Dnešní kulatá a půlkulatá výročí

sobota 12. prosinec 2009 10:00

►1844 – narodila se herečka Otýlie Sklenářová-Malá. (165)
►1889 – zemřel anglický básník Robert Browning. (120)
►1929 – narodil se anglický dramatik John Osborne. (80)
►1939 – zemřel americký herec Douglas Fairbanks. (70)
►1999 - zemřel americký spisovatel Joseph Heller. (10)
►1999 – zemřel režisér Petr Lébl. (10)


12-12-klementinum.jpg

Otýlie Sklenářová-Malá
Jedna z nejvýznamnějších hereček své doby se narodila 12. 12-12-sklenarova-1.jpgprosince 1844 ve Vídni v rodině vojenského lékaře. Jako herečka poprvé vystoupila v roce 1863 v Praze v roli Panny Orleánské a ihned získala velký úspěch. Vynikala krásným vzhledem, vynikajícím hlasem a skvělou recitací, což ji předurčovalo především k rolím tragických a patetických hrdinek. S velkým úspěchem ztvárnila např. Julii v Shakespearově hře, titulní roli ve Faidře Jeana Racina, Strabu v Zeyerově hře Neklan, Markétku v Goethově Faustovi. Vynikala ale i v jemných komických rolích, zejména konverzačních (Katka v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, Marie Terezie v Bozděchově Zkoušce státníkově, Porcie v Shakespearově Kupci benátském). Zemřela 23. února 1912 v Praze.
Robert Browning
Narodil se 7. květena 1812 v Camberwellu, předměstí Londýna, v 12-12-broeming-1.jpgrodině Roberta a Sarah Anny Browningových. Jeho otec byl původně vyslán do východní Indie jako správce plantáží cukrové třtiny. Instituce otroctví byla ale pro něho nepřijatelná a proto se vrátil, ve zlém se rozešel se svým otcem (dědem Roberta Browninga) a pracoval jako úředník v Bank of England. Přestože se touto změnou připravil o rodinné dědictví a měl podstatně menší příjmy, dokázal si vybudovat postavení, oženit se, založit rodinu a shromáždit knihovnu o 6000 svazcích. Matka byla silně věřící evangelička a vynikající klavíristka z rejdařské rodiny ve skotském Dundee.
Jeho vzdělání bylo soukromé, i když v roce 1828 navštěvoval i přednášky Londýnské university (University of London). Hodně cestoval (Rusko - 1834, Itálie - 1838, 1844). Hmotně zajištěn otcem se cele věnoval literatuře.
V roce 1845 se seznámil s Elizabeth Barrett, se kterou si déle než rok dopisovali. V září 1846 se tajně nechali oddat proti vůli Elizabethina otce a odcestovali do Itálie. Po krátkém pobytu v Pise přesídlili do Florencie, kde žili až do Elizabethiny smrti v roce 1861. Poté se Robert Browning vrátil do Londýna spolu se svým synem Robertem (Robert Wiedemann Barrett Browning, 1849-1912). Vydal manželčinu literární pozůstalost a účastnil se literárního života. Podnikal cesty do Evropy, při takové cestě po Itálii 12. prosinec 1889 v Benátkách zemřel. Pohřben je ve Westminsterském opatství v tzv. "koutku básníků" (Poets’ Corner).
John Osborne
Anglický dramatik, představitel tzv. Rozhněvaných mladých mužů, 12-12-osborne02.jpgcelým jménem John James Osborne se narodil 12. prosince 1929 ve Fulhamu, V roce 1941 zemřel jeho otec a z jeho životní pojistky financoval své studium na Belmont College v Devonu; ale v r. 1945 byl vyloučen, protože vrátil řediteli školy pohlavek, který od něho dostal za poslouchání Franka Sinatry. Po vyloučení se protloukal příležitostnou prací, která jej nakonec přivedla k divadlu. V divadle začal nejprve pracovat jako asistent režie, později byl využíván i jako herec. Na divadelní scénu přišel v době, kdy britské divadlo prožívalo zlatý věk, ale většina velkých her pocházela z USA a Francie, protože britské hry zůstaly ke složitosti poválečného období slepé. Ztělesnil typ rozhněvaného mladého muže, který se bouří proti všemu a útočí proti konformnímu životnímu stylu měšťáckých vrstev. Jeho dílo tvoří mezník poválečného britského dramatu. V roce 1963 získal Oscara za adaptaci Toma Jonese. Zemřel necelé dva týdny po svých 65. narozeninách 24. prosince 1994 v Clunu (Shropshire) na komplikace spojené s cukrovkou.
