Dnešní výročí

úterý 17. listopad 2009 10:00

►1629 – narodil se italský architekt Giovanni Pietro Tencalla. (380)
►1869 – byl otevřen pro dopravu Suezský průplav. (140)
►1924 – narodila se filozofka Irena Dubská. (85)
►1944 – narodil se americký herec Danny DeVito. (65)
►1969 – zemřel filmový režisér Václav Krška. (40)
►1984 – zemřel hudební skladatel Jan Novák. (25)
►Dnes je také Mezinárodní den studentstva.

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Giovanni Pietro Tencalla
Narodil se 17. 11. 1629 v Bissone v jižním Švýcarsku ve známé 11-17-tenc.jpgrozvětvené italské rodině malířů, štukatérů a stavitelů. Od roku 1657 žil ve Vídni, kde se brzy stal vyhledávaným architektem. Roku 1666, po smrti Filiberta Lucheseho byl jmenován císařským stavitelem. Byl především vynikajícím projektantem, pracujoval pro císaře, pro církev (např. pro olomouckého biskupa) i pro šlechtu. Kromě velkých staveb ve Vídni byla velká část jeho tvorby realizována na Moravě, zejména v Kroměříži a Olomouci. Těsně před smrtí se vrátil z Vídně do rodného Bissone, kde 6. března 1702 zemřel.
Suezský průplav
Zkráceně Suez (arabsky قناة السويس, hebrejsky תעלת סואץ), je 163 11-17-suez-2.jpgkm dlouhý průplav v Egyptě spojující Středozemní a Rudé moře. Je hranicí mezi Asií (Sinají) a Afrikou. Umožňuje lodím cestovat ze Středozemního do Rudého moře bez obeplouvání Afriky. V době, kdy nebyl nebo nefungoval, se zboží obvykle dopravovalo buďto na lodích kolem mysu Dobré naděje, nebo se na pobřeží Středozemního moře vyložilo a k rudomořskému pobřeží se dopravilo po souši (a obráceně). Průplav je příliš úzký a mělký pro moderní supertankery, které stále objíždějí Afriku starou cestou. Kanál je rozdělen na dvě části (severní a jižní) Velkým Hořkým jezerem.
O prokopání průplavu se zajímal už Napoleon Bonaparte, při svém egyptském tažení. Nechal vypracovat studii, která v rozporu se skutečností ukázala, že hladiny obou moří se liší o 10 metrů. Proto byl projekt opuštěn až se o něj začal zajímat francouzský inženýr a diplomat Ferdinand Lesseps, když byl ve 30. letech 19. století konzulem v Alexandrii. Nechal si vypracovat podrobný projekt od rakouského projektanta Aloise Negrelliho. V roce 1856 se stal konzulem v Káhiře, kde téhož roku získal koncesi na stavbu průplavu od egyptského místokrále Saída Paši, který si později zakoupil 44% podíl ve společnosti Compagnie universelle du canal maritime de Suez, která kanál stavěla. Ta byla založena o rok později za účasti investorů z Francie, Itálie, Rakouska, Egypta, Ruska i USA. Naopak britská vláda stavbu odmítala.
