František Jan Jezbera, Arnošt Procházka, Josef Mocker,
Josef Šusta, Alfred Werner, Jakub Schikaneder,
Ignacio Aldecoa, Klára Jandová,
Den vězněných spisovatelů.
Josef Šusta, Alfred Werner, Jakub Schikaneder,
Ignacio Aldecoa, Klára Jandová,
Den vězněných spisovatelů.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Narodil se 15. listopadu 1829 v Březnici u Příbrami. Byl profesorem slovanských jazyků na univerzitě ve Varšavě, kde také 5. listopadu 1901 zemřel.
Napsal tyto knihy:
Napsal tyto knihy:
- Kyril a Method, svatí apoštolové slovanských národův, nepsali nikdy hlaholsky než kyrilsky, to jest písmem na základě abecedy řecké sestaveným a doplněným. 72 stran - rok vydání 1858.
- Františka Jana Jezbery obrana proti rozmanitým a sobě už odporujícím úvahám o s.. rok vydání 1859.
- O písmenech všech slovanských národův. 68 stran - rok vydání 1860.
Celým jménem Arnošt Leopold Antonín Procházka se narodil 15. 
listopadu 1869 v Praze v zámožné pražské měšťanské rodině, jež mu poskytla solidní výchovu v duchu německých kulturních tradic. Původně studoval vyhlášené německé gymnázium na Malé Straně. V tercii se však dostal do konfliktu, který jako by předznamenával jeho budoucí myšlenkový vývoj. Jeden z profesorů urážel český národ, on se proti tomu postavil a kvůli svému stanovisku byl nakonec vyloučen. Proto přestoupil na českou střední školu, kde se mimo jiné seznámil se svým celoživotním přítelem a literárním druhem Jiřím Karáskem ze Lvovic. Po neukončeném studiu práv začal pracovat jako úředník, postupně vystřídal pražské finanční ředitelství, české dráhy a skončil jako vrchní účetní zemského výboru v Praze. Již na gymnáziu byl ovlivněn francouzským naturalismem a symbolismem a od roku 1892 zahájil kritickou a esejistickou činnost v časopisech Niva, Vesna a Literární listy. Spolu s Jiřím Karáskem a zprvu i F. X. Šaldou hájil nové umělecké tendence a zejména pojetí kritiky coby svébytné umělecké disciplíny. Stejně jako Karásek kladl důraz na impresionistickou, dojmovou kritiku, individualismus a duchovní vyhraněnost. Tomuto stanovisku zůstal věrný po celý život.
listopadu 1869 v Praze v zámožné pražské měšťanské rodině, jež mu poskytla solidní výchovu v duchu německých kulturních tradic. Původně studoval vyhlášené německé gymnázium na Malé Straně. V tercii se však dostal do konfliktu, který jako by předznamenával jeho budoucí myšlenkový vývoj. Jeden z profesorů urážel český národ, on se proti tomu postavil a kvůli svému stanovisku byl nakonec vyloučen. Proto přestoupil na českou střední školu, kde se mimo jiné seznámil se svým celoživotním přítelem a literárním druhem Jiřím Karáskem ze Lvovic. Po neukončeném studiu práv začal pracovat jako úředník, postupně vystřídal pražské finanční ředitelství, české dráhy a skončil jako vrchní účetní zemského výboru v Praze. Již na gymnáziu byl ovlivněn francouzským naturalismem a symbolismem a od roku 1892 zahájil kritickou a esejistickou činnost v časopisech Niva, Vesna a Literární listy. Spolu s Jiřím Karáskem a zprvu i F. X. Šaldou hájil nové umělecké tendence a zejména pojetí kritiky coby svébytné umělecké disciplíny. Stejně jako Karásek kladl důraz na impresionistickou, dojmovou kritiku, individualismus a duchovní vyhraněnost. Tomuto stanovisku zůstal věrný po celý život.