Douglas Fairbanks
Přišel na svět 23. května 1883 jako Douglas Elton Thomas Ullman 12-12-fairbanks-2.jpgv Denveru v americkém státě Colorado, kam se jeho rodiče přestěhovali v roce 1881 z New Yorku, protože tam právě propukla stříbrná horečka. Jako mnozí jiní podlehl i jeho otec stříbrné horečce a při spekulacích s těžbou stříbrné rudy přišel o veškerý rodinný majetek. Proto, když bylo Douglasovi pět let, odjel jeho otec zpět do New Yorku, kde se zapojil do prezidentské kampaně republikána Benjamina Harrisona. K rodině do Denveru se již nikdy nevrátil a výchova tří kluků zůstala tak pouze na matce, která po rozvodu přijala pro sebe i své syny jméno po svém prvním manželovi, zemřelém Johnu Fairbanksovi.
V roce 1900 opustil Douglas Colorado a vydalá se do New Yorku. Připojil se k divadelní společnosti britského herce Fredericka Wardeho, který ho obsadil do role Floria ve hře The Duke's Jester. Po jedné divadelní sezóně skupinu opustil a ystřídal řadu zaměstnaní, mj. se živil jako prodavač v železářství nebo úředník v makléřské firmě na Wall Streetu a dokonce podnikl cestu do Evropy. V roce 1902, po návratu z Evropy, si odbyl debut na broadwayské scéně ve hře Her Lord and Master. V roce 1905 podepsal dvouletý exklusivní kontrakt s divadelním producentem William Bradym. První významnou divadelní rolí se pro něj stal Bennie Tucker ve hře A Case of Frenzied Finance v roce 1906, v následujícím roce se objevil ve hře The of the Hour, kde ztvárnil postavu Perryho Cartera Wainwrighta. Hra se stala velkým hitem – prvním ve Fairbanksově kariéře – a dosáhla více než 450 repríz.
Ještě v roce 1915, těsně před tím, než přijal nabídku na svůj první film, prohlásil: „Celá ta bláznivá horečka kolem filmu nestojí za to, aby ji alespoň trochu normální člověk bral vůbec na vědomí.“ Avšak do roku 1920, tedy v průběhu necelých pěti let, natočil celkem 29 filmů, ve kterých neustále opakoval svůj ustálený filmový charakter, kterým se uvedl na stříbrné plátno ve snímku Jehně (The Lamb; 1915) z roku 1915 a se kterým slavil úspěch u diváků.
V dubnu 1939 sehrál svou poslední roli jako svědek na svadbě svého syna s Mary Lee Eplingovou. Události v Evropě přiměly manžele Fairbanskovi k návratu do Ameriky, kde se usadili nedaleko Hollywoodu v Santa Monice. Začátkem prosince postihl Fairbankse infarkt, který ho upoutal na lůžko. V noci z 12. na 13. prosinec 1939 ve věku pouhých 56 let v tichosti zemřel. Jeho slavná poslední slova byla: „Nikdy jsem se necítil lépe.“ Jepohřben na hřbitově Forest Lawn Memorial Park v kalifornském Grandale. V únoru 1940 byl oceněn Oscarem in memoriam za přínos filmovému umění.
