Dnešní výročí

pondělí 16. listopad 2009 10:00

►  534 - zveřejněn Kodex Justinianus. (1475)
►1384 - na polského krále byla korunována Hedvika z Anjou. (635)
►1839 - narodil se kanadský básník Louis-Honoré Frechette. (170)
►1849 - odsouzen k trestu smrti ruský spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij. (160)
►1884 - zemřel moravský lékař František Chvostek. (135)
►1889 - narodil se americký dramatik George S. Kaufman. (120)
►1919 - narodil se herec Rudolf Krátký. (90)
►1934 - zemřel vynálezce v oboru chlazení Carl von Linde. (75)
►1999 - zemřel nositel Nobelovy ceny Daniel Nathans. (10)
►Dnes je také Mezinárodní den tolerance.

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Kodex Justinianus
11-16-justian.jpgObčanský zákoník, později nazývaný Corpus iuris civilis, představuje kodifikaci římského práva provedenou na podnět byzantského císaře Justiniána I. v 6. století. Jedná se o významný právní počin, který provedla komise v čele s vynikajícím právníkem Tribonianem. Skládal se ze čtyř částí. Jako první byl zveřejněn Codex Iustinianus, soubor dosud platných císařských nařízení a zákonů od doby císaře Hadriána. Tento spis měl nahradit starší právní sbírky, například Codex Theodosianus. Druhou součástí byla Digesta (řecky Pandektai), sbírka spisů antických římských právníků. Následovaly Institutiones, stručná rukověť římského práva. Rozsáhlé právní dílo dovršily Narai (latinsky Novellae), aktuální císařská nařízení vydaná v letech 534 - 569. Na rozdíl od předchozích latinských spisů byla jazykem novel už většinou řečtina (svědčí to o pronikání řečtiny na byzantský dvůr). Corpus iuris civilis uzákonil současné normy společenského života. Podle jeho ustanovení se v osobě císaře pojila neomezená moc světská i duchovní (tento systém se nazýval caesaropapismus). Oficiálním náboženstvím bylo Křesťanství v ortodoxní podobě. Justinián I. se snažil vymýtit staré pohanské kulty (v roce 529, kdy byl poprvé zveřejněn Codex Iustinianus, dal například uzavřít starou antickou akademii v Athénách, centrum novoplatónismu) a zabránit šíření herezí, především monofyzitismu, jež mělo sociální i politický podtext. Prostřednictvím svých zákoníků usiloval o upevnění práv staré otrokářské aristokracie a podporu hospodářství založeného na práci otroků a kolonů. Tento hospodářský systém se však již začal přežívat, jak dokazuje možnost propouštět otroky na svobodu, která byla uzákoněna v Novelách.
Corpus iuris civilis platil po řadu století. Postupně si však změny ve společnosti směřující k feudalizaci vynutily jak revizi jeho ustanovení, kterou nechali pod názvem Basilika provést císaři Basileios I. a Leon VI., tak vydání nových zákoníků. V 11. století se Justiniánovy zákoníky začaly studovat na právnických školách v Itálii, zvláště na boloňské univerzitě, a staly se základem přijetí římského práva ve středověku a jeho dalšího šíření.