Po konfliktu s F. X. Šaldou, který se stal jeho celoživotním nepřítelem doslova až za hrob, založil spolu s Jiřím Karáskem roku 1894 Moderní revui, již pak až do své smrti v roce 1925 redigoval, vydával a od roku 1901 i sám financoval. Ve svém bytě, který byl zároveň redakcí, pořádal pravidelná setkání sympatizujících uměleckých osobností, za všechny lze jmenovat vynikajícího překladatele (zejména ze severských literatur) Hugo Kosterku, básníka a výtvarníka Karla Hlaváčka, Viktora Dyka, Otokara Březinu, Antonína Sovu, Jarmila Krecara, Stanislava Kostku Neumanna, Miloše Martena či výtvarníka a knižního grafika Františka Koblihu. Udržoval i čilé kulturní styky se zahraničními autory, jako byli Stanislav Przybyszewski, Joris–Karl Huysmans, Rémy de Gourmont, Josephin Péladan nebo Maurice Barres. Umělci, které se mu podařilo shromáždit okolo Moderní revue, bývají literární historií trochu šablonovitě označováni za představitele českého symbolismu, respektive dekadence fin de siecle. Toto poněkud zjednodušující pojetí jistým způsobem snižuje jejich význam, neboť tato umělecká generace představuje avantgardu, nemající v dějinách české literatury obdoby nikdy předtím ani potom. Toto hnutí zprostředkovávalo našim zemím zahraniční literaturu a kulturu a zároveň se snažilo domácí tvorbu pozdvihnout na evropskou a světovou úroveň, a tyto tendence se podařilo do značné míry naplnit. Moderní revue se postupně stala dodnes uznávanou tribunou nových snah v české literatuře a počátkem 20. století jí prošli i takoví autoři, jako byli kupříkladu bratři Josef a Karel Čapkové či Rudolf Medek, později známý hlavně jako „legionářský“ spisovatel.
Po celý život byl také velmi plodným překladatelem (především z francouzštiny, ale i z němčiny, angličtiny, italštiny či ruštiny), redigoval Knihovnu Moderní revue a spolupracoval s Kamilou Neumannovou na pořádání edic Čeští autoři a Knihy dobrých autorů. Stal se i průkopníkem v oblasti knižní grafiky, jeho básnickou sbírku Prostibolo duše (1894), která provokovala morbiditou a zhnusenou erotikou, lze označit za první číslovaný bibliofilský tisk v našich zemích. Podobně apartní grafickou úpravu prosazoval i při vydávání dalších děl, ať už v rámci Knihovny Moderní revue či Knih dobrých autorů. Věnoval se také sběratelství grafik, starých tisků a bibliofilií.
V osobním životě byl spíše samotář, zůstal svobodným mládencem a kromě nešťastně skončivšího vztahu k chorvatské prostitutce na začátku 90. let devatenáctého století neměl žádné milostné avantýry. Spisovatel Bohuslav Knoesl ho charakterizoval jako člověka „povahy velmi čestné a opravdové, který neznal lži ani smlouvání, byl pilným a přesným pracovníkem a pro myšlenku byl schopen přinášet oběti“ (Karásek, Vzpomínky). Zároveň měl sklony k drsnému vystupování, které řadu lidí odrazovalo, o čemž hovoří svědek nejpovolanější, Jiří Karásek ze Lvovic: „Procházka byl charakter velmi vzácný, měl opravdové srdce a cítění gentlemana, ale v praktickém životě neznal diplomatičnosti, neuměl s lidmi jednati, odpuzoval je drsným chováním. nadělal si tak mnoho nepřátel, neboť byl všeobecně pokládán za společenského ježatce a morouse, ač jím nebyl.“ Zemřel v Praze 16. ledna 1925 na srdeční chorobu.
