Dnešní výročí

čtvrtek 19. listopad 2009 10:00

►1449 – zemřela Kunhuta ze Šternberka. (560)
►1789 – zemřela Marie Anna Habsbursko-Lotrinská. (220)
►1839 – narodil se podnikatel Emil Škoda. (170)
►1899 – narodila se klavíristka Ilona Štěpánová-Kurzová. (110)
►1924 – narodil se spisovatel Jan Otčenášek. (85)
►1969 – na Měsíci, přistálo Apollo 12. (40)
►1989 – bylo v Činoherním klubu založeno Občanské fórum. (20)
►2004 – zemřel nositel Nobelovy ceny John Robert Vane. (5)
►Dnes je také Světový den prevence týrání a zneužívání dětí

11-19-klementinum.jpg

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Kunhuta ze Šternberka
Narodila se 18. listopadu 1425 v rodině Smila ze Šternberka, 11-19-kunhuta.jpgkterý byl příznivcem husitů. I ona byla podle soudobých pramenů víry podobojí, proto v roce 1441 nic nestálo v cestě jejímu sňatku s tehdy již mocným jedenadvacetiletým vůdcem východočeského landfrýdu Jiřím z Poděbrad. V Poděbradech založila špitál, který byl z její nadace vydržován. Kromě toho založila v Poděbradech také nadaci na vychovávání mládeže, na stavbu školy, na vychování vězňů a na právního posla. Za osm let se manželům narodilo nejspíš sedm dětí, dospělého věku se ale dožilo jen pět, z toho synové Boček, Viktorin a Jindřich. Porod dvojčat Kateřiny a Zdenky byl pravděpodobnou příčinou její smrti 19. listopadu 1449. Po své smrti byla pochována v kapli sv. Anny poděbradského kostela Povýšení svatého Kříže. Její náhrobek se později ztratil.
Marie Anna Habsbursko-Lotrinská
11-19-marie-anna.jpgNarodila se 6. října 1738 ve Vídni jako druhá dcera arcivévodkyně Marie Terezie a toskánského velkovévody Františka Štěpána Lotrinského. Vyrůstala v početné rodině, mezi její sourozence patřili např. budoucí panovníci Svaté říše římské Josef II. a Leopold II. nebo pozdější francouzská královna Marie Antoinetta. Mezi sourozenci nezaujímala výsadní postavení, protože nebyla ani vytoužený následník Josef ani matčina oblíbená dcera Marie Kristina, s nimiž měla po Josefově sňatku s Isabelou Parmskou velmi špatné vztahy; údajně proto, že neměla švagrovou ráda, což se jejího zamilovaného bratra dotklo. Naopak dobře vycházela se sestrami, pozdější neapolsko-sicilskou královnou Marií Karolínou a parmskou vévodkyní Marií Amálií, stejně jako s bratry, budoucím císařem Leopoldem II. a biskupem Maxmiliánem. Každé dítě Marie Terezie dostalo po narození svůj vlastní dvůr v čele s vychovatelem či vychovatelkou, kterým udělovala pokyny přímo Marie Terezie. Jejím výchovným krédem byla poslušnost, zbožnost a kázeň. Kladla také velký důraz na zdravou stravu, osobní hygienu a dostatečný pohyb na čerstvém vzduchu, což byly na tehdejší dobu velmi pokrokové myšlenky. Marianinou vychovatelkou se stala hraběnka Belruptová a personál tvořili jedna komorná, tři služebné a jeden sluha. Malá princezna nebyla jazykově nadaná, nikdy se nenaučila pořádně německy ani francouzsky. Zato měla umělecké a vědecké sklony. Výborně tančila, dobře zpívala, hrála divadlo, kreslila a malovala akvarely. Také hodně četla a později se zabývala fyzikou, mechanikou, chemií, botanikou a mědirytectvím. Pro přírodní vědy ji získal její učitel, dvorní rada Ignác Born, pro lov a numizmatiku zase její otec, jehož sbírky mincí zdědila a rozšířila. Sama také napsala odbornou příručku o pamětních mincích vydaných za vlády Marie Terezie. Krátce poté, co dosáhla dospělosti, nastal v jejím životě osudový zlom. V roce 1757 prodělala těžký zápal plic, přičemž dokonce přijala za přítomnosti rodiny poslední pomazání. Tato nemoc zřejmě způsobila vleklou tuberkulózu páteře, došlo ke zkřivení držení těla a následně ke vzniku hrbu. Naděje na sňatek byly ty tam, a tak se mladá arcivévodkyně pustila do studia, hlavně mechaniky a botaniky. 