Více než tři čtvrtě roku „bezdomovcem“ v třípokojovém bytě

středa 29. prosinec 2010 10:00

Když mi po úmrtí manželky kondoloval kamarád, dlouholetý vdovec, tak mi také řekl: „Nebudeš to mít lehké. Nejprve budeš v šoku z toho, co tě potká při vyřizování pozůstalosti, potom jako v mrákotách a po půl roce se budeš cítit jako bezdomovec.“

Bohužel měl pravdu. Přestože jsme se s manželkou, vzhledem k našemu věku, připravovali na možný odchod jednoho z nás tam, odkud není návratu. nikdy jsem si nepředstavoval, jak to bude po šestapadesáti letech společného života těžké. Manželka si přála odejít jako první a to se jí splnilo, takže veškerá tíha spojená s vyřizováním pohřbu a pozůstalosti zůstala na mně.
Proč o tom všem píši? Protože si myslím, že většina z vás, moji milí čtenáři, se dosud s něčím podobným v životě nesetkala a tak vám chci sdělit pár svých poznatků, které by se vám mohly v budoucnu hodit.
Přestože v televizních zprávách všech našich stanic referují o tom, jak pohřební služby nečistě bojují o klienty a jak jsou jejich služby předražené, tak v tomto ohledu si nemohu stěžovat a musím náš dobrušský Pohřební ústav pochválit za opravdu vzornou službu. Asi to bude tím, že Dobruška je malé město, kde se neumírá každý den a jeho majitel je silně věřícím člověkem, takže má pro pozůstalé velké pochopení a nesnaží se na nich nekřesťansky vydělat
První, dosti nepříjemné překvapení mě čekalo na místní matrice, když jsem si šel pro manželčin úmrtní list, který je potřeba pro vyřízení všech dalších náležitostí spojených s vyřizováním pozůstalosti. Tam mi ihned odstřihli roh občanky a řekli, že si musím pořídit novou, protože už nejsem ženatý, ale vdovec. Současně mi sdělili, že až bude úmrtní list vystaven, na což mají 30 dnů, tak mi dají vědět a budou se snažit tuto lhůtu zkrátit. Nepochopil jsem co je na vystavení tohoto dokladu obsahujícího místo úmrtí, datum úmrtí, jméno zesnulého, den a místo narození, osobní stav, rodné číslo. pohlaví, místo trvalého pobytu, jméno a rodné číslo manžela, tak složitého, že na to mají celý měsíc. Nakonec jsem dostal onen doklad po dvou týdnech čekání.
Mezitím proběhl obřad rozloučení, kde člověk při všem smutku zažije i nějaký ten úsměvný moment, když mu někteří lidé popřejí upřímnou soustrast. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na pohřeb jednoho přednosty stanice v době, kdy ještě nebyly rozlučkové síně. U lidí bez vyznání se rozloučení nemohlo konat v kostele a tak se rozloučení konalo na smutečně vyzdobené rampě tamního nádraží, protože do krematoria, kterých bylo v té době v republice pouze několik, bylo daleko. Jeden z řečníků, předseda jednoho z místních spolků, jehož byl přednosta členem, na závěr svého projevu pronesl tuto památnou větu: „Bratře přednosto, já Ti přeju na tomto posvátném místě šťastné a veselé pochování.“
Po obdržení manželčina Úmrtního listu jsem byl pován k místní paní notářce k projednání dědictví, které nebylo tak složité, protože předmětem dědictví byl pouze byt s garáží, pár korun na spořícím účtu a několik celkem bezcenných akcií. Synové mi dali plnou moc, abych vše vyřídil a veškeré dědictví si ponechal. Pouze mě překvapilo, že se z notářské odměny také platí 20% DPH.
Také projednání vdoveckého důchodu nebylo složité, protože si mě okresní pobočka České správy sociálního zabezpečení pozvala sama. Pouze mě překvapilo sdělení, že vyřízení mohu očekávat tak za půl až tři čtvrti roku. Výměr však přišel už za tři měsíce, včetně doplatku za uplynulé měsíce, takže si nemohu stěžovat.
Pouze se zdravotní pojišťovnou jsem musel vše vyřídit sám, protože matrika oznamuje všechna úmrtí jen VZP. Ale ani tam to nebylo složité. Po telefonickém oznámení jsem mohl manželčin průkaz pojištěnce poslat poštou.
Překvapen jsem byl pouze tím, že už neexistuje Středisko cenných papírů a tak s převedením těch několika akcií na mé jméno si zatím nevím  rady. Naštěstí jde o akcie, které nemají valnou cenu, zatímco ty, co nějakou měli, jsme oba včas prodali a pořídili si za získané peníze náš byt.
Pokud jsem všechny tyto záležitosti vyřizoval, neměl jsem příliš volného času na přemýšlení o svém dalším osudu. Pouze mě někdy rozčílily dotazy některých známých na to, jak se mi daří vedení domácnosti a zda něco nepotřebuji. Většinou to byli titíž lidé, kteří, když jsem opravdu potřeboval pomoci a požádal je, aby si na chvíli přišli sednout k manželce a já mohl vyřídit nákupy a dojít si na rehabilitaci, tak neměli čas. Také místní Pečovatelská služba se příliš neosvědčila, protože nenašla žádnou volnou pracovnici, která by u manželky dvě hodiny denně pobyla. a já si mohl vyřídit potřebné záležitosti ve městě. Tak jedině díky soukromé Zdravotní a pečovatelské službě z Českého Meziříčí, kam jsem jeden den zavolal, a pečovatelka druhý den nastoupila, jsem mohl manželce posloužit do posledního dne jejího života, aniž bych ji musel odložit do nemocnice nebo na LDN.
V současné době je to horší. Nevím, jak se cítí opravdoví bezdomovci, ale já si tak v prázdném třípokojovém bytě připadám. Proto se snažím pobývat co nejvíce mimo domov. Jenom při velmi špatném počasí sedím doma, ale nemám do ničeho chuť a tak ani to psaní na blog, které jsme dávali dohromady společně s manželkou, mě nebaví. Tak se na mne nezlobte. Snad přijde i chvíle, kdy se vše srovná a budu schopen psát jako před tím.
Na závěr malá rada všem ženatým můžům: "Važte si svých manželek i když vám občas lezou na nervy!" Ani nevíte, jak v samotě chybí i takové dotazy jako např: "Máš peníze?", "Máš klíče?", "Máš kapesník?" nebo rady: "Uprav si ten límec!", "Vem si rukavice!", "Máš inavé boty!" atd., které člověka, pokud manželka žije, nejen unavují, ale mnohdy i rozčilují.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
Za každý věcný diskusní příspěvek Vám milerád emailem poděkuji. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. Hrubé a vulgární diskusní příspěvky ignoruji. V diskusi neodpovídám proto, že se do ní často zaplete někdo jiný a zavede ji úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu jiri.krejci@windowslive.com, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte Jak psát dobrý blog .
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nebo nickem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nakonec něco pro potěšení
umun-10-12.jpg
Ústy namalovala: Ruth Christensen

Já mám saně, pěkné saně,
koťátko mé, skoč si na ně!
Pěkné saně mám
a jsem koněm sám.
(Národní)
Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00