Stavba probíhala 11 let, původní rozpočet byl více než dvojnásobně překročen. Ke slavnostnímu otevření průplavu složil Giuseppe Verdi operu Aida. Průplav byl slavnostně otevřen 17. listopadu 1869. To mělo obrovský pozitivní efekt na zámořský obchod a pronikání Evropanů do Afriky. V roce 1875 se stala největším akcionářem společnosti Compagnie universelle du canal maritime de Suez Velká Británie, když převzala podíl od Ismáila Paši, syna Saída Paši. V roce 1888 Konstantinopolská smlouva prohlásila Suezský kanál za neutrální území pod správou Velké Británie a zaručila volný průjezd všem zemím v době míru i války. Anglo-egyptská smlouva z roku 1936 potvrdila dohled Velké Británie nad průplavem. V roce 1951 ji Egypt vypověděl a Velká Británie posléze souhlasila, že se od něj stáhne (1954). Prezident Gamal Násir posléze kanál znárodnil, což vedlo k tzv. Suezské krizi, během níž se okolí průplavu stalo dějištěm bojů mezi Egyptem a izraelsko-britsko-francouzskou koalicí. Následkem toho byl kanál uzavřen (1956-1957). Během šestidenní války (1967) se stal hranicí mezi Egyptem a Izraelem okupovanou Sinají, což mělo za následek další uzavření průplavu. Průplav nebyl po válce otevřen a zůstal uzavřený až do roku 1975. V roce 1973 se stala oblast kolem kanálu dějištěm urputných bojů mezi Izraelem a Egyptem (Válka Jom Kippur), kdy nejdříve egyptská armáda překonala průplav a vpadla na Sinaj, aby byla posléze zastavena a izraelská armáda sama překročila průplav a vpadla do Egypta. Průplav nemá žádná zdymadla, protože zde není rozdíl mezi hladinami moří. Do průplavu mohou vplout lodě o výtlaku až 150 000 tun s maximálním ponorem až 16,1 metrů. Do roku 2010 se plánuje rozšíření, které by mělo umožnit plavbu lodím s ponorem až 22 metrů. Průplavem ročně propluje asi 25 000 lodí, což je 14 % celosvětového lodního provozu. Plavba trvá 11 až 16 hodin. V roce 1983 pod průplavem byl prokopán silniční tunel. Kvůli problémům s průsaky byl v letech 1992-95 postaven nový tunel uvnitř původního. Od roku 1999 vede přes průplav elektrické vedení. Po západním břehu vede po celé délce průplavu železniční trať. Železniční most přes průplav byl zničen během šestidenní války. Znovu postaven byl až v roce 2001, jako nejdelší otočný most na světě,
Irena Dubská
Narodila se 17. listopadu 1924 v Praze. Dětství prožila ve Volyni. V letech 1936–43 studovala na strakonickém reálném gymnáziu a v letech 1943–45 byla totálně nasazena jako pomocná dělnice v České zbrojovce ve Strakonicích. FF UK (obory sociologie, psychologie, filozofie) absolvovala v r. 1949; PhDr. 1950. V l. 1949–50 byla asistentkou na katedře filozofie FF UK, 1950–52 působila v rámci Čs. svazu mládeže na stavbách mládeže, 1952–54 byla odbornou asistentkou na LF UK. V l. 1954–74 byla vědeckou pracovnicí FÚ ČSAV, 1957 získala hodnost CSc., 1969 se habilitovala pro obor sociologie, v l. 1963–64 absolvovala studijní pobyt na Massachusetts Technology Institutu v USA, 1965–69 byla vedoucí redaktorkou Sociologického časopisu a podílela se na obnově naší sociologie. Od r. 1974 je v důchodu. – Od r. 1977 žila v Rakousku se svým manželem Zdeňkem Mlynářem (1930–1997), politikem, právníkem a politologem, autorem prací Politické učení N. Machiavelliho (1959), Z dějin západoevropských politických ideologií (1961), Stát a člověk (1964), Československý pokus o reformu 1968 (1975), Mráz přichází z Kremlu (1978, 2. vyd. 1990), Krize sovětského systému a Západ (1986), Reformátoři nebývají šťastni (s M. Gorbačovem), 1995. Po r. 1989 žije v Praze a ve Vídni.
Danny DeVito
11-17-vito.jpgCelým jménem Daniel Michael DeVito se narodil se 17. listopadu 1944 v Neptunu (New Jersey). Jeho rodiče jsou italsko-američtí katolíci. Vystudoval vysokou školu v Asbury Parku. S celovečerním filmem začal koncem 60. let. V roce 1975 ztělesnil jednoho z pacientů ve filmu Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem. Stejnou roli ztělesnil už v divadelný hře, podle které oscarový film vznikl. Mezinárodního věhlasu dosáhl po boku Michaela Douglase a Kathleen Turner v romantických dobrodružných filmech Honba za diamantem a Honba za Klenotem Nilu, a také díky černé komedii Válka Roseových, kterou i režíroval. Mezi mnoha oceněními, která získal, jsou mimo jiné nominace na Oscara za produkci snímku Stevena Soderbergha Erin Brockovich, šest nominací na Zlatý glóbus za herecké výkony včetně Zlatého glóbu za roli v jedné z nejúspěšnějších amerických TV komedií Taxi. Byl pětkrát nominován na cenu Emmy za herecký výkon. Tuto cenu získal za úlohu v seriálu Taxi. DeVitem režírované drama Hoffa s Jackem Nicholsonem v titulní roli bylo nominováno na Zlatého medvěda na MFF v Berlíně. V roce 1992 se stal vůdčí osobností v produkční společnosti Jersey Films, která se zasloužila o mezinárodní věhlas a ocenění takových filmů jako Pulp Fiction: Historky z podsvětí, Muž na Měsíci Miloše Formana, Garden State, Chyťte ho!, Zakázané ovoce a mnoha dalších. Spolu s režisérem Jakem Paltrowem uvedl na MFF Karlovy Vary 2007, kde také převzal Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světovému filmu, komedii Hezké sny, soutěžní snímek, ve kterém vynikajícím způsobem ztvárnil postavu podivínského odborníka na lucidní snění. Od roku 1981 je ženatý s herečkou Rheou Perlmanovou, známou z legendárneho amerického sitcomu Na zdraví!.