2. února 1766 se stala, z pověření Marie Terezie, představenou Ústavu šlechtičen na Hradčanech s částkou 20 000 zlatých ročně. Ona sama však Prahu nikdy nenavštívila a jako záminka jí posloužilo chatrné zdraví. Místem jejího života se měl stát Klagenfurt, který navštívila v roce 1765, a proti němuž stáli jak matka, tak císařský bratr. Nakonec ale dala Marie Terezie příkaz ke stavbě paláce ve Völkermarktu na předměstí Klagenfurtu. Stavba vyrostla pod taktovkou dvorního architekta Nikolase, svobodného pána z Pacassi, podle vzoru Hetzendorfského zámku u Vídně. V roce 1767 se Marianna stala členkou Mědirytecké akademie ve Vídni a o dva roky později velkovévodské Akademie umění ve Florencii. Po matčině smrti se rozhodla opustit Vídeň, prodala sbírky minerálů univerzitě v Budě, rozsáhlou knihovnu nechala začlenit do Vídeňské univerzitní knihovny a početnou sbírku hmyzu zrušila. Nakonec rozpustila dvůr a půl roku po matčině smrti se vydala do Klagenfurtu, kam dorazila s dvaadvaceti členy doprovodu 25. dubna 1781. Zde žila skromný život pod ochranou představené Alžbětinek, své přítelkyně Xaverie Gasserové. Jeptiškou se sice stát nechtěla, i když se jednou nechala namalovat v řádovém oděvu, ale účastnila se duchovních cvičení jeptišek i svatého přijímání. Trochu kulturního života si však dopřála také. Ve svém zámku Annabichl uspořádala několik plesů a v roce 1782 vyjížďku na saních. Stejně jako ve Vídni se i zde obklopovala svobodnými zednáři, mezi něž patřil jak její otec, tak dvorní rada Born či správce jejího dvora František Josef Enzenberg. Účastnila se zednářských setkání a podporovala je. Proto byla v roce 1783 na její počest v Klagenfurtu založená zednářská lóže „U dobročinné Marianny“. Enzenberg nadchl Marianu pro archeologii, pročež investovala 30000 zlatých do vykopávek u Maria Saalu. Některé z nalezených věcí si ponechala, ale většinu odeslala své sestře na Sicílii, kam nikdy nedopluly. Loď se i s věcmi potopila v Jaderském moři. Ze sourozenců ji navštívili bratři Maxmilián, Josef II. (1783), Leopold (1784) a sestra Marie Amálie z Parmy, s kterou si také dopisovala. Návštěvy však pouze nepřijímala, ale také je sama vykonávala. Po návratu z jedné z nich, kdy ji obyvatelé slavnostně přivítali zpět v Klagenfurtu, pronesla: „Jsem mezi vámi tak šťastná. Tak dobrá a otevřená srdce jsem ještě nikde nenalezla. Čtyřicet let jsem žila ve Vídni a nikdo mi tam nedal najevo, že mě má rád.“ S padesáti tisíci, které ji přidělil bratr Josef, se počala věnovat pomoci bližním. Darovala velké peněžní částky na chudé, jimž je přiděloval zemský hejtman. Zasadila se o opravu klášterního a farního kostela v Klagenfurtu, částečně hrazenou ze státního náboženského fondu. V roce 1783 nechala opravit budovu kláštera na vlastní náklady. Naplánovala také výstavbu nemocnice, kterou její bratr zamítl, ale o pár let později uvolnil finanční prostředky na rozšíření stávajícího klášterního špitálu. Krátce před svou smrtí ještě zorganizovala, spolu se sestrou, neapolsko-sicilskou královnou Marií Karolínou, dodávky levného obilí z jižní Itálie pro neúrodou postižené Korutany. Neměla pevné zdraví, prodělala několik zápalů plic a nemocná páteř ji způsobovala problémy s dýcháním a kašel. Chůze pro ni byla problematická, ke konci života se pohybovala na vozíku, což způsobovala její nadváha. Trpěla také migrénami a nespavostí. 3. listopadu 1789 přijala poslední pomazání a o šestnáct dní později 19. listopadu 1789 v Klagenfurtu zemřela. Její majetek zdědil Alžbětinský klášter.
