Dnešní kulatá a půlkulatá výročí

čtvrtek 17. prosinec 2009 10:00

►1749 – narodil se italský skladatel Domenico Cimarosa. (260)
►1914 – narodil se režisér Alfréd Radok. (95)
►1919 – narodil se jihoafrický spisovatel Es'kia Mphahlele. (90)
►1939 – narodil se herec Jaroslav Satoranský. (70)
►1954 – zemřela polská spisovatelka Zofia Nałkowska. (55)
►1944 – narodil se finský spisovatel Timo K. Mukka. (65)
►1964 – zemřel nositel Nobelovy ceny Victor Franz Hess. (45)
►1989 – V USA byl odvysílán 1. díl seriálu Simpsonovi.

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Domenico Cimarosa
ve své době jeden z nejznámějších hudebních skladatelů Evropy 12-17-Cimarosa-Un.jpgse narodil 17. prosinece 1749 v malém městečku Aversa u Neapole v rodině kameníka. Zdálo by se, že nemohl mít žádné předpoklady k tomu, aby se stal prominentním evropským skladatelem, protožeť v jeho rodině nebyli žádní hudebníci a poměry, v nichž rodina žilal, byly velmi chudé a hudební kultura v ní nebyla pěstována. Několik dní po jeho narození se rodina přestěhovala do Neapole, kde otec získal zaměstnání na stavbě Palazzo Reale di Capodimonte. Při stavbě paláce však zahynul a zanechal vdovu Annu Francescu a malého Domenica bez prostředků.
Štěstím pro ně bylo, že žili v blízkosti kostela San Severa, v jehož klášteře získala matka zaměstnání jako pradlena a on byl přijat do klášterní školy. Předčasně vyspělého a inteligentního chlapce si povšiml klášterní varhaník otec Polcano a začal jej vyučovat hudbě. V 11 letech byl na jeho doporučení přijat na konzervatoř (Conservatorio di Santa Maria di Loreto), jednu z pěti obdobných škol zřízených pro sirotky a opuštěné děti. Ačkoliv nešlo o konzervatoř v dnešním slova smyslu, byla hudba nejdůležitější složkou života žáků (figlioli), neboť účinkovali při hudebních produkcích nejen v mateřském kostele, ale i v soukromých orchestrech a při jiných veřejných příležitostech. Zde strávil 11 let. Studoval kontrapunkt, harmonii a skladbu. Kromě toho se stal zručným houslistou, talentovaným zpěvákem a virtuózním cembalistou.
Jeho hlavním zaměřením již jako studenta byla skladba. V letech studia zkomponoval řadu sakrálních děl a i svou první operu „Le stravaganze del conte“ (Výstřednosti hraběte), která byla poprvé provedena v Neapoli v Teatro dei Fiorentini během karnevalové sezóny 1771-72, když mu bylo 22 let. Protože bylo tehdy zvykem, že hudebně dramatický večer měl tři části, doplnil dvouaktovou operu jednoaktovkou „Le magie di Merlina e Zoroastro“ (Merlinovo kouzlo a Zoroastro). Ačkoliv obě díla mají stejného autora i libretistu (Pasquale Mililotti) a zpívali je titíž zpěváci, jsou na sobě zcela nezávislá, a to jak s ohledem na příběh, tak i co se týče hudby. Jelikož však tehdy nebylo zvykem, aby jednotlivá dějství měla samostatné předehry, tak ani jinak samostatná opera „Le magie di Merlina e Zoroastro“ nemá předehru.
Navzdory obrovské popularitě Piccinniho a Paisiella, kteří byli v té době zavedenými skladateli, obdržel od téhož divadla objednávku na sezóny 1773 („La finta parigina“ – Lest pařížanky) a 1776 („I sogni per amore“ – Sny lásky a „I matrimonio in ballo“ – Svatba v tanci). V roce 1776, kdy Piccini odjel do Paříže a Paiseillo do Petrohradu prudce, vzrostla v Neapoli jeho popularita. V následujících deseti letech zkomponoval na objednávku pro různá neapolská divadla 24 oper.
V r. 1778 obdržel první objednávku z Teatro Valle v Římě, pro něž napsal v následujících dvaceti letech sedm oper a další dvě pro jiná římská divadla: Teatro Argentina a Teatro delle Dame. Podle papežského ediktu směli v římských divadlech účinkovat pouze muži. Ženské role byly tehdy zpívány kastráty. Obsazení v osmi operách psaných pro Teatro Valle tvořilo podle požadavku divadla pět osob a každá opera musela mít intermezzo, které však nemělo nic společného s komickými vložkami v operách typu opera seria na počátku 18. století jako byla např. nejslavnější z nich „La serva padrona“ Giovanniho Battisty Pergolesiho.