Narodil se 22. listopadu 1835 v Cítolibech. Studoval v Praze na Vysoké škole technické a na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Byl členem České akademie věd a umění, projektoval novostavby a podílel se na mnoha dostavbách a obnovách významných chrámů a hradů. Byl vzdělaný, nesmírně pracovitý a zanechal po sobě nespočetné množství realizací (rekonstrukcí i novostaveb). Patřil k nejvýznamnějším představitelům neogotiky. Byl příznivcem puristického přístupu v restaurování památek. K jeho přednostem patřilo zpracování kvalitní dokumentace ke každé restaurované stavbě. Jeho restaurátorské práce ovšem již jeho současníci často kritizovali pro odklon od původního charakteru staveb. Ze svých zkušeností Josef Mocker sepsal několik publikací o problematice restaurování památek. Zemřel 15. listopadu 1899 v Praze,
Narodil se 26. listopadu 1835 v Jankově. byl významný český 
rybníkář, Působil v Třeboni jako ředitel třeboňského panství knížete Adolfa Josefa Schwarzenberga. Věnoval se především hospodářskému chovu sladkovodních ryb. Ve svém díle spojil teoretické a praktické poznatky oboru, zkoumal především kapra a jeho výživu. Zabýval se také historií rybníkářství. Jeho hluboké teoretické i praktické znalosti posloužily jako základní poznatky hospodářského chovu sladkovodních ryb a jsou dodnes světově uznávané.
Zemřel 15. listopadu 1914 v Praze. Byl otcem historika Josefa Šusty.
rybníkář, Působil v Třeboni jako ředitel třeboňského panství knížete Adolfa Josefa Schwarzenberga. Věnoval se především hospodářskému chovu sladkovodních ryb. Ve svém díle spojil teoretické a praktické poznatky oboru, zkoumal především kapra a jeho výživu. Zabýval se také historií rybníkářství. Jeho hluboké teoretické i praktické znalosti posloužily jako základní poznatky hospodářského chovu sladkovodních ryb a jsou dodnes světově uznávané. Zemřel 15. listopadu 1914 v Praze. Byl otcem historika Josefa Šusty.
Narodil se 12. prosince 1866, v Mülhausenu v Alsasku, kde chodil do školy. Již ve škole projevil zájem o chemii. Když mu bylo pouhých 18 let zahájil svůj první samostatný chemický výzkum. V letech 1885-86 vykonával vojenskou službu v Karlsruhe a během ní také navštěvoval Englerovy přednášky na Technické vysoké škole v tomto městě. V roce 1886 navštěvoval přednášky na Federální vysoké škole technické v Curychu a v roce 1889 zde získal diplom v oboru technické chemie. Během studií tam byl hodně ovlivněn profesorem Hantzschem. V roce 1889 byl jmenován asistentem v laboratoři profesora Lungeho na Vysoké technické škole v Curychu a on začal spolupracovat s profesorem Hantzschem v oblasti výzkumu. In 1890 he took his degree in the University of Zurich with a thesis on the spatial arrangements of the atoms in molecules containing nitrogen. V roce 1890 začal pracovat na tezí o prostorovém uspořádání atomů v molekulách, které obsahují dusík. Do roku 1891 dělal další práce na toto téma a navštívil Paříž, kde pracoval pod vedením prof Berthelot na College de France. V roce 1892 se vrátil do Curychu jako asistent na Vysoké škole technické a v roce 1893 byl jmenován docentem na univerzitě v Curychu, kde přednášel organickou chemii. V roce 1895 se stal v pouhých 29 letech profesorem chemie na univerzitě a přednášel organickou chemii, až v roce 1902, převzal přednášky o anorganické chemii. V roce 1895 získal švýcarské občanství. Když mu byla nabídnuta pracovní místa ve Vídni, Basileji a Würzburg, odmítl je a raději zůstat v Curychu. Za svoji výzkumnou práci získal v roce 1913 Nobelovu cenu za chemii. Byl velmi společenským člověkem, jehož rekreaci byl kulečník, šachy a Švýcarskou karetní hra, Jass. Prázdniny rád trávil na horách. Účastnil se mnoha vědeckých konferencí mimo Švýcarsko. Jako přednášející byl přesvědčivý a uměl jasné vysvětlit složité problémy. V roce, kdy obdržel Nobelovu cenu za chemii, již trpěl arteriosklerózou, která ho v roce 1915 přinutila vzdát se přednášení a v roce 1919 15. listopadu ve věku 53 let zemřel.