Emil Škoda
11-19-skoda.jpgNarodil se 19. listopadu 1839 v Plzni. Jeho otcem byl zámožný plzeňský měšťan MUDr. František Škoda, krajský lékař a posléze šéf zemské zdravotní služby. Nejprve vystudoval gymnázium v Chebu, poté studoval čtyři semestry strojního inženýrství na Hornické technické vysoké škole v Praze, a pak v Karlsruhe na tamní strojírenské fakultě Technické vysoké školy. Po studiích následovala praxe v zahraničí, především ve Francii, Německu (v té době Prusku), Anglii a Spojených státech amerických. V této době bylo například Prusko po technické a hospodářské stránce daleko před Rakouským císařstvím. Zde poznal prudký rozmach strojírenství a průmyslového podnikání v Magdeburku a v Brémách. Když roku 1866 vypukla Prusko-rakouská válka, byl jako příslušník nepřátelského státu z Pruska vypovězen. V roce 1866 nástoupil do funkce vrchního inženýra ve strojírně hrabětě Valdštejna - Vartenberka v Plzni . Pochopil, že má-li se plzeňská strojírna stát významným hráčem na tehdejším trhu a má-li obstát v konkurenci, bude třeba do podniku mohutně investovat, zavést nové obory a výrobu zmodernizovat. Prrotože hrabě Valdštejn neměl do moderizace továrny chuť, tak mu ji v roce 1869 prodal. Ssvůj závod začal ihned úspěšně rozvíjet. Koupil malou továrničku s 33 dělníky, ze které brzy vybudoval mamutí podnik se 4000 dělníky a 200 techniky. Správně odhadl, že v neklidné Evropě bude stále zájem o zbraně a vsadil na tento výrobní program. Mimo zbraní vyprodukovala jeho firma do roku 1878 mechanismy pro 25 cukrovarů a 11 sladoven a pivovarů, dále stroje pro české doly a hutě a v neposlední řadě i válcovny železa, a to i do Uherska a Německa. V roce 1884 zakložil na svou dobu velmi moderní ocelárnu, která byla schopna dodávat odlitky o hmotnosti desítek tun. Ocelové odlitky a později výkovky pro velké osobní a válečné lodě, se staly vedle cukrovarů jeho významnými exportními artikly. V roce 1896 byla postavena nová zbrojní hala a továrna se stala jedním z největších evropských výrobců zbraní. Ke sklonku života pochopil, že končí éra samostatných velkých šéfů a nastává období, kdy podnik nelze rozvíjet bez velkých finančních prostředků, které jedinec již nemůže mít; proto v roce 1899 založil akciovou společnost, ve které zůstal i nadále prezidentem a generálním ředitelem až do své smrti 8. srpna 1900 ve vlaku poblíž Selzthalu ve Štýrsku. Je je pochován na Mikulášském hřbitově v Plzni. Jeho pohřeb byl obrovskou událostí pro celé město a okolí. Náhrobek s bronzovým nápisem Emil Ritter von Škoda z roku 1903 je dílem italského sochaře Raffaella Romanelliho.