Jeho prvním velkým úspěchem Cimarosy byla opera „L'italiana in Londra“ (Italka v Londýně), která měla premiéru v Teatro Valle během karnevalové sezóny 1778–79. Její obrovský ohlas přinesl objednávky z největších divadel Itálie a celé Evropy.
V roce 1779 byl jmenován mimořádným varhaníkem (bez honoráře) Královské kaple v Neapoli. V roce 1785 se stal druhým varhaníkem s měsíčním platem 8 dukátů s tím, že plat mu byl vyplácen, i kdyby z Neapole odcestoval. V roce 1780 byl jmenován maestrem na dívčí konzervatoři Ospedaletto v Benátkách. V roce 1782 zkomponoval pro Ospedaletto své oratorium Absalom, které je považováno za jeho nejkrásnější.
V letech 1784-87 žil převážně ve Florencii a psal výhradně pro divadla tohoto města. Hudební produkce těchto let je mimořádně bohatá a zahrnuje vážné i komické opery, kantáty a četná duchovní díla.
V roce 1787 ho pozvala Kateřina Veliká do Petrohradu, aby nahradil Giuseppe Sartiho ve vedení dvorní kapely. Cestou se u velkovévody toskánského Leopolda ve Florencii, který ho pozval, aby zahrál na nový tehdejší vynález – kladívkový klavír, nazvaný „stromento col piano e forte“, tj. nástroj se slabou i silnou dynamikou, který zkonstruoval kustod vévodovy sbírky hudebních nástrojů Bartolomeo Cristofori. Je téměř jisté, že v průběhu této návštěvy na dvoře Medicejských zkomponoval Cimarosa řadu svých cembalových sonát.
Jeho cesta do Petrohradu se podobala triumfální jízdě. Cestoval přes Parmu, Vídeň, Krakov a Varšavu a všude byl nadšeně vítán. Na dvoře Kateřiny II. pokračoval v řadě italských skladatelů a jeho opery byly dávány v carském paláci Ermitráž i v divadle paláce Gatčino. Okázalá nádhera Kateřinina dvora v roce 1791 počala upadat, když ji ekonomická krize donutila propustit většinu italských pěvců. Počet členů italského operního souboru klesl na tři. Ani Kateřina sama neprojevovala o jeho hudby žádný zájem a navíc on nesnášel drsné ruské zimy, takže po vypršení kontraktu v roce 1791Petrohrad okamžitě opustil.
Poté, co strávil tři měsíce ve Varšavě, přijel do Vídně krátce po smrti císaře Josefa II. Zde se dozvěděl, že jeho přítel a ochránce, bývalý velkovévoda toskánský, se stal mezitím císařem rakouským Leopoldem II. Pro svou přátelskou povahu stal ve Vídni velmi populární. Byl zván do nejvyšší vídeňské společnosti a okouzloval i virtuózní hrou na cembalo. Císař Leopold jej ustanovil dvorním kapelníkem náhradou za Antonia Salieriho, který odešel na odpočinek. Na císařovu objednávku vznikla v r. 1792 nejznámější komická opera „Il matrimonio segreto“ (Utajená svatba) s námětem připomínajícím Smetanovu Prodanou nevěstu. Leopold II. zemřel krátce poté, co mu přikázal opakovat její provedení na císařském dvoře.
V lednu 1799 obsadila Neapol Napoleonova vojska a byla vyhlášena tzv. Parthenopská republika. O se netajil sympatiemi k liberálnímu hnutí a složil vlastenecký hymnus na text Luigiho Rossiho, který byl uveden 19. května 1799 při slavnostním symbolickém obřadu pohřbívání královské vlajky. Koncem června se však král Ferdinand IV. vrátil do města, a on se tak dostal do velmi obtížné politické situace. Na návrh otce Tanfana jako pokus o smíření zkomponoval kantátu na počest Ferdinanda, která byla provedena 23. září 1799. Ačkoliv pak zkomponoval ještě několik děl oslavujících krále, ten mu nejenže nehodlal odpustit, ale nechal jej zatknout a uvěznit.