Narodil se 27. února 1855 v rodině celního úředníka v Praze. Byl umělecky velmi nadaný a rodinné zázemí, i když mírně nuzné, mu však poskytlo možnost studia. Toto pochopení pro jeho umělecké zaměření vycházelo z divadelně-kulturní tradice rodiny, jejímž příslušníkem byl i Emanuel Schikaneder, proslavený jako libretista Mozartovy Kouzelné flétny. Studoval v Praze a Mnichově. Byl součástí tzv. "Generace českého Národního divadla". Maloval často melancholicky laděné obrazy se stařenami. Jeho oblíbeným námětem byl podzim. Častými motivy v pokročilém stáří byla pražská zákoutí a nábřeží na Vltavě. Jeho prvním známým obrazem byli Lollardé.
Malá ukázka jeho obrazů
Zemřel 15. listopadu 1924 v Praze.
Zemřel 15. listopadu 1924 v Praze.
Celým jménem Charles Thomson Rees Wilson se narodil 14. 
února 1869 ve farnosti Glencorse, nedaleko Edinburghu. Jeho otec, John Wilson, byl farmář a jeho předci byli zemědělci na jihu Skotska po celé generace. Jeho matka byla Annie Clerk Harper. Ve věku čtyř ztratil otce a jeho matka se s rodinou přestěhovala do Manchesteru, kde získal první vzdělání na soukromé škole a později na Owenově vysoké škole - nyní University of Manchester. Zde studoval medicínu, ale hlavně se zajímal o biologii. Když získal v roce 1888 stipendium, odjel studovat do Cambridge (Sidney Sussex College). Studium ukončil v roce 1892. Zde se začal zajímat o přírodní vědy, zejména o fyziku a chemii. Když stál v pozdním létě roku 1894 na vrcholu Ben Nevis, nejvyšší skotské hory, byl okouzlen krásou koróny a tak se rozhodl počátkem roku 1895 napodobit tyto přírodní jevy v laboratoři a věnoval se studiu atmosférické elektřiny. Po objevu radioaktivity se zabýval radioaktivitou deště a sněhu, což ho dovedlo k výzkumu kondenzace par. Jeho následný objev mlžné komory, v roce 1912, znamenal průlom do pozorovacích technik elementárních částic, takže stopy drah těchto částic šlo zviditelnit a vyfotografovat. Na jeho počest se toto zařízení podnes jmenuje Wilsonova mlžná komora. Ta pomáhá registrovat a pozorovat stopy drah ionizovaných částic a jejich analýzou stanovit hmotnost, elektrický náboj a energii částic. V komoře je udržována vrstva nasycených par kapaliny, zpravidla etanolu nebo propyletanolu. Její princip spočívá v tom, že ionizující částice vytvářejí při svém pohybu plynným prostředím komory ionty, které se stávají kondenzačními jádry přesycených par a tím se zviditelní. Pozorovatel vidí v místě průletu částice bílou mlžnou stopu. Později Donald Glaser vytvořil další úpravu této komory, tzv. bublinkovou komoru, ve které se stopy částic zobrazují pomocí bublinek v kapalině. V roce 1927 mu byla udělena Nobelova cena za vypracování metody zviditelnění drah elektricky nabitých částic pomocí kondenzovaných par. Zemřel 15. listopadu 1959 v rodinném kruhu poblíž Edinburghu.