lona Štěpánová-Kurzová
Narodila se 19. listopadu 1899 ve Lvově v hudební rodině jako 11-19-ilona-1.jpgjediná dcera vynikajících klavírních pedagogů Viléma a Růženy Kurzových. Hře na klavír se učila již od raného dětství u svých rodičů. Svou koncertní dráhu zahájila v necelých deseti letech Mozartovým Korunovačním koncertem D dur za řízení Oskara Nedbala s orchestrem vídeňských Tonkünstlerverein 14. března 1910 ve Lvově, opakovala ho 8. prosince 1910 s Oskarem Nedbalem ve Vídni a 19. prosince 1910 v pražském Rudolfinu s Českou filharmonií pod vedením Dr. Zemánka. Samostatnými koncerty ve Lvově, Praze a Vídni zahájila od r. 1911 bohatou koncertní činnost trvající až do až do vypuknutí druhé světové války. V letech 1913-1919 i přes válečné útrapy uskutečnila řadu vystoupení sólově, s předními orchestry (např. Česká filharmonie, Lvovský vojenský orchestr) a komorními soubory (např. s Českým kvartetem) na nesčetných koncertech ve vlasti i v cizině; kromě Polska, které jí bylo druhým domovem, se nejvíce uplatňovala ve Vídni a v Berlíně. Od svých rodičů získala profesionální mistrovství, jež později obohatila vlastním, osobitým přínosem - hlubokým vnitřním prožitkem a poezií. Souhrn těchto vlastností z ní učinil jednu z nejoblíbenějších pianistek své doby. Ukrajinská revoluce, která vypukla na podzim roku 1918 a trvala až do jara následujícího roku, poměry ve Lvově zcela rozvrátila. Po celou dobu zuřila ve městě občanská válka, Lvov byl obležen a několikrát dobýván. 19. března 1919 byl dům Kurzových zasažen dělostřeleckým granátem, který naštěstí nevybuchl. Proto v srpnu 1919 odešla Kurzova rodina ze Lvova; nejdříve do Vídně a když byl Kurz jmenován, podobně jako Janáček, profesorem na pražské mistrovské škole se služebním přidělením do Brna, se s rodiči přestěhovala do Brna. Po návratu do vlasti se její koncertní činnost ještě zintenzivnila. Nastudovala jedenáct klavírních koncertů s orchestrem a její všestranný a rozsáhlý repertoár zahrnoval stěžejní díla všech stylových období (proslula zvláště svou interpretací Chopinových skladeb). Od českých skladatelů hrála především díla J. Suka, V. Nováka, B. Smetany, A. Dvořáka a řadu skladeb uvedla v premiéře. Krátce po svém návratu do vlasti hrála 9.prosince 1919 s Českou filharmonií pod taktovkou V. Talicha v Obecním domě první provedení Dvořákova klavírního koncertu g moll v úpravě V. Kurze. Pokračovala nesčetná řada vystoupení sólových, s předními orchestry (například Českou filharmonií, Varšavskou filharmonií, Šakovou filharmonií, orchestrem hudebního spolku v Táboře) a komorními soubory (například s Českým, Ševčíkovým, Pražským kvartetem a s jinými) ve vlasti i v cizině (vystoupení v Polsku, Německu, Rakousku, Holandsku). Ze společných zájezdů s Českým kvartetem vyrostlo celoživotní přátelství Ilony Kurzové a Josefa Suka. 28. června 1922 zíslala diplom mistrovské školy státní konzervatoře hudby v Praze. V pražském kulturním prostředí se sblížíla s vynikajícím českým pianistou, skladatelem, pedagogem a muzikologem Václavem Štěpánem, který pro ni znamenal další obohacení její veřejné činnosti, příklon k interpretaci soudobé hudby a mnoho samostatných koncertů z literatury pro dva klavíry. Sňatek uzavřeli 21. června 1924. Na oddacím listě jsou jako svědci uvedeni Josef Suk a Vítězslav Novák. 