Nepochybně by byl popraven, jako se to stalo Rossimu, nicméně intervence vlivných přátel a příznivců, jako byli kardinál Consalvi, státní sekretář papežského dvora v Římě, kardinál Ruffo velitel královské vojenské posádky a Lady Hamilton, dosáhly jeho propuštění. Byl však donucen odejít z Neapole a uchýlil se do Benátek, kde 11. ledna 1801 zemřel. Pohřeb se konal v chrámu Chiesa di Sant'Angelo. Pohřbu se účastnili všichni významní občané Benátek a hudba byla provedena nejslavnějšími benátskými hudebníky bez nároku na odměnu. Ohromný sbor, který ve třech sekcích obsadil celou šířku chrámu, provedl dílo, které k této příležitosti zkomponoval Ferdinando Bertoni, maestro chrámu Basilica di San Marco. V Římě kardinál Consalvi uspořádal zádušní mši v chrámu Chiesa di San Carlo del Catinari, na které zaznělo Rekviem Domenica Cimarosy, rovněž za účasti špiček uměleckého života Říma. Kardinál Consalvi rovněž objednal Cimarosovu bustu od vynikajícího sochaře Antonio Canova, která byla nejprve umístěna v rotundě chrámu a později přenesena do galerie Campidoglio.
Tři videoukázky z jeho díla





Další videa najdete zde.
Alfréd Radok
jeden z nejvýznamnějších českých a evropských režisérů druhé 12-17-radok.jpgpoloviny 20. století a zakladatel Laterny magiky se narodil 17. prosince 1914 v Kolodějích nad Lužnicí. Při pražských studiích mu velice imponovalo moderní divadlo v podání E. F. Buriana a jeho souboru. Po nuceném útěku před gestapem z Prahy se dostává do Valašského Meziříčí, kde založil při sokolské organizaci divadelní soubor Mladá scéna, se kterou inscenoval představení Král Lávra. Václav Kašlík, přední pražský režisér, který na toto představení přijal pozvání, zprostředkoval Radokovi místo asistenta režie v divadle E. F. Buriana, tehdejším D41. Alfréd Radok se tak přes hrozící nebezpečí vrátil do gestapem obsazené Prahy.
Po zatčení E. F. Buriana v březnu 1941 došlo k rozpuštění divadla a on, stejně jako většina členů souboru přešel do nově vzniklého Městského divadla Na Poříčí. V tomto divadle připravil inscenaci Mahenovy hry s filmovou projekcí Mezi dvěma bouřkami, jejíž fotografie z natáčení a svitky negativů si později označil ve svém archivu jako „První Laterna magika.“ K uvedení představení nakonec nedošlo, „důvodem“ byl jeho židovský původ. Následně byl ze stejných důvodů nucen ukončit svou práci v divadlech v Brně, Plzni a v Divadle na Vinohradech, než byl v roce 1944 odveden do internačního tábora v Klettendorfu.
Po osvobození nastoupil do Divadla 5. května, kde se poprvé pracovně setkal s Josefem Svobodou. Společnou inscenací Hoffmannovy povídky začala jejich více než dvacetiletá spolupráce. Ta byla přerušena pouze v letech 1960–65 jeho působením v Městských divadlech pražských, kde spolupracoval se scénografem Ladislavem Vychodilem a ukončena v roce 1968 jeho emigrací.
28. srpna 1968 emigroval se svou ženou a dětmi do Švédska, kde měl v tu dobu domluvenu pohostinskou režii v Göteborgu, který se stal následně jeho druhým domovem. Až do své smrti režíroval celou řadu úspěšných představení v mnoha evropských divadlech. Zemřel 22. dubna 1976 ve Vídni, kam přijel režírovat do Burgtheatru dvě aktovky Václava Havla.
Es'kia Mphahlele
jihoafrický spisovatel, vlastním jménem Ezechiel Mphahlele, se 12-17-Mphahlele.jpgnarodil 17. prosince 1919 v, Marabastadu v jihoafrické Pretorii. Vyrůstal v Pretorii a navštěvoval střední školu svatého Petra v Rosettenville a Adams Teachers Training College v Natalu. Jeho kariéra učitele angličtiny a afrikánštiny byla vládou ukončena kvůli jeho silné opozici vůči velmi omezujícímu školskému zákonu. Proto opustil Jižní Afriku a šel učit v britském protektorátu Basutoland. Během této doby také absolvoval magisterské studium na University of South Africa. V roce 1950 se silně zpolitizoval a v roce 1955 se stal členem Afrického národního kongresu. Byl však zklamán jeho přístupem k otázkám výchovy a později z této organizace vystoupil. V roce 1957 odešel do dobrovolného exilu, nejprve do Nigérie, kde mu byla nabídnuta práce v učitele církevní misijní škole v Lagosu. Potom následovaly pobyty v Keni, Zambii a Spojených státech. On Do Jižní Afriky se vrátil v roce 1977 a stal se vedoucím katedry africké literatury na University of Witwatersrand v Johannesburgu, odkud odešel jako profesor a vedoucí oddělení africké literatury v oddělení srovnávací a africké literatury v roce 1987. Zemřel krátce před svými 89. narozeninami 28. října 2008 v Polokwane.