Hedvika - královna polská
11-16-hedvika.jpgSvatá Hedvika (polsky Św. Jadwiga Andegaweńska, německy Hedwig, litevsky Jadvyga, maďarsky Hedvig, latinsky Hedvigis) narodila se 18. února 1374 v Budíně (maďarsky Buda, dnes část Budapešti. Byla nejmladší dcerou uherského a polského krále Ludvíka I. Velikého z Anjou a Alžběty Bosenské. Byla následnicí nejstarší vládnoucí dynastie polských králů Piastovců, a to jak po otcovské, tak i po mateřské linii. Její babička z otcovy strany Alžběta Polská byla dcerou krále Vladislava I. Lokýtka, který v roce 1320 znovu sjednotil Polsko. Byla vychována na královském dvoře v Budě a Visegrádu v Uhersku. Byla velmi vzdělaná. Hovořila latinsky, bosensky, chorvatsky, maďarsky, polsky a německy, zajímala se o umění, hudbu i vědu. Proslulá byla i její zbožnost a úcta k Panně Marii a samozřejmě k Hedvičině patronce svaté Hedvice Slezské. Ludvík zemřel v roce 1382 a uherský trůn zdědila nejstarší dcera Marie, i když regentkou se stala její matka Eliška Bosenská. Malopolská šlechta, která byla faktickým vládcem Polska, nechtěla pokračovat v personální unii s Uherskem a nechtěla ani akceptovat Mariina snoubence Zikmunda jako regenta. Vybrala si proto jako novou polskou královnu Mariinu mladší sestru Hedviku. Po dvou letech sporů s regentkou Eliškou a po občanské válce ve Velkopolsku (1383) byla konečně Hedvika ve věku deseti let korunována v Krakově jako Hedwig Rex Poloniae (polský král) a nikoliv Regina Poloniae (královna), aby se zdůraznilo, že je vládcem ze svého vlastního práva a nikoliv jen jako něčí snoubenka. Krátce po její korunovaci se vynořili další uchazeči o sňatek a do Krakova přijel Hedviččin snoubenec Vilém Rakouský s požadavkem naplnění předchozích dohod. To se mu však nepodařilo. Z Krakova byl vypuzen a ona sama zasnoubení zrušila. V roce 1385 došlo ke sjednocení Polska a Litvy. Litva byla v té době poslední pohanskou zemí v Evropě. Litevský král Jogaila přijal křesťanství a při křtu obdržel jméno Vladislav. V březnu 1385 se rovněž konala svatba 36letého Jogaila s 12letou Hedvikou a krátce po ní byl Jogailo korunován na polského krále jako Vladislav II. Jagello. Jako královna měla patrně velmi málo skutečné moci. Byla však velmi aktivní v politickém, diplomatickém a kulturním životě. Zasloužila se o překlady četných latinských knih do polštiny. Mnoho ze svého bohatství věnovala na dobročinné účely, zakládala nemocnice a kláštery. Zasloužila se o založení biskupství ve Vilniusu a věnovala značné finanční prostředky na znovuvybudování krakovské univerzity, která na počest její a jejího manžela nese jméno Jagellonská univerzita. Roku 1397 založila Litevskou kolej a zvláštní odloučený internát pro Rusíny, resp. pro Ukrajince a Bělorusy při Pražské universitě. 22. června 1399 Hedvika porodila dceru Elišku. Matka i dcera však do měsíce zemřely na poporodní komplikace. Obě byly pohřbeny ve Wawelské katedrále v Krakově.
Od okamžiku smrti byla Hedviga považována za svatou a vyprávějí se četné legendy o zázracích, které mají tuto svatost potvrdit. Jednou z nejznámějších je např. legenda o Hedviččině kříži. Hedvika se často modlila před velkým černým křížem, který dodnes visí v severní lodi katedrály Wawel. Traduje se , že Kristus visící na tomto kříži k ní často promlouval. Hrob svaté Hedviky byl několikrát otevřen. V roce 1887 podle v hrobě nalezené kostry vytvořil Ján Matejko portrét královny uvedený v záhlaví tohoto článku. Naposledy byl otevřen v roce 1949, aby mohly být ostatky královny přeneseny do nového sarkofágu, který z bílého mramoru vytvořil polský sochař a řezbář Antoni Madeyski. Přes všeobecnou úctu, které se královně Hedvice dostávalo a přesto, že Papež Jan Pavel II. se modlil u jejího hrobu již v roce 1979, byla blahoslavena teprve 8. srpna 1986. Svatořečena byla papežem Janem Pavlem II. při jeho návštěvě v Krakově 8. června 1997. Je patronkou všech královen a sjednocené Evropy. Bývá zobrazována jako světlovlasá, vysoká kráska s modrýma očima.