28. května 1925 se jim narodil v Brně syn Pavel, který po svých rodičích zdědil velké hudební nadání. Novomanželé se záhy odstěhovali do Prahy, kde si koupili byt v novostavbě budovy Umělecké besedy na Malé Straně. Mateřství a ovzduší domova, kde se cítila šťastna, ji začalo pomalu odpoutávat od pódia. Přesto, že svou koncertní činnost do značné míry omezila, vyvolalo každé její vystoupení velkou pozornost. V Berlíně uskutečnila 8. prosince 1926 světovou premiéru Janáčkova Concertina (česká premiéra v Brně 16. 2. 1926), z ruské tvorby uvedla 21. března 1926 v Obecním domě v Praze s Českou filharmonií pod vedením Václava Talicha poprvé Prokofjevův třetí klavírní koncert C dur. Velmi intenzivně se také věnovala reprodukci ostatní české klavírní tvorby, zejména Smetany, Dvořáka, Suka a Nováka. Již v druhé polovině dvacátých let začala soukromě vyučovat, k čemuž zdědila po svých rodičích všechny předpoklady i velkou lásku. Koncertní kariéru ukončila po 27 letech v roce 1937. V té době jí umírala maminka (Růžena Kurzová zemřela 2. února 1938 v Praze), těžce nemocný byl i její manžel a Evropa stála na pokraji nové války. Proto se rozhodla věnovat se rodině a pedagogické práci. Po smrti svého manžela (zemřel 24. 11. 1944) vedla jeho žáky na mistrovské škole pražské konzervatoře a po smrti jejího otce (Vilém Kurz umírá 25. května 1945) přešli i jeho žáci do její třídy. V roce 1946 byla založena pražská Akademie múzických umění, kde byla jmenována jako jedna z prvních profesorkou klavírní hry a pomáhala zde formovat katedru klávesových nástrojů. Žila v ústraní, vyučovala většinou ve svém bytě. Její žáci se dnes intenzivně uplatňují v koncertním životě doma i v zahraničí a vychovávají další žáky. Zemřela v Praze dne 25. září 1975 ve věku 75 let a byla pochována na vyšehradském hřbitově v Praze. Pokračovatelem rodinné tradice se stal její syn Pavel Štěpán.
Jan Otčenášek
Narodil se 19. listopadu 1924 v Praze v rodině truhláře. 11-19-otcenasek.jpgVystudoval obchodní akademii, maturoval v roce 1943. Poté byl krátce nasazen na práce v Německu, v letech 1944-45 pracoval v továrně Avia Letňany, kde byl činný v ilegální skupině mládeže Předvoj. Po 2. světové válce začal studovat estetiku na FF UK, ale z rodinných důvodů nemohl studia dokončit. V letech 1947-51 pracoval ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu jako exportní úředník. Od roku 1952 působil v sekretariátu Svazu československých spisovatelů, později jako první tajemník. V roce 1960 se rozhodl pro svobodné povolání spisovatele. V roce 1973 začal pracovat jako dramaturg Filmového studia Barrandov. Zemřel 24. 2. 1979 v Praze.
Hlavní myšlenkou jeho díla je, že člověk má hledat své vlastní cíle a nepodléhat pohodlné a prázdné přizpůsobivosti. Do literatury vstoupil dvěma rozsáhlými romány nesoucími pečeť dobové angažovanosti: Plným krokem (1952) a Občan Brych (1955). Později se věnoval válečné tématice: Romeo, Julie a tma (1958) a Kulhavý Orfeus (1964). Od druhé poloviny 60. let se soustředil na intimnější témata: Mladík z povolání (1968), Když v ráji pršelo (1972), Víkend uprostřed týdne (1975) a značně autobiografický román Pokušení Katarina (vydán posmrtně). Podle svých knih napsal scénáře k filmům: Občan Brych (1958), Romeo, Julie a tma (1959) a Milenci v roce jedna (1973). Mimoto napsal i původní scénáře pro filmy: Kolik slov stačí lásce (1961) a s V. Kalinou Láska mezi kapkami deště (1979) Pro Československou televizi napsal televizní hru Romeo a Julie na konci listopadu (1972) a s O. Daňkem scénář k seriálu Byl jednou jeden dům (1976).