Jaroslav Satoranský
narodil se 17. prosince 1939 v Praze. Původně se vyučil rytcem, 12-17-satoransky.jpgale zároveň začal hrát amatérsky divadlo, což jej následně přivedlo ke studiím na DAMU. Po absolutoriu oboru herectví (1961) nastoupil do Divadla J. Průchy v Kladně (1963-66), odkud pak přešel do Vinohradského divadla v Praze (1966). V divadle dostal řadu příležitostí, především v klasickém repertoráru (Macbeth, Král Lear, Maryša, Strakonický dudák, Legenda o lásce).
Před filmovou kamerou se objevil poprvé v dětské detektivce ZPÍVAJÍCÍ PUDŘENKA (1959), o něco větší roli pak dostal v rodinném psychologickém dramatu s propagandistickým podtextem OSENÍ (1960). Po několika dalších filmech pak dostal hlavní roli v hudební komedii BYLO NÁS DESET (1963); na hodnotách tohoto kdysi populárního filmu zapracoval neúprosný čas. V průběhu šedesátých let pak Satoranský hrál menší role v řadě dalších filmů, komediích i dramatech, například jen v roce 1967 hrál v pěti snímcích. Od konce 60. let se pak objevoval také v televizních seriálech, jedním z těch prvních byla ZÁHADA HLAVOLAMU (1969), následoval například F. L. VĚK (1971). Nadále točil také filmy, ale jedná se dnes již o zapomenuté snímky.
Těžiště jeho práce spočívá především v televizi, která mu především velkými rolemi v seriálech NEJMLADŠÍ Z RODU HAMRŮ (1975) a INŽENÝRSKÁ ODYSEA (1979) přinesla obrovskou popularitu, byť diskutabilní vzhledem ke společenské angažovanosti těchto děl a také časově omezenou. Za roli Jana Hamra dostal v roce 1976 televizní cenu Zlatého krokodýla. Naopak nadčasovou hodnotu vytvořil Jaroslav Satoranský svou účastí v dodnes slavném večerníčku KRKONOŠSKÉ POHÁDKY (1974). Ve filmu se objevil naposledy jako policista v dětské detektivce TŘETÍ SKOBA PRO KOCOURA (1983), od té doby pracoval výhradně pro televizi. Hrál v seriálech, pohádkách a televizních inscenacích, za zmínku stojí historické příběhy PŘÍPAD AUFFENBERG (1993) nebo MISIE (1994), v nichž hrál hlavní role. V poslední době jsme Jaroslava Satoranského mohli vidět například v oblíbeném seriálu ČETNICKÉ HUMORESKY (1997).
Od roku 1961 je ženatý s Libuší, rozenou Kubovou, s níž má dceru Martinu.
Zofia Nałkowska
polská spisovatelska, plným jménem Zofia Gorzechowska, primo 12-17-nowakowska.jpgvoto Rygier, z domu Nałkowska, se narodila 10. listopadu 1884 ve Varšavě. Vystudovala soukromou a tajnou Létající univerzitu (Uniwersytet Latający). Největší část svých rozsáhlých znalostí získala sebevzděláváním. Debutovala v roce 1898 ve věku 14 let básní Pamiętam (Vzpomínám) v týdenníku Przegląd tygodniowy. Své básně později uveřejňovala ve varšavských novinách, ale brzy přešla od poezie k próze. Jako prozaička debutovala v roce 1904, románem "Lodowe pola" (Ledové pole), prvním z trylogie "Kobiety" (Ženy). Za své nejslavnější dílo z meziválečného období – " Granicę " (Hranice) obdržela v roce 1936 Národní cena za literaturu. Od roku 1928 zastávala významné funkce v polském 'PEN-klubu'. Po 2. světové válce se podílela na činnosti Mezinárodní komise pro studium nacistických zločinů v Polsku - výsledkem této činnosti bylo nejvýznamnější dílo její poválečné tvorby "Medailony" - sbírka povídek dokumentující dobu druhé světové války. Zemřela na mozkovou mrtvivi 17. prosince 1954 v 18.00 ve Varšavě.