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Rusky Фёдор Михайлович Достоевский se narodil 11. listopadu 11-16-dostojevskij.jpg1821 v Moskvě v rodině lékaře jako druhé ze sedmi dětí. Jeho dětství a mládí byla poznamenána mnoha tragickými událostmi. V roce 1837 zemřela jeho matka, o dva roky později byl svými poddanými zavražděn jeho otec. Z existenčních důvodů vystudoval na Petrohradské vysoké vojenské škole konstrukci mostů; absolvoval ji v roce 1843. Poté nastoupil na krátký čas na carské ministerstvo obrany. Po roce toto místo opustil a rozhodl se věnovat se profesionálně literární tvorbě. Patřil do skupiny utopického socialisty Michila Vasiljeviče Petrašovského, která vystupovala proti carovi. 16. listopadu 1849 byl se všemi členy této organizace odsouzen vojenským soudem k trestu smrti. Těsně před popravou jim byl trest změněn nejprve na 4 roky v káznici a později na nucené práce na Sibiři. Zde strávil deset let svého života; první čtyři roky na nucených pracích a poté jako voják. Byl psychicky a fyzicky na dně protože trpěl epilepsií. Jelikož si sám prošel peklem, dokázal se vcítit do lidí s narušenou osobností. Po návratu ze Sibiře absolvoval dva delší pobyty v západní Evropě, kde pochopil, že morální úroveň zdejší společnosti je špatná. Vyhovovalo mu ale, že se zde se mohl věnovat své přehnané hráčské vášni. Neuznával racionalismus, bezohledné jednání podnikatelů, jejich sobectví a příliš velké sebevědomí. Bojoval za proměnu Ruska. Zásadní potřebu změny viděl ve vnitřní proměně jedince, v návratu k pokoře, v respektování ruských tradic. Těmito názory si získal carovu přízeň a úctu. Stále ho však pronásledovala carská policie. K sebevraždám a k despotismu docházelo podle něho zejména vinou ztráty náboženské opory a přehnaného individualismu. Přál si změnit společnost podle křesťanských ideálů, radikálního převratu se ale bál. Se svým bratrem Michailem vydával v letech 1861-63 časopis Vremja (Čas) a rok poté časopis Epocha. Když Michail zemřel, musel splácet jeho dluhy a tím se dostal do existenčních problémů. Zemřel 9. února 1881 v Petrohradě.
Ve svých dílech psychologicky rozebíral zločince, revolucionáře, prostitutky a lidi s duševními poruchami. Viděl kolem sebe víc hrůzy než lásky, víc anarchie než řádu. Byl rozporuplnou osobností; lidé ho obviňovali a litovali zároveň. Odmítal se sžít se soudobým Ruskem. Usiloval za každou cenu o nápravu společnosti, ale tím se bezmyšlenkovitě zříkal i vymožeností vyspělé Evropy. Lidé ho považovali za psychologa, což on odmítal. Přesto se stal zakladatelem psychologické prózy a ovlivnil filozofii dvacátého století.
František Chvostek
Narodil se 21 května, 1835 ve Frýdku-Místku. Studoval na lékařsko-chirurgické fakultě Josefovy Akademie ve Vídni, kde v roce 1861 získal doktorát. Sloužil v Garnisonní nemocnici č. 1 ve n Vídni. V letech 1863-67 byl asistentem Vojtěcha Duchka a v letech 1868-71 přednášel na Josefově akademii elektroléčbu pro vojenské lékaře. V roce 1871 převzal Duchkovu lékařskou kliniku a výuka na akademii ukončil v roce 1874. Od té doby působil jako vedoucí interního oddělení Garnisonni nemocnice č. 1 jako Oberstabsarzt (vrchní štábní lékař) a profesor až do své smrti 16 listopadu, 1884.
Chvostek byl svědomitý a humánní lékař, dobře známý v širokých kruzích pro svoji bohatou praxi. Od roku 1863 do své smrti publikoval v lékařských časopisech 136 prací pokrývajících celou oblast vnitřního lékařství. Byl také členem výboru pro vojenskou hygienu, pro který napsal výroční zprávy.
George S. Kaufman
11-16-kaufman.JPGCelým jménem George Simon Kaufman se narodil 16. listopadu 1889 v Pittsburghu (Pennsylvania). V roce 1907 vystudoval střední školu a začal studovat práva. Studia brzy ukončil a vykonával sérii drobných prací. Potom začal pracovat jako novinář a divadelní kritik v novinách The New York Times, kde pracoval až do roku 1930. V roce 1918 debutoval na Broadwayi hrou Someone in the House (Někdo v domě). Od roku 1921 až do roku 1958 se hrála každý rok hra, kterou buď napsal, nebo režíroval. Zemřel 2. června 1961 v New Yorku ve věku sedmdesát jedna let.