Apollo 12
Šestý pilotovaný let v programu Apollo, byl druhým, kdy lidé 11-19-apolo.pngpřistáli na Měsíci. Apollo 12 odstartovalo 14. listopadu 1969 v 16.22 UT ze startovací rampy 39-A z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě. Startovací komplex se skládal z nosné rakety Saturn V (výrobní číslo AS-507), velitelského modulu Yankee Clipper a lunárního modulu, který byl pojmenovaný Intrepid. Počasí v čase startu bylo zlé, nad kosmodromem visely nízké bouřkové mraky. V čase T +36 sekund do nosné rakety Saturn V udeřil blesk, nezpůsobil však žádné vážné komplikace, jen krátkodobě vyřadil dodávku elektrického proudu z palivových baterií. Navedení na oběžnou dráhu Země a její opuštění proběhlo bez problémů. Na oběžnou dráhu okolo Měsíce bylo Apollo 12 po třídenním přeletu navedeno manévrem LOI-1 dne 18. listopadu v 3:47 UT. Den poté, 19. listopadu, se po nevyhnutelných prověrkách (obava poškození LM po zásahu blesku) oddělil lunární modul s dvojčlennou posádkou Conrad a Bean od mateřské lodě. Gordon zůstal v mateřské lodi kroužící kolem Měsíce.
11-19-conrad.jpg  11-19-bean.jpg  11-19-gprdon.jpg
V čase 5.45.40 UT lunární modul Intrepid přešel na sestupnou dráhu. Brzdící manévr zakončilo hladké přistání v 6:54:36 UT. Cílem lunárního modulu Intrepid bylo přistání ve východní části měsíčního Oceánu bouřek (Oceanus Procellarum). Toto místo nebylo vybráno náhodně - nacházelo se v blízkosti místa přistání sondy Surveyor 3. Tato sonda dva roky před Apollem 12 na Měsíci měkce přistála a odeslala na Zemi více než 6300 snímků. Její činnost skončila po 14 dnech. Astronauti z Apolla 12 měli vyhledat již nefunkční sondu a odebrat z ní kameru a vzorky kabelu. Úkol splnili, protože přistáli pouze 180 metrů daleko. Ze sondy po pořízení fotografií odmontovali potřebné díly a odvezli na Zem. Conrad se při svém výstupu stal třetím kosmonautem ze Země na Měsíci; Bean byl čtvrtým. Posádka vztyčila v místě přistání vlajku USA, odebrala vzorky hornin, instalovala sadu vědeckých přístrojů, absolvovala několik výstupů. Lunární m odstartoval z povrchu Měsíce 20. listopadu odpoledne, spojil se s velitelskou sekcí a oba kosmonauti do ní přestoupili. Pak byl Intrepid poslán na Měsíc, kde zanikl v oblasti Oceánu bouří. Dopad byl využit pro měření otřesů povrchu. Po 72 hodinách zpátečního letu, zpestřeného úmyslným vypnutím spojení astronauty s Houstonem (chtěli mít klid) přistála celá trojice ve velitelském modulu na hladině Tichého oceánu pomocí padáku. Po vyzvednutí čekající lodí Hornet strávili astronauti tři týdny v karanténě.
Občanské fórum
Ve zkratce OF, bylo politické hnutí, které vzniklo dva dny 11-19-OF-1.jpgpo začátku tzv. „Sametové revoluce“ v Praze jako široká, spontánní platforma občanských nezávislých aktivit. OF odmítalo totalitní komunistický režim. Později se OF orientovalo politicky do pravého středu. V říjnu 1990 byl zvolen prvním a jediným předsedou Václav Klaus, který se později stal předsedou ODS, ministrem financí, předsedou vlády, předsedou Poslanecké sněmovny a prezidentem ČR. Začátkem roku 1991 se OF i jeho poslanecké kluby rozpadly na samostatné politické subjekty:
  • Občanská demokratická aliance jejíž členové kandidovali v roce 1990 na kandidátkách Občanského fóra. Později strana působila samostatně a 1. prosince 2007 rozhodla její XXV. celostátní konference o dobrovolném rozpuštění ke dni 31. 12. 2007 v souladu s § 13 odst. 1 písm. a) zákona č. 424/1991 Sb. o politických stranách a hlavou VII. odstavec 2 Stanov ODA;
  • Občanská demokratická strana existující dodnes;
  • Občanské hnutí, jehož předsedou byl po celou dobu existence Jiří Dienstbier. Jeho členy byli např: Miloš Zeman, Martin Bursík nebo Jan Sokol. Vzniklo z Liberálního klubu Občanského fóra. Později se přejmenovalo na Svobodné demokraty a ještě později se sloučilo s Národními socialisty.