Joseph Heller
Americký spisovatel se narodil chudým židovským přistěhovalcům 12-12-heller-1.jpgz Ruska 1. května 1923 na Coney Islandu v newyorksém Brooklynu. Už jako dítě miloval psaní, jako teenager napsal příběh o ruské invazi do Finska a poslali do New York Daily News, který ho odmítl. Po maturitě na Abraham Lincoln High School v roce 1941 pracoval v následujícím roce jako kovářský učeň, poslíček a prodavač. V roce 1942, jako devatenáctiletý nastoupil k letectvu americké armády. O dva roky později byl vyslán do Itálie, kde se jako bombometčík na bombardéru B-25 zúčastnil 60 bojových letů. V letech 1948-49 studoval angličtinu na Columbijské universitě v New Yorku, kde získal titul magistra a potom strávil rok v Anglii na universitě v Oxfordu. Po návratu domů působil dva roky na Penn State University jako profesor skladby. Dříve, než začal pracovat jako textař v malé reklamní agentuře, pracoval krátce pro Time. Doma psal. Poprvé byla publikována jedna z jeho povídek v roce 1948 v časopise Atlantik. Tato povídka později vyhrála první cenu Atlantiku. První kapitolu své proslulé Hlavy 22 uveřejnil v roce 1955 v časopise New World Writing. I když měl původně v úmyslu napsat pouze povídku, tak měl tolik materiálu, že z toho vyšel jeho první román. Filmová práva na něj byla zakoupena v roce 1962 a on se stal rázem milionářem. 13. prosince 1981 byl u něho diagnostikován Guillain-Barréův syndrom, který způsobil jeho dočasné ochrnutí a byl přijat na jednotce intenzivní péče v nemocnici Mount Sinai Medical, Zůstal tam, upoutaný na lůžko, dokud se jeho stav nezlepšil natolik, aby mohl být povolen jeho převoz do rehabilitačního zařízení Rusk Institute of Rehabilitation Medicine, k němuž došlo 26. ledna 1982. Svoji nemoc a její průběh velmi detailně vylíčil v autobiografickém románu "No Laughing Matter", který obsahuje střídavě jeho kapitoly a kapitoly jeho dobrého přítele Speed Vogela. Kniha také ukazuje pomoc a kamarádství, které mu věnovali jeho prominentní přátelé, jako např.: Mel Brooks, Mario Puzo, Dustin Hoffman, George Mandel a další. V roce 1984, zatímco se s ním rozváděla manželka, potkal zdravotní sestru Valerii Humphriesovou, která mu pomáhala obnovit pohyblivost, a později si ji vzal. Zemřel krátce po ukončení svého posledního románu, "Portrét umělce jako starého muže" na infarkt 12. prosince 1999 ve svém domě na Long Islandu v New Yorku.
Petr Lébl
Český režisér, scénograf, herec, výtvarník a umělecký šéf 12-12-lebl.jpgDivadla Na Zábradlí se narodil 16. května 1965 v Praze. Od svých 15 let byl členem amatérského divadelního souboru Dopravních podniků DOPRAPO (poté Jak se vám jelo, později JELO), kde získal svou první hereckou roli v inscenaci Kolotoč splněných přání. Vystudoval střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici, obor grafická úprava tiskovin. Svůj obor pak také hojně využíval během svého působení na divadelní scéně. Již ke svým amatérským inscenacím navrhoval originální divadelní programy, v tom také pokračoval i jako profesionál. Svůj grafický talent využíval i při navrhování divadelních plakátů k některým inscenacím, další plakáty pak vytvářel i pro jiné divadelníky.
V roce 1982, ještě jako student střední školy, udělal variace na Vonnegutovu Grotesku jako diafon – ozvučené diapozitivy. Tehdy napsal Vonnegutovi k jeho šedesátinám a dostal odpověď. O tři roky později (1985) udělal Grotesku už jako divadlo, sám si v této inscenaci zahrál hlavní roli. Vonnegut byl v té době náhodou v Praze a navštívil Léblovo představení. Okamžitě mu bylo jasné, že se setkal s mimořádným talentem. Od tohoto roku až do roku 1990 pracoval jako režisér, scenárista, výtvarník (scéna a kostýmy), herec, tvůrce zvukové (hudební) partitury a šéf již výše zmiňovaného amatérského souboru JELO. Lébl byl vždy výsadním tvůrcem celé inscenace.