Václav Krška
Václav Krška se narodil 4. října 1900 v Písku. Když mu bylo 11-17-krska.jpgtřináct let, zemřel mu otec a jeho matka se brzy po otcově smrti provdala za mlynáře a statkáře Josefa Martínka z Heřmaně. Po smrti svého druhého otce v roce 1927 se musel o statek a mlýn starat sám. Přitom hrál divadlo s místními ochotníky, psal povídky, básně i romány. Když v roce 1937 zemřela i jeho matka mlýn i hospodářství pronajal, žil nějakou dobu v Písku a pak se přestěhoval do Prahy. Jeho velkým vzorem byl Fráňa Šrámek, kterému často přinášel k posudku své literární prvotiny, z nichž vynikala zejména románová trilogie Země hovoří (Zapomenutý rok, Toužení pod javorem, Hlas nejvroucnější) a román Odcházeti s podzimem. Když bylo v roce 1939 v Písku otevřeno nové divadlo, zahajovacím představením se stala inscenace Krškovy dramatizace Šrámkova Stříbrného větru. Již v té době se pokoušel převést Šrámkovu látku do podoby filmového scénáře, k jeho realizaci došlo ale až mnohem později. Podle svého románu Odcházeti s podzimem napsal scénář lyrického filmu Ohnivé léto, který režíroval společně s Františkem Čápem. Později se podílel jako scenárista na dvou dalších filmech: Noční motýl a Kluci na řece. Jeho samostatným režijním debutem se stal na sklonku okupace lyrický příběh podle předlohy Josefa Tomana Řeka čaruje. Po osvobození se zaměřil zejména na životopisné filmy, jejichž prostřednictvím seznámil diváky s životními osudy mnoha velikánů našeho národa. Na počátku tohoto cyklu byl osud českého houslisty Josefa Slavíka zpracovaný ve snímku Housle a sen. Následoval životní příběh českého vynálezce parního stroje Josefa Božka Posel úsvitu a zejména třetí životopisný film Mikoláš Aleš, pojednávající o životních osudech slavného českého malíře. Pak přišla Mladá léta o dospívajícím spisovateli Aloisi Jiráskovi a tuto řadu zfilmovaných biografií uzavřel film o Bedřichu Smetanovi nazvaný Z mého života. V polovině padesátých let převedl na filmové plátno dvě významná díla svého oblíbeného Fráni Šrámka: drama Měsíc nad řekou a román Stříbrný vítr s Eduardem Cupákem v hlavní roli. V roce 1956 realizoval první československo-bulharský koprodukční film Legenda o lásce a souběžně s ním další orientální pohádku Labakan. Na sklonku padesátých let se pokusil Václav Krška realizovat několik filmů s aktuální tematikou, nebyl však příliš úspěšný (Cesta zpátky, Osení) s výjimkou snímku Zde jsou lvi. Tento film se stal však jednou z obětí kritiky na festivalu v Banské Bystrici v roce 1959 a byl stažen z distribuce. V roce 1961 byl na plátna kin uveden jeho filmový přepis první části románu Marie Majerové Nejkrásnější svět pod názvem Kde řeky mají slunce. Na sklonku své umělecké dráhy si vyzkoušel rovněž komediální žánr ve filmech Komedie s Klikou a Poslední růže od Casanovy. K vážnému obrazu současného světa se vrátil snímkem Dívka se třemi velbloudy, který vznikl podle původního námětu dramatika Miloslava Stehlíka. Jeho posledním filmem se stala adaptace novely ruského spisovatele J. S. Turgeněva Jarní vody. V hlavní roli Sanina, který po letech vzpomíná na své mládí, se objevil Vít Olmer a film získal Čestné uznání FFP 1968. Ve druhé polovině šedesátých let také často spolupracoval s televizí. Na motivy povídky Fráni Šrámka Oklamal natočil televizní film, který nazval stejně jako svou literární prvotinu Odcházeti s podzimem. Jeho posledním filmem se stala adaptace dalšího Šrámkova díla, povídky Popel. Zemřel 17. listopadu 1969 v Praze a je pochován na heřmaňském hřbitově. Na jeho hrobce se nachází busta, jejímž autorem je český sochař Jan Kodet.