Rudolf Krátký
Marodil se 16. listopadu 1919 v Brně. O divadlo se zajímal už jako 11-16-kratky-1.jpggymnazista, ale po maturitě nastoupil na právnickou fakultu. Když němečtí okupanti uzavřeli vysoké školy, rozhodl se pro divadelní kariéru, ke které měl přirozený talent, podpořený urostlou postavou, krásným melodickým hlasem a muzikálností., V roce 1941 se stal členem olomouckého divadla, po třech letech se vrátil do Brna, konkrétně do Českého lidového divadla. Působil také v rozhlase, jemuž zůstal věrný po celý život jako herec, recitátor i zpěvák šansonů. V roce 1945 nastoupil do Národního divadla Brno, kde od 50. let dostával velké role. Úspěšně ztvárnil titulní roli v Mahenově Jánošíkovi, Švandu ve Strakonickém dudákovi, Shakespearova Romea i Dona Juana v Moliérově stejnojmenné hře. Později zaujal například výkony v Shawově Pygmalionu a jako Higgins v muzikálu My Fair Lady. V aktivní činnosti pokračoval i po odchodu do penze, často spolupracoval s Městským divadlem Brno. Chválu sklízel například jako Woland Bulgakovově Mistrovi a Markétce. Na svém kontě má i několik filmových a televizních rolí, hrál například v Kladivu na čarodějnice. Podle svých součastníků se vyznačoval veselou a přátelskou povahou. Významně se angažoval v dabingu a v brněnském rozhlase, kde hrál, recitoval a zpíval šansony. Od Nadace Život umělce získal Cenu Senior Prix (1996), za výkon v inscenaci „Mistr a Markétka“ byl ve svých jednaosmdesáti letech nominován na prestižní Cenu Thálie (2000) a za celoživotní mistrovství v dabingu obdržel Cenu Františka Filipovského (2007). Významná byla také jeho pedagogická činnost Dlouhá léta vyučoval na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Krátce učil i na Státní konzervatoři Brno (1948-49). Až do vysokého věku a konce svého života byl umělecky a veřejně aktivní. Zemřel 13. dubna 2009 v Brně ve věku nedožitých devadesáti let. Pohřben je v Brně.
Carl von Linde
Celým jménem Carl Paul Gottfried von Linde se narodil 11. 11-16-linde-1.jpgčervena 1842 v bavorském Berndorfu jako syn lutheranského kněze. Rodina očekávala, že půjde v otcových stopách, ale on se vydal zcela jiným směrem. V roce 1861 začal studovat strojírenství na Švýcarském federálním institutu technologií v Curychu. Studium ukončil na začátku roku 1864 a našel si v místo praktikanta v Kotternově závodě na spřádání bavlny v Kemptenu. Zde zůstal jen krátkou dobu a přešel k firmě Borsig v Berlíně a potom do nového závodu lokomotivky Krauss v Mnichově, kde pracoval jako vedoucí technického oddělení. V září 1866 si vzal za manželku Helenu Grimmonovou. Jejich manželství trvalo 53 roků a měli šest dětí. V roce 1868 ve věku 26 let se dozvěděl o otevření nové univerzity v Mnichově (Technische Hochschule) a okamžitě požádal o práci asistenta a byl přijat. V roce 1872 se stal řádným profesorem a zřídil inženýrské laboratoře. V letech 1870-71publikovall ve věstníku Bavarian Industry and Trade Journal články popisující jeho výzkumy v oblasti chlazení. Jeho první chladicí zařízení byla komerčně úspěšná a jejich vývoj mu zabíral čím dál větší množství jeho času. V roce 1879 se vzdal profesury a založil Gesellschaft für Linde Eismaschinen AG, nyní Linde AG ve Wiesbadenu. Po pomalém startu v obtížné situaci německého hospodářství, se v osmdesátých letech 19. století jeho podnikání rychle rozvíjelo. Nováh účinná chladicí technologie nabízela velké výhody pro pivovary a společnost prodala v roce 1890 celkem 747 strojů. IKromě pivovarů, jehoí nové technologie používány na jatkách a v mrazách celé Evropy. V roce 1890 se vrátil do Mnichova, kde se ještě jednou ujal profesury, ale brzy se vrátil k práci na vývoji nových chladicích zařízení. V