933, když mu bylo 18 let. V době 2. světové války pracoval pro Hlas Ameriky (Voice of Anmerica). Jenže v roce 1944 se stal členem komunistické strany a byl předvolán před House Un-American Activities Committe (Výbor pro neamerickou činnost). Když odmítl prozradit jména přispěvatelů do fondu pro Domov pro sirotky amerických veteránů španělské občanské války (jedním z přispěvatelů byla Eleanor Rooseveltová), byl v roce 1950 na tři měsíce uvězněn za pohrdání Kongresem. Ve vězení napsal svůj nejslavnější román Spartakus. Protože se pro své komunistické aktivity dostal na černou listinu, byl nucen román vydat ve svém vlastním nakladatelství Blue Heron Press. Když nemohl publikovat pod svým jménem, používal různé pseudonymy, včetně EV Cunningham, pod kterým vydal série populárních detektivních románů s detektivem Nisei em z Beverly Hills o Kalifornském policejním oddělení. V roce 1950 také pracoval pro komunistické noviny Daily Worker. V roce 1952 se ucházel na kandidátce American Labor Party o zvolení do kongresu. V roce 1953 mu byla udělena Stalinova cena míru. Ale ještě v tomto desetiletí se na záíkladě seznámení s podmínkami života lidí v Sovětském svazu a východní Evropě s komunistickou stranou rozešel a přestěhoval se s rodinou do Teanecku v New Jersey. Krátce poté napsal román April Morning (Dubnové ráno), úvahu o bitvě u Lexingtonu a Concordu z pohledu fiktivního teenagera. I když ho původně nezamýšlel jako román pro mládež, tak se stal nejčtenějším románem na amerických středních školách a je na počátku 21. století jeho nejpopulárnější prací. Jeho filmová verze byla natočena pro televizi v roce 1988. V roce 1974 se s rodinou přestěhoval do Kalifornie, kde psal televizní scénáře. V roce 1977 vydal první díl šestidílné ságy Přistěhovalci, Zemřel 12. března 2003 v Old Greenwich ve státě Connecticut.
Narodil se 11. listopadu 1929 v Kaufbeurenu. Studoval literaturu a 
filozofii na univerzitách v Erlangenu, Freiburgu a Hamburku., Na Sorbonně v Paříži, získal v roce 1955 doktorát za práci o Clemens Brentanově poezii. Do roku 1957 pracoval jako rozhlasový redaktor ve Stuttgartu. Podílel se na několika setkáních skupiny 47. V letech 1965-75 redigoval časopis „Kursbuch“. Od roku 1985 byl redaktorem prestižní knižníce „Die Andere Bibliothek“, vydávané ve Frankfurtu, která obsahuje téměř 250 titulů. Je zakladatelem měsíčníku Transatlantik. Jeho vlastní dílo bylo přeloženo do více než 40 jazyků.
filozofii na univerzitách v Erlangenu, Freiburgu a Hamburku., Na Sorbonně v Paříži, získal v roce 1955 doktorát za práci o Clemens Brentanově poezii. Do roku 1957 pracoval jako rozhlasový redaktor ve Stuttgartu. Podílel se na několika setkáních skupiny 47. V letech 1965-75 redigoval časopis „Kursbuch“. Od roku 1985 byl redaktorem prestižní knižníce „Die Andere Bibliothek“, vydávané ve Frankfurtu, která obsahuje téměř 250 titulů. Je zakladatelem měsíčníku Transatlantik. Jeho vlastní dílo bylo přeloženo do více než 40 jazyků.
Narodil se 1. ledna 1915 ve Lhotě nad Moravou. Do obecné školy 
chodil poblíž svého rodiště v Nákle u Olomouce. Poté navštěvoval gymnázium v Litovli, kde v roce 1934 složil maturitu. Od roku 1936 studoval v Praze na Lékařské fakultě. 28. října 1939, v den výročí založení samostatného československého státu, proběhly v Praze protinacistické demonstrace a nepokoje, kterých se Opletal zúčastnil. Demonstrace byly nacisty tvrdě potlačeny. Jan Opletal byl vážně zraněn střelou do břicha a navzdory lékařské péči 11. listopadu zemřel. Jeho ostatky byly převezeny do rodného Nákla, kde mu byl později vztyčen také pomník.
chodil poblíž svého rodiště v Nákle u Olomouce. Poté navštěvoval gymnázium v Litovli, kde v roce 1934 složil maturitu. Od roku 1936 studoval v Praze na Lékařské fakultě. 28. října 1939, v den výročí založení samostatného československého státu, proběhly v Praze protinacistické demonstrace a nepokoje, kterých se Opletal zúčastnil. Demonstrace byly nacisty tvrdě potlačeny. Jan Opletal byl vážně zraněn střelou do břicha a navzdory lékařské péči 11. listopadu zemřel. Jeho ostatky byly převezeny do rodného Nákla, kde mu byl později vztyčen také pomník.
Jeho pohřbu se 15. listopadu zúčastnily tisíce studentů a jejich setkání přerostlo v další protinacistickou demonstraci, jejímž důsledkem bylo zavření všech českých univerzit a kolejí říšským protektorem Konstantinem von Neurathem. Více než tisíc studentů bylo posláno do koncentračního tábora Sachsenhausen a devět bylo 17. listopadu popraveno. Z důvodu připomenutí této události byl 17. listopad vyhlášen Mezinárodní unií studentů Mezinárodním dnem studentstva. V řadě českých měst byly po něm pojmenovány ulice, např. v Praze je na jeho počest pojmenována ulice sousedící s Václavským náměstím. V roce 1996 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam.
Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc.se narodil 11. listopadu 
1944 v Uhříněvesi. V červnu 1995 zakončil denní studium na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (obor politologie) bakalářskou zkouškou. V září 1997 dokončil inženýrské studium na Vysoké škole ekonomické (obor mezinárodní obchod). Od února 1998 pracovníkem Katedry hospodářských dějin na Vysoké škole ekonomické v Praze. V březnu 2004 obhájil disertační práci. V červnu 2009 jmenován rektorem Univerzity Karlovy docentem v oboru hospodářské a sociální dějiny. Absolvoval studijní a badatelské pobyty na Universiteit van Amsterdam, Georgetown University (Wasghington D. C.), Freie Universität Berlin, Universität Bayreuth, Universität Konstanz, Universität Passau, Universität Wien. V letech 2000 a 2007 absolvoval studijní pobyt v Čínské lidové republice, kde mimo jiné navštívil univerzity v Pekingu a Šanghaji. Působí v Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Karlovy Univerzity v Praze, kde je zástupcem ředitele a vedoucím Semináře novějších dějin). Specializuje se na novější a nejnovější dějiny 17. - 20. století, především na mezinárodní vztahy. V rámci magisterského i doktorandského studia vychoval desítky mladých historiků. Je majitelem a vydavatelem časopisu Historický obzor.
1944 v Uhříněvesi. V červnu 1995 zakončil denní studium na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (obor politologie) bakalářskou zkouškou. V září 1997 dokončil inženýrské studium na Vysoké škole ekonomické (obor mezinárodní obchod). Od února 1998 pracovníkem Katedry hospodářských dějin na Vysoké škole ekonomické v Praze. V březnu 2004 obhájil disertační práci. V červnu 2009 jmenován rektorem Univerzity Karlovy docentem v oboru hospodářské a sociální dějiny. Absolvoval studijní a badatelské pobyty na Universiteit van Amsterdam, Georgetown University (Wasghington D. C.), Freie Universität Berlin, Universität Bayreuth, Universität Konstanz, Universität Passau, Universität Wien. V letech 2000 a 2007 absolvoval studijní pobyt v Čínské lidové republice, kde mimo jiné navštívil univerzity v Pekingu a Šanghaji. Působí v Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Karlovy Univerzity v Praze, kde je zástupcem ředitele a vedoucím Semináře novějších dějin). Specializuje se na novější a nejnovější dějiny 17. - 20. století, především na mezinárodní vztahy. V rámci magisterského i doktorandského studia vychoval desítky mladých historiků. Je majitelem a vydavatelem časopisu Historický obzor.
11. listopadu 1918 v 11.01 hodin podepsal maršál Foche v železničním vagónu v Compiégne na řece Marně příměří s poraženým Německem císaře Viléma. Tímto příměřím bylo v konečném důsledku rozhodnuto o ukončení 1. světové války – největší a nejstrašnější války, jakou kdy lidstvo poznalo. Toto datum se stalo, na paměť obětem války, v demokratických zemích Evropy, v USA a Kanadě „Dnem veteránů“. V novodobé České republice je datum 11. listopadu jako Den veteránů připomínající oběti válečných konfliktů poprvé vzpomenuto v roce 2001. Hlavní pietní akt se tehdy uskutečnil v Národním památníku v Praze na Vítkově a stejně tak v celé České republice si občané a vojáci připomněli české oběti válečných konfliktů. Den veteránů je pro nás příležitostí veřejně si připomenout československé vlastence, kteří ve dvou válečných apokalypsách, ohraničených léty 1914-18 a 1939-45, nezištně a bez váhání nasazovali životy za svobodu své vlasti, za obnovení státní suverenity.
Vznik Československé republiky v roce 1918 byl podmíněn nejen politickými jednáními, ale byl také výsledkem bitev legionářů československé dobrovolnické armády u Arrasu v květnu 1915, téměř už legendární bitvy u Zborova, která se odehrála o dva roky později, těžkých bojů u francouzské Terrony a Vouziers a dalšími boji československých legionářů na italské frontě. Celá téměř stotisícová armáda čs. legionářů přispěla k ukončení první světové války a tato elita národa pak zákonitě vytvořila základ armády první Československé republiky. Mnozí z nich o dvacet let později opět opouštěli svou rodnou zemi, aby za jejími hranicemi v Polsku, Francii, na Blízkém východě, ve Velké Británii, na území bývalého Sovětského svazu, v severní Africe, ale i v jiných částech světa bojovali proti armádám nacistického Německa, fašistické Itálie a jejich spojenců. Více než 10.000 vojáků položilo svůj život za svobodné Československo.
V tento den si připomínáme oběti válek bez rozdílu národností, náboženství a pohlaví – a proto vzpomínáme rovněž na 144.000 vojáků Rudé armády, 55.000 příslušníků rumunské armády a 350
vojáků americké osvobozující armády. Skláníme se i před oběťmi francouzských, italských, jugoslávských, bulharských vojáků, ale i před oběťmi vojáků z dalších zemí, kteří se podíleli na osvobození naší vlasti.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o podrobnější informace, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
František Martin Pelcl
[1] Wikipedia
[2] Rychnov nad Kněžnou
Josef Jiří Stankovský
[1] Wikipedia
Alfred Hermann Fried
[1] Wikipedia
[2] Nobelprize.org
Alfred Edmund Brehm
[1] Anwers.com
Howard Fast
[1] Wikipedia
Hans Magnus Enzensberger
[1] Wikipedia
Jan Opletal
[1] Wikipedia
Aleš Skřivan
[1] Wikipedia
[2] VŠE Praha
Den veteránů
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
stačí kliknout na každý z obrázků
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
