Názor profesora Höschla

středa 22. prosinec 2010 10:00

V roce 2004 jsem poslal do týdeníku Reflex profesoru Höschlovi tuto žádost: „Dovoluji si Vás požádat o laskavost, zda byste se mohl podívat na webu klaus.cz na obecnou diskusi a napsat svůj názor na některé z diskusních příspěvků. Na mne dělají dojem, že by jejich autoři potřebovali psychiatrické vyšetření a léčení.“ a dostal jsem na ni v rubrice Očima Cyrila Höschla odpověď, se kterou Vás rád seznamuji, protože je i po šesti letech stále platná.

Vím, co Vás trápí a znepokojuje. Netřeba brát jako příklad právě web Václava Klause a probírat konkrétní psychické pšouky jednotlivých diskutujících s vysvětlováním jejich psychopatologického pozadí. Ubohost, agresivita a vulgárnost některých diskusních příspěvků jsou výrazem rozšířeného jevu, který - budete se divit - s psychiatrií téměř nesouvisí. Dokonce bych řekl, že na žumpách internetových diskusí se psychiatričtí pacienti podílejí zanedbatelnou měrou a že dávat charakterové vlastnosti a úroveň internetových anonymů do souvislosti s psychiatrií bylo by vůči duševně nemocným nespravedlivé, psychiatrii by to umazalo a nepatřičně dále stigmatizovalo.
Hranice mezi dobrem a zlem prochází srdcem každého člověka, vytyčujíc v něm proporci toho horšího, co v nás dříme a čeká na svou šanci. Osobnost - persona je od "per sonare", zníti přes, rozuměj masku. Naše role, ony divadelní masky, které si držíme před tváří, abychom "vypadali", jsou, jak víme, vyměňovací a každá se hodí za jiných okolností.V suterénu našich srdcí máme masku, za niž se stydíme či bojíme vyjít na světlo, ví-li se, že jsme to my. Přes to, že nás přitahuje a měli bychom někdy ohromnou chuť ji použít, zároveň bychom v ní nikdy nechtěli být nachytáni. I mnozí bezskrupulózní hnusáci vědí, že je odporná a zakládají si na sobě natolik, že také chtějí být nahlíženi lepšími, než mají sklon být.
Uskutečnění některých pokušení je, zejména u zbabělců, podmíněno anonymitou. Anonymitu poskytuje dav, také situace, kdy nehrozí bezprostřední kontakt s obětí, tedy dopisy, telefonáty, noční výpady ze zálohy. Internet je jedním z takových úkrytů. Umožňuje beztrestně vysypat na ulici vlastní splašky. Mnohým se při tom uleví, jako když vymáčkne furunkl. Mají v sobě naštosovánu bezmeznou žlučovitou závist vůči vzdělanějším, chytřejším, úspěšnějším a (nedej bože) bohatším. Mají vztek na ty, kdož jsou spokojeni. Nejraději by je roztrhali na kusy. A protože jinak nedokážou, vyřizují si to s nimi v otevřených, neřízených anonymních internetových diskusích. Je jich mnoho a jejich četba je naprostou ztrátou času. Proto to nedělejte.
Od té doby zásadně nečtu nejen diskusní příspěvky řady diskutérů, ale i články některých blogerů. Pokud se takové diskusní příspěvky objeví na mém blogu, tak je také přecházím bez povšimnutí. A když si některý z nich  náhodou přečtu, protože je od mně neznámého autora, tak na něj nereaguji,
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
V diskusi neodpovídám proto, že se do vzájemné diskuse zaplete někdo jiný a zavede ji úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete poslat vzkaz u něhož nezapomeňte uvést, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte Jak psát dobrý blog .
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00