Jan Novák
Narodil se 8. dubna 1921 v Nové Říši. Studoval na jezuitském 11-17-novak.jpggymnáziu na Velehradě. Od sedmi let se učil na housle, od dvanácti let na klavíru a v 17 letech začal komponovat. Do oktávy chodil na klasické gymnázium v Brně, kde v roce 1940 maturoval. Toto první české gymnázium v Brně, bylo po celou dobu svého trvání elitním ústavem s výraznými humanitními i národními tradicemi a mnoha slavnými žáky. Po maturitě následovalo studium skladby na brněnské konzervatoři u prof. V. Petrželky a klavíru u prof. F. Schäfra. Konzervatoř absolvoval až v roce 1946, protože hudební studia musel během války na dva a půl roku přerušit a odejít na nucené práce do Německa. Po krátkém studiu na AMU u prof. P. Bořkovce odjíel na základě úspěchu v konkursu Ježkovy nadace jako stipendista do USA. Mnohem významnější než setkání s A. Coplandem v létě roku 1947 v Barkshire Music Centre v Tanglewoodu (Massachusets), bylo jeho studium u Bohuslava Martinů v New Yorku. To mělo pro jeho celoživotní skladatelské směřování klíčový význam. Martinů, který mladému skladateli podle jeho vlastních slov "otevřel nové světy", se stal jeho celoživotní láskou, stálicí, vzorem, na nějž pohlížel vždy s hlubokou úctou. Ze Spojených států se vrátil začátkem roku 1948 (právě ve dnech únorového komunistického puče) již jako dokonale vybavený a cílevědomě orientovaný skladatel. V orientaci na Martinů, Stravinského a jazz našel Novák sám sebe, svůj umělecký svět a credo. To ovšem v 50. letech, zvláště v jejich první polovině, znamenalo statečně se postavit proti krutému bezohlednému mocenskému nátlaku ždanovovců, kteří tehdy ovládali celou kulturní politiku. V roce 1949 se oženil s klavíristkou Eliškou Hanouskovou, se kterou pak hrávali na dva klavíry při koncertech. V roce 1968 se angažoval pro svobodný život a po vpádu spojeneckých a sovětských vojsk zvolíl raději žívot ve svobodě - v emigraci, kam ho následovala i manželka s dvěma dcerami. Po ročním pobytu v Dánsku se pčestěhoval do itaůského Rovereta. odkud se po delší době kvůli studiu dětí přestěhoval do německého Neu Ulmu, kde 17. listopadu 1984 zemřel. Pohřben je na vlastní přání v Roveretu, na hřbitově Borgo Sacco. Za celoživotní hudební tvorbu mu udělilo Zastupitelstvo města Brna 6. prosince 2005 čestné občanství města Brna in memoriam.
Mezinárodní den studentstva
Někdy též Světový den studentstva, je připomínkou tragických událostí, k nimž došlo v období od 28. října do 17. listopadu 1939 v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně při příležitosti druhého výročí těchto událostí. Stalo se tak na zasedání Mezinárodní studentské rady, jehož se zúčastnili delegáti z 26 zemí. Svůj původ má nesporně v „zemích koruny české“ a je to také jediný den mezinárodního významu českého původu.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o podrobnější informace, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
Giovanni Pietro Tencalla
[1] Wikipedia 
Suezský průplav
[1] Wikipedia 
Irena Dubská
[1] Masarykova niverzita 
Danny DeVito
[1] Wikipedia 
Václav Krška
[1] Wikipedia 
[2] Česko-Slovenská filmová databáze 
Jan Novák
[1] Nová Říše 
Mezinárodní den studentstva
[1] Wikipedia 
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
-Nase-hospoda.jpg
147h-TOP-09-001.jpg 100v-tvpds.jpg 100v-csdd-proti-vam.jpg
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00