Timo K. Mukka
finský autora, který psal o životě lidí v Laponsku, se narodil 17. 12-17-1iso.jpgprosince 1944 v Bollnäs ve Švédsku. Studoval na Akademii výtvarných umění v Helsinkách a dokončil devět románů o tvrdých podmínkách v Laponsku, kraji svého dětství a většiny svého dospělého života. Zemřel v Rovaniemi, hlavním městě finského regionu Laponsko, 27. března 1973 ve věku 28 let v důsledku podlomeného zdraví a depresí, uštván senzcechtivým bulvárním tiskem. Nejznámější je jeho román z roku 1964 "Maa na syntinen Laulu" (Země je hříšná píseň);, příběh o sexu, povazr, strachu z Boha a smrti.
Victor Franz Hess
významný rakouský fyzik se narodil 24. června 1883 na zámku 12-17-hess.jpgWaldstein blízko Peggau ve Štýrsku. Jeho otec, Vinzens Hess, byl lesníkem u prince Öttingen-Wallersteina. Celé své vzdělání získal v Grazu (Štýrském Hradci): gymnázium (1893-1901), auniversitu (1901-05), kde v roce 1910 získal doktorát. V období 1910-20 byl asistentem v radiologickém ústavu akademie věd ve Vídni. V roce 1919 získal Lieben cenu za objev "ultra-záření" (kosmického záření), a rok poté se stal mimořádný profesor experimentální fyziky na univerzitě ve Štýrském Hradci. V letech 1921-23 na univerzitě ve Washingtonu byl vedoucím výzkumného radiologického ústavu. V roce 1923 se vrátil na univerzitu v Grazu a v roce 1925 byl jmenován řádný profesor experimentální fyziky. V roce 1931 byl jmenován profesorem na univerzitě v Innsbrucku a ředitelem nově zřízeného institutu radiologie. Na hoře Hafelekar (2300 m) v blízkosti Innsbrucku založil stanici pro pozorování a studium kosmického záření. V roce 1936 získal Nobelovu cenu za objev kosmického záření. A by unikl nacistické perzekuci uprchl v roce 1938 se svou židovskou ženou do Spojených států amerických a od roku 1944 byl americkým občanem. Tam žil v Mount Vernonu až do své smrti 17. prosince 1964.
Simpsonovi
anglicky The Simpsons je americký animovaný seriál vytvořený 12-17-sipsonovi.pngrežisérem Mattem Groeningem v produkci Jamese L. Brookse pro televizi FOX. Simpsonovi jsou nejdéle vysílaným animovaným seriálem v historii americké televize, k datu 8. prosince 2009 má 21 sérií a 448 epizod. Poprvé se Simpsonovi na televizních obrazovkách objevili 19. dubna roku 1987, ovšem ne jako dvaadvacetiminutový seriál, ale jako dvouminutový skeč v Show Tracey Ullmanové, kterou tehdy vysílala americká televizní stanice Fox. Kresby skečů byly neumělé a celkem během tří sezón vzniklo 48 skečů. Poté vznikl první díl řádných dvacetiminutových epizod s názvem Vánoce u Simpsonových (anglicky Simpsons Roasting on an Open Fire), který byl odvysílán 17. prosince 1964. Seriál měl obrovský úspěch a byl přesunut do hlavního vysílacího času.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Pokud máte zájem o podrobnější informace, potom navštivte webové stránky, ze kterých jsem čerpal:
Domenico Cimarosa
[1] Wikipedia
Alfréd Radok
[1] Wilipedia
[2] Slovník české literatury do roku 1945
[3] Česko-Slovenská filmová databáze
[4] Libri
Es'kia Mphahlele
[1] African Success
[2] Wikipedia
[3] Encyclopedia Britanica
Jaroslav Satoranský
[1] Česko-Slovenská filmová databáze
[2] Wikipedie
Zofia Nałkowska
[1] Wikipedia
Timo K. Mukka
[1] Wikipedia
[2] Books and writers
Victor Franz Hess
[1] Nobelprize
[2] Wikipedia
[3] Vědci
Simpsonovi
[1] Wikipedia
[2] Homer Simpson http://cs.wikipedia.org/wiki/Homer_Simpson
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zbytek stránky je určen především pro náhodné čtenáře
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nezapomeňte také navštívit tyto stránky
-Nase-hospoda.jpg
147h-TOP-09-001.jpg 100v-tvpds.jpg 100v-csdd-proti-vam.jpg
stačí kliknout na každý z obrázků
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00