Neskuhrám a nezávidím

pondělí 1. říjen 2007 19:59

Na základě zkušeností mých rodičů, příbuzných a známých vím již od mládí, že život důchodce v reálném socialismu nebyl procházkou růžovým sadem.

Měnová reforma v roce 1953 je okradla o celoživotní úspory a životní pojistky. Kolektivizace zemědělství o výměnky. Zákon 40/1959 Sb. o důchody. A tak jim zbyly jen oči pro pláč a nádenická práce až do konce života. Totéž čekalo i mne, když jsem byl po příchodu vstupců v roce 1968 vyhozen z práce a můj měsíční příjem klesl téměř na polovinu. Živili jsme s manželkou dva nezletilé syny a tak jsme se museli zříci mnoha věcí, které byly pro jiné rodiny samozřejmostí. Neměli jsme nikdy auto ani chatu a dovolenou jsme směli trávit pouze v Československu. Přesto jsme nikdy nezatrpkli a nikomu nezáviděli. Synové postupně dospěli a během dospívání jsme je naučili nespoléhat na naši finanční podporu. Po jejich odchodu z domu se toho mnoho nezměnilo, protože jsme se začali blížit důchodovému věku. Již tehdy jsme si spočítali, že náš důchod bude přibližně o polovinu menší než náš čistý měsíční příjem. Začali jsme si tedy postupně zvykat a část příjmů jsme si ukládali na přilepšení k důchodu. Velmi se nám to hodilo, protože v roce 2002 jsme si museli koupit byt, ve kterém bydlíme již 40 let. Důchod nám od začátku stačí na skromné, ale slušné živobytí, protože nekouříme, nemáme auto ani chatu a nemusíme finančně podporovat své syny. Ti naopak sem tam přilepší nám. Dokonce jsme si až do loňského roku mohli dovolit i sem tam nějaký ten výlet a dovolenou i v zahraničí kam nás dříve bolševici nepustili. Od letoška to už nejde. Ne proto, že bychom neměli peníze, ale nohy přestaly sloužit a tak se každý ploužíme pomocí dvou francouzských berlí. Ale i tak žijeme spokojeně, protože nezávidíme těm, kteří mají více. Zvláště pak nezávidíme ministrům, poslancům a senátorům. Naopak těm, které jsme volili, bychom za jejich záslužnou práci přáli mnohem více. Myslíme si, že situace důchodců není tak zlá, jak tvrdí populisté z různých levicových stran a důchodcovských spolků, které rostou jako houby po dešti. Je třeba jen rozumně žít a umět si odříci to co není životně důležité. Hlavně aby nám sloužilo zdraví a byli jsme co nejdéle soběstační, byť jsme už méně pohybliví.
Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00