února 1869 ve farnosti Glencorse, nedaleko Edinburghu. Jeho otec, John Wilson, byl farmář a jeho předci byli zemědělci na jihu Skotska po celé generace. Jeho matka byla Annie Clerk Harper. Ve věku čtyř ztratil otce a jeho matka se s rodinou přestěhovala do Manchesteru, kde získal první vzdělání na soukromé škole a později na Owenově vysoké škole - nyní University of Manchester. Zde studoval medicínu, ale hlavně se zajímal o biologii. Když získal v roce 1888 stipendium, odjel studovat do Cambridge (Sidney Sussex College). Studium ukončil v roce 1892. Zde se začal zajímat o přírodní vědy, zejména o fyziku a chemii. Když stál v pozdním létě roku 1894 na vrcholu Ben Nevis, nejvyšší skotské hory, byl okouzlen krásou koróny a tak se rozhodl počátkem roku 1895 napodobit tyto přírodní jevy v laboratoři a věnoval se studiu atmosférické elektřiny. Po objevu radioaktivity se zabýval radioaktivitou deště a sněhu, což ho dovedlo k výzkumu kondenzace par. Jeho následný objev mlžné komory, v roce 1912, znamenal průlom do pozorovacích technik elementárních částic, takže stopy drah těchto částic šlo zviditelnit a vyfotografovat. Na jeho počest se toto zařízení podnes jmenuje Wilsonova mlžná komora. Ta pomáhá registrovat a pozorovat stopy drah ionizovaných částic a jejich analýzou stanovit hmotnost, elektrický náboj a energii částic. V komoře je udržována vrstva nasycených par kapaliny, zpravidla etanolu nebo propyletanolu. Její princip spočívá v tom, že ionizující částice vytvářejí při svém pohybu plynným prostředím komory ionty, které se stávají kondenzačními jádry přesycených par a tím se zviditelní. Pozorovatel vidí v místě průletu částice bílou mlžnou stopu. Později Donald Glaser vytvořil další úpravu této komory, tzv. bublinkovou komoru, ve které se stopy částic zobrazují pomocí bublinek v kapalině. V roce 1927 mu byla udělena Nobelova cena za vypracování metody zviditelnění drah elektricky nabitých částic pomocí kondenzovaných par. Zemřel 15. listopadu 1959 v rodinném kruhu poblíž Edinburghu.
Celým jménem José Ignacio de Aldecoa se narodil 24. července 
1925 v Vitoria-Gasteiz jako první dítě Simóna de Aldecoa a Carmen Isasiové. Jeho otec byl řemeslníkem, který provozoval rodinnou firmu vyrábějící dekorace a zabývající se restaurováním. zdědil po otci, Laureano de Aldecoa. Mladý Aldecoa, doma nazývaný Inaki, měl šťastné dětství. Studoval na Filozofické fakultě Madridské univerzity. Později žil ve Spojených státech amerických. Jeho prvními díly byly básnické sbírky, které publikoval v roce 1947 a 1949. Svůj první román El fulgor y la sangre publikoval v roce 1954. Byl docela plodným autorem. Napsal asi půl tuctu románů, řadu povídek a několik cestopisů. Patřil ke generaci spisovatelů, která byla ještě velmi mladá, když skončila občanská válka a osobně se jí přímo nezúčastnila. Jeho díla odrážejí španělský neorealistický proud padesátých let minulého století. On byl také novinářem a napsal čtyři filmové scénáře. Zemřel 15 listopadu 1969)v Madridu.
1925 v Vitoria-Gasteiz jako první dítě Simóna de Aldecoa a Carmen Isasiové. Jeho otec byl řemeslníkem, který provozoval rodinnou firmu vyrábějící dekorace a zabývající se restaurováním. zdědil po otci, Laureano de Aldecoa. Mladý Aldecoa, doma nazývaný Inaki, měl šťastné dětství. Studoval na Filozofické fakultě Madridské univerzity. Později žil ve Spojených státech amerických. Jeho prvními díly byly básnické sbírky, které publikoval v roce 1947 a 1949. Svůj první román El fulgor y la sangre publikoval v roce 1954. Byl docela plodným autorem. Napsal asi půl tuctu románů, řadu povídek a několik cestopisů. Patřil ke generaci spisovatelů, která byla ještě velmi mladá, když skončila občanská válka a osobně se jí přímo nezúčastnila. Jeho díla odrážejí španělský neorealistický proud padesátých let minulého století. On byl také novinářem a napsal čtyři filmové scénáře. Zemřel 15 listopadu 1969)v Madridu.