roce 1892, vyrobil pro pivovar Guinness v Dublinu zařízení na zkapalňování oxidu uhličitého a zahájil výzkum v oblasti nízkých teplot chlazení. V roce 1894 začal pracovat na procesu zkapalnění vzduchu. V roce 1895 dosáhl prvního úspěchu a požádal o patentovou ochranu. V roce 1901, Linde začal pracovat na technice k získání čistého kyslíku a dusíku pomocí frakční destilace zkapalněného vzduchu. Do roku 1910 vyvinul se svými spolupracovníky, včetně syna Carl a Friedricha Lindeho, varianty, které jsou ještě dnes v běžném používání. Kromě svých technickřch a inženýrských schopnosti, byl také úspěšným podnikatelem. Vytvořil mnoho úspěšných partnerství v Německu i na mezinárodní úrovni; dokázal efektivně využít hodnotu svých patentů a poznatků prostřednictvím licenčních ujednání. Od roku 1910 začal přenášet odpovědnost za chod společnosti, na své syny. On si pouze ponechal funkce v dozorčí radě. Zemřel v Mnichově 16. listopadu 1934 ve věku 92 let.
Daniel Nathans
Narodil se 30. října, 1928 v Wilmingtonu (Delaware) jako poslední 11-16-nathans.jpgz devíti dětí v rodině ruských přistěhovalců. Během Velké hospodářské krize ztratil jeho otec malé podniky a byl po dlouhou dobu nezaměstnaný. Proto Daniel navštěvoval veřejné školy a pak začal na University of Delaware studovat chemii, filozofii a literaturu. V roce 1954 obdržel titul MUDr na Washington University v St Louis (Missouri). V roce 1978 obdržel spolu s Wernerem Arberem a Hamiltonem Smithem za objev omezení enzymů obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. V roce 1993 byl také oceněn medailí National Medal of Science. V letech 1995-96 byl rektorem Johns Hopkins University v Baltimore (Maryland). Zemřel 16. listopadu 1999. Po jeho smrti založila Johns Hopkins University School of Medicine na počest Victora McKusicka a Daniela Nathanse The McKusick-Nathans Institute of Genetic Medicine.
Mezinárodní den tolerance
11-16-unes.JPGZ iniciativy UNESCO byl rok 1995 prohlášen Rokem tolerance Spojených národů a během něj byla připravena celosvětová kampaň za toleranci a nenásilí. Mezinárodní den tolerance je výsledkem snažení onoho Roku. V roce 1996 vyhlásilo Valné shromáždění OSN 16. listopad jako Mezinárodní den tolerance, který má sloužit jako každoroční příležitost pro vzdělávání k toleranci jakož i pro širší společenskou a politickou reflexi a debatu o místních i globálních problémech souvisejících s netolerancí. Je to okamžik, kdy je možno zhodnotit pokrok dosažený za období uplynulé od minulého Dne tolerance a navrhovat čerstvé postupy k tomu, aby se dořešily všechny zbývající úkoly. I když je problém netolerance vzhledem k jeho zvýšenému výskytu v mnoha částech světa globálního charakteru, tak se projevy netolerance se však většinou objevují na místní či národní úrovni. Efektivní řešení tak musí spojovat globální normy proti netoleranci s normami místními, národními a v neposlední řadě i s osobními iniciativami.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o podrobnější informace, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
Kodex Justinianus
[1] Wikipedia 
[2] NAVAJO 
Hedvika - královna polská
[1] Wikipedia 
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
[1] Wikipedia 
[2] Spisovatelé.cz 
František Chvostek
[1] Wikipedia 
George S. Kaufman
[1] Wikipedia 
Rudolf Krátký
[1] Česko-Slovenská filmová databáze 
[2] Divadlo.cz 
Carl von Linde
[1] Wikipedia 
Daniel Nathans
[1] Nobelprize.org 
[2] Wikipedia 
Mezinárodní den tolerance
[1] Tolerance.cz 
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
-Nase-hospoda.jpg
147h-TOP-09-001.jpg 100v-tvpds.jpg 100v-csdd-proti-vam.jpg
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00