John Robert Vane
11-19-vane-1.jpgSir John Robert Vane se narodil 29. března 1927 v Tardebiggu (Worcestershire). Jeho otec, Maurice Vane, byl synem přistěhovalců z Ruska a jeho matka, Frances Vane, pocházela z Worcestershire. Bydleli jsme na předměstí Birminghamu, kde v pěti letech začal chodit do místní státní školy. Potom navštěvoval King Edward VI High School v Edgbastonu (Birmingham). Ve věku 12 let, mu rodiče věnovali k Vánocům soubor chemických pokusů a experimentování se brzy stalo jeho celoživotní vášní. Zpočátku používal Bunsenův hořák připojený k plynovému sporáku v kuchyni, ale její využívání jako laboratoře náhle ukončil menší výbuch, kdy sirovodík postříkal nově natřený nábytek a změnil jeho barvu z modré na špinavé zelenou. Krátce nato mu otec, který provozoval malou společnost pro výrobu přenosných staveb, postavil na zahradě dřevěný přístřešek, vybavený nábytkem, plynem a vodou, který se stal jeho první opravdovou laboratoří a jeho chemické experimentování se rychle rozšířilo do nových oblastí. Na střední škole se věnoval především exaktním vědám a tak v roce 1944 začal na University of Birmingham studovat chemii. Avšak nadšení, s jakým prováděl chemické pokusy ve své kůlně, bylo brzy utlumeno, protože si začal uvědomovat, že jeho zájmem nebyla chemie, ale především experimentování. Když se ho profesor chemie Maurice Stacey zeptal, co by chtěl po vystudování dělat, odpověděl: "něco z chemie". Načež mu profesor řekl, že ráno obdržel dopis od profesora Harold Burna z Oxfordu s dotazem, zda by mu mohl doporučit nějakého mladého chemika ke studiu farmakologie. Bez váhání se chopil příležitosti a okamžitě šel do knihovny zjistit o farmakologii vše cotam bylo k dosažení. Do Bumsova odělení odešel v roce 1946, kde při práci s ním našel inspiraci a převzal prostřednictvím jeho zvláštního stylu výzkumu i jeho nadšení pro farmakologii. Jeho laboratoř se postupně stala nejaktivnější a důležitým centrem pro farmakologický výzkum ve Spojeném království a hlavní školou pro výcvik mladých farmakologů. Byl to profesor Burns, kdo v něm posílil chuť do experimentování. Po získání titulu bakáře strávil několik měsíců na Sheffield University jako výzkumný pracovník ve farmakologiickém oddělení, ale pak se vrátil do Nuffieldova ústavu pro lékařský výzkum v Oxfordu k doktorandskému studiu u Dr. Geoffreye Dawese. V roce 1951 byl oceněn Stothert Research Fellowship of the Royal Society, a to mu umožnilo dokončit v roce 1953 doktorát. V Oxfordu se také oženil, našel první domov a narodily se tam jeho dvě dcery - Nicola a Miranda. V roce 1953 se všichni přestěhovali do Newhavenu (Connecticut), kde na pozvání Dr. Arnolda Welcha, který byl tehdy přednostou, nastoupil jako odborný asistent do Ústavu farmakologie na Yaleově univerzitě (USA). To bylo živé a rušné oddělení, ale 2 letech tamního pobytu se vrátili do Británie, kde jsem začal pracovat v Royal College of Surgeons na Univerzitě v Londýně na oddělení pro výuku pro absolventy vysokých škol, lteré mu nabídlo spoustu času na výzkum, Zůstal tam 18 let a byl nejprve docentem, později profesorem experimentální farmakologie. V roce 1973 mu bylo nabídnuto místo ředitele výzkumu a vývoje pro Wellcomovu nadaci. Nabídku přijal, a nelitoval. V roce 1982 mu byla udělena Nobelova cenu za fyziologii a medicínu. V roce 1984 byl pasován na rytíře (Sir). V roce 1985 se vrátil do akademického života. Zemřel 19. listopadu 2004.