Narodila se 15. listopadu 1979 v Praze. Poprvé stála před 
kamerou v soutěži Studiu kamarád, kterou svou hrou na flétnu vyhrála. V roce 1984 se objevila v hraném večerníčku Rozprávky zo škvolky. Od roku 1994 do roku 2000 studovala hudebně dramatické umění na Pražské konzervatoři pod vedením Hany Maciuchové a režiséra Jana Novotného. Po skončení studia působila dvě sezóny v činohře Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a od roku 2002 je jednou z nejmladších členek pražského divadla ABC, ale můžeme ji také vidět v Divadle Metro. V roce 2004 se dostala do diváckého podvědomí především jako Eva Pokorná v seriálu Rodinná pouta. Kromě herectví se věnuje také dabingu. Její bratr Filip je člen Bavorského státního baletu v Mnichově. Pokud ji chcete vidět, tak se podívejte sem.
kamerou v soutěži Studiu kamarád, kterou svou hrou na flétnu vyhrála. V roce 1984 se objevila v hraném večerníčku Rozprávky zo škvolky. Od roku 1994 do roku 2000 studovala hudebně dramatické umění na Pražské konzervatoři pod vedením Hany Maciuchové a režiséra Jana Novotného. Po skončení studia působila dvě sezóny v činohře Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a od roku 2002 je jednou z nejmladších členek pražského divadla ABC, ale můžeme ji také vidět v Divadle Metro. V roce 2004 se dostala do diváckého podvědomí především jako Eva Pokorná v seriálu Rodinná pouta. Kromě herectví se věnuje také dabingu. Její bratr Filip je člen Bavorského státního baletu v Mnichově. Pokud ji chcete vidět, tak se podívejte sem.
Mezinárodní PEN klub - International PEN, je celosvětové sdružení spisovatelů, založené 5. října 1921 ve Florence Restaurantu v Londýně na shromáždění jedenačtyřiceti anglických spisovatelů. Výbor pro uvězněné spisovatele – International PEN's Writers in Prison Committee pracuje na ochraně pronásledovaných spisovatelů. Byl založen v roce 1960 jako odpověď na vzrůstající tendence umlčit hlasy disentu vězněním spisovatelů. Výbor monitoruje případy vice jak 900 spisovatelů kteří jsou věznění, mučeni, je jim vyhrožováno, těch kteří jsou pohřešováni či zabiti z důvodu výkonu jejich profese. Publikuje 2x ročně Case List zprávu o násilí proti spisovatelům po celém světě. Výbor také koordinuje akce Mezinárodního PEN klubu na podporu ukončení těchto pronásledování a zastavení potlačování svobody slova. Patnáctý listopad určil Mezinárodní PEN klub v roce 1993 za Den vězněných spisovatelů a novinářů, kdy si chtějí připomenout své kolegy, kteří jsou vězněni za to, co řekli nebo napsali a zveřejňuje nejkřiklavější případy.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o podrobnější informace, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
František Jan Jezbera
Více informací jsem bohužel nenašel a ty, co uvádím,
byly roztroušeny v různých článcích, takže byste je
těžko hledali. Proto nemám na co odkázat.
Arnošt Procházka
[1] Narmyslenka.cz
[2] Wikipedia
Josef Mocker
[1] Wikipedia
[2] Věstník Klubu za starou Prahu
Josef Šusta
[1] Wikipedia
[2] Třeboňsko
Alfred Werner
[1] Nobelprize.org
[2] Wikipedia
Jakub Schikaneder
[1] Wikipedia
Charles Wilson
[1] Nobelprize.org
[2] Wikipedia
Ignacio Aldecoa
[1] Wikipedia
Klára Jandová
[1] Filmová databáze
Den vězněných spisovatelů
[1] Wikipedia
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
stačí kliknout na každý z obrázků
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