Svou jasnou představu o podobě divadla pro lidi řekl již v roce 1986 do Zpravodaje Šrámkova Písku: „Můj základní názor na divadlo je, že by to měla být především podívaná. Hlavní důraz kladu na vizuální a výtvarnou podobu inscenace - myslím to v totálním smyslu, ne jenom v oblasti kostýmu, dekorace, ale i v osobnostech herců a po choreografické stránce.“
Ještě jako amatér se Lébl několikrát pokoušel dostat na FAMU, kde se však vždy setkal s odmítnutím s konečným verdiktem „nepřijat pro nedostatek talentu“. Pracoval jako výtvarník v socialistickém podniku Propagační tvorba a v té době hlavně neustále psal jednu inscenaci za druhou. Po neúspěších se studiem na FAMU se přihlásil na DAMU, kam byl přijat hned napoprvé. Na DAMU však nedostudoval (obory režie, scénografie a autorské herectví), i když to ještě mnoho let zkoušel. Nepřekonal pocit ztráty po smrti jeho otce. Svou diplomovou práci nazvanou Plný prostor, kterou vymyslel jako opozici k Prázdnému prostoru legendárního režiséra Petera Brooka, nenapsal. Dva roky po revoluci také rozpustil svůj amatérský soubor, to už měl ale za sebou prvních deset režií.
Od roku 1992 až do své dobrovolné smrti 1999 byl již čistým profesionálem. Svou první profesionální inscenaci nastudoval roku 1992 v Divadle Labyrint (dnes Švandovo divadlo na Smíchově). Jednalo se o hru Léblova spolužáka z DAMU Egona Tobiáše nesoucí název Vojcev. Po premiéře tohoto díla napsal jeho profesor, ale zároveň také Léblův oddaný žák, Ivan Vyskočil: „Jsem ohřměn.“ Samotný Lébl pak tuto inscenaci věnoval Vonnegutovi se slovy „andělovi mého času“. I přestože hra vyvolala v divadelním světě velký skandál, dalo Divadlo Labyrint Léblovi ještě jednu šanci. Tu využil uvedením Dorstovy hry Fernando Krapp mi napsal dopis.
V roce 1993, se stal uměleckým šéfem Divadla Na zábradlí, kde toho roku, ještě jako hostující režisér, inscenoval hru J. A. Pitínského Pokojíček. V Divadle Na zábradlí Lébl zažil svou vrcholnou éru. Na Zábradlí také hojně využíval svůj výtvarný talent. Navrhl podobu vstupenek, vytvořil celý výtvarný design divadla, a to včetně řešení interiéru stylové kavárny. Za svého působení v Divadle Na zábradlí vytvořil celou řadu inscenací. U naprosté většiny inscenací figuroval Lébl jako autor scénické výpravy pod pseudonymem William Nowák (též W. N.). Za dvě z nich dostal Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku, Konkrétně šlo o inscenace Racek (1994) a Ivanov (1997), obě podle A. P. Čechova.
V Divadle Na zábradlí Lébl udělal také důležitý krok pro hluchoněmé, když při uvedení představení Plukovník Pták od Christa Bojčeva postavil na pódium tlumočníka do znakového jazyka.
Svou komplexní představu scénografického řešení představil i mimo své „domácí“ působiště, a to v roce 1996 jako hostující režisér inscenace Rostandova Cyrana z Bergeracu v divadle Habima a izraelském Tel Avivu a v roce 1997 v pražském Národním divadle při uvedení Smetanových Braniborů v Čechách.
Lébl také spolupracoval na projektech s Českou televizí, kde mimo jiné natočil 9 dílů Studia Kroměříž (cyklus fiktivních diskusních pořadů), většinu svých divadelních inscenací a umělecko-publicistický vícedílný pořad z Eliadovy knihovny, malé scény Divadla Na zábradlí.
Petr Lébl dobrovolně ukončil svůj život v provazišti Divadla Na zábradlí dne 12. prosince 1999. Dožil se věku 34 let.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o podrobnější informace, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
Otýlie Sklenářová-Malá
[1] Wikipedia 
Robert Browning
[1] Wikipedia 
[2] Poets 
John Osborne
[1] Wikipedie 
[2] Imagy-nation 
Douglas Fairbanks
[1] Wikipedia 
Joseph Heller
[1] Wikipedia 
Petr Lébl
[1] Wikipedia 
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
-Nase-hospoda.jpg
147h-TOP-09-001.jpg 100v-tvpds.jpg 100v-csdd-proti-vam.jpg
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

Ladislav Kováčik12. december15:1312.12.2009 15:13:05

Počet příspěvků: 1, poslední 12.12.2009 15:13:05 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00