Světový den prevence týrání a zneužívání dětí
Světový den prevence týrání a zneužívání dětí bal 11-19-linka-2.jpgvyhlášen Nadací ženského světového summitu, jež se zabývá ochranou ženských a dětských práv. Česká republika si tento den připomíná od roku 2001. V posledních letech neustále rostou počty týraných a zneužívaných dětí. S tímto problémem se denně střetávají řady nevládních organizací z celého světa včetně české Linky bezpečí, která celých 13 let nonstop a bezplatně slouží jako první telefonická pomoc dětem, které se ocitnou v nouzi. Je často prvním místem, na kterém dítě o své situaci hovoří. Konzultant zde může především nabídnout prostor, aby dítě mohlo své trápení sdílet, aby mohlo mluvit o tom, jak celou situaci prožívá. Toto je v prvním okamžiku mnohdy to nejcennější, co lze dítěti nabídnout, vždyť často se právě kvůli týrání ze strany rodičů cítí být odstrkováno, osamoceno a nepochopeno, a to nejenom svými rodiči, ale například i vrstevníky ve škole. Práce s týraným dítětem nikdy nemůže být jednorázovou osamocenou intervencí. Poté, co dítě zavolá na číslo Linky bezpečí (800 155 555), může uplynout delší doba, než se rozhodne samo učinit další krok v řešení své situace. Někdy může dojít i k opakovanému kontaktu. Pozvolný průběh řešení je třeba při práci s dítětem respektovat. Na Lince bezpečí se nevnucuje dítěti jakýkoliv další postup, pokud jej ono samotné nechce, i kdyby se pracovníkovi na telefonu zdál být tento postup pro danou situaci sebevíce vhodný. Samozřejmě jsou nabízeny volajícímu dítěti možnosti dalšího postupu (od nalezení pomoci v jeho nejbližším sociálním prostředí až po případnou intervenci na úřadech), vždy je ale pouze na něm samotném, kterou z těchto variant se rozhodne využít. Nezanedbatelná je zejména role emocionální podpory a porozumění, kterou může týraným a ohroženým dětem Linka bezpečí poskytnout. V naší republice platí oznamovací povinnost, tzn. má-li občan podezření, že se dětem v jeho okolí děje něco špatného, má se snažit takové jednání překazit. Své podezření může oznámit státním zástupcům, policii či orgánům sociálně-právní ochrany dětí na městském úřadě. Oznámení lze učinit anonymně. Pracovníci úřadu mají pak povinnost každé oznámení prošetřit.
Podle odborných odhadů je v České republice týráno až čtyřicet tisíc dětí. Zprávy Fondu ohrožených dětí hovoří o tom, že kolem padesáti dětí ročně u nás na následky týrání a špatného zacházení umírá. Nemusí se přitom jednat pouze o fyzické, ale i duševní týrání, zanedbávání péče apod. Případy, které se zveřejní, jsou jen pouhou špičkou ledovce utrpení, jimiž děti mnohdy procházejí. Medializace tohoto fenoménu a důsledné plnění oznamovací povinnosti v případě setkání s týraným dítětem, by mohlo alespoň částečně působit jako prevence. Podle policejních statistik bylo od ledna do konce září 2008 spácháno 8556 trestných činů z tohoto okruhu (týrání, pohlavní zneužívání, zanedbání povinné výživy).
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o podrobnější informace, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
Kunhuta ze Šternberka
[1] Wikipedia 
Marie Anna Habsbursko-Lotrinská
[1] Wikipedia 
Emil Škoda
[1] Wikipedie 
[2] Škoda auto 
[3] Galerie světově proslulých podnikatelů 
lona Štěpánová-Kurzová
[1] Wikipedia 
Jan Otčenášek
[1] Wikipedia 
[2] Spisovatelé.cz 
Apollo 12
[1] Wikipedia 
[2] Astronomie.cz 
[3] The Apollo program 
Občanské fórum
[1] Wikipedia 
John Robert Vane
[1 ] Nobelprize.org 
[2] Wikipedia 
Světový den prevence týrání a zneužívání dětí
[1] Web volný,cz 
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
-Nase-hospoda.jpg
147h-TOP-09-001.jpg 100v-tvpds.jpg 100v-csdd-proti-vam.jpg
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00