Proč někteří lidé nenávidí Václava Klause

středa 26. leden 2011 10:00

Když byla 10. prosince 1989 ustavena Vláda národního porozumění, která měla připravit svobodné volby, a ministrem financí jmenován Václav Klaus, domnívali se mnozí občané, že to bude právě on, kdo mávne kouzelným proutkem a budeme se mít jako občané západní Evropy.

Ono se však brzy ukázalo, že to nebude tak jednoduché, jak si většina občanů představovala. Ekonomická situace republiky nebyla zdaleka takovou, jakou byla líčena předlistopadovými sdělovacími prostředky. Většina výroby našeho průmyslu byla orientována na potřeby RVHP, především Sovětského svazu, kam se po několik desítiletí vyvážely stále stejné výrobky, které nebyly konkurenceschopné na západních trzích. Také management těchto podniků, po léta zvyklý plnit plán podle pokynů Státní plánovací komise, kterému plně vyhovovalo co nejdéle vyrábět jeden a tentýž výrobek, aniž by se musel namáhat s reorganizací výroby, nedokázal, až na několik výjimek, rychle změnit a zmodernizovat zastaralou výrobu. To mělo za následek vytlačení z bývalého trhu RVHP mnohem čilejšími výrobci ze západních zemí.
Tento stav se snažil Václav Klaus a jeho spolupracovníci řešit rychlou privatizací státních podniků, která měla zajistit rychlou změnu ve způsobu jejich řízení. Pro státní podniky určené k privatizaci byly vypracovávány privatizační projekty. Projekty k realizaci vybíralo a schvalovalo Ministerstvo privatizace v čele s Tomášem Ježkem, který dnes Václava Klause nejvíce kritizuje. Jednou z privatizačních metod (vedle veřejných soutěží a přímých nabídek zájemci), kterou bylo možno uplatnit buď na celý podnik, nebo jen na jeho část, byla kupónová metoda. Kupónovou metodou bylo privatizováno kolem 1800 podniků. Standardními metodami, v nichž není zahrnuta tzv. malá privatizace ani restituce, bylo privatizováno asi 14 000 podniků.
Zatímco o privatizaci standardními metodami se příliš nemluví, tak kuponová privatizace je i téměř po dvaceti letech stále na přetřesu, přestože jí byla privatizována jen asi desetina všech privatizovaných podniků. Nejvíce nadávají na Václava Klause ti, co s vidinou rychlého zbohatnutí svěřili své kuponové knížky privatizačním fondům Viktora Koženého, i když je k tomu nikdo nenutil. Svůj neúspěch dávají za vinu Václavu Klausovi.
V dubnu 1991 rozpadem Občanského fóra vznikla ODS Jejím zakladatelem a předsedou do roku 2002 byl Václav Klaus. Tato strana byla zpočátku velmi oblíbena stejně jako její předseda, který má nepochybně mnoho talentů. Býval vrcholovým sportovcem, ekonomem, politikem, ale pro mne, je tím jeho vůbec nejúžasnějším nadáním schopnost vyvolávat, a nejenom doma, zoufale nenávistné, často až komické emoce.
V loňském prosincovém průzkumu důvěryhodnosti českých politiků opět vede president Klaus. Nepřeceňuji výsledky průzkumu, ale nesporně pozoruhodný výsledek to je. Zvláště s ohledem na tu prokazatelnou klausofóbii značné části novinářů. Tato „překvapivá“ důvěra podstatné části veřejnosti v současného „kontroverzního“ prezidenta, je zejména pro mnohé intelektuály a umělce značně bolestnou záležitostí. I když se všichni den co den usilovně snaží o jeho diskreditaci, tak to s procenty jeho důvěryhodnosti ani nehne.
Pokud to někoho zajímá, tak i já mám s panem presidentem jisté problémy. Nejvíce mi vadí, že v době, kdy předsedal první vládě České republiky, nedokázal říci občanům po vzoru J. F. Kenedyho: „Neptejte se, co může udělat Česká republika pro vás, ale ptejte se, co můžete udělat vy pro Českou republiku!“ a v době, kdy ČR předsedala Evropské unii, nepodržel vládu Mirka Topolánka. Dále už jsou to pouze maličkosti, kterými nebudu unavovat.
Čeho si u Václava Klause vážím? Je to především jeho vytrvalá touha po nových poznatcích, umění správného zpracování získaných informací a pozitivní vidění světa, což lze shrnou do jednoho termínu: Moudré a reálné vidění světa. Na druhé straně to, že snění o pravdě a lásce, o spravedlivých budoucích dnech, o sociální spravedlnosti, o moudrých umělcích, o rovnějších mezi rovnými je mu opravdu, ale opravdu cizí.
Václavu Klausovi zbývají do konce funkčního období ještě dlouhé dva roky a až to na Hradě zabalí, zřejmě z politického života nezmizí. Pokud se toho dožiji, tak tomu budu rád.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
za každý věcný diskusní příspěvek Vám milerád emailem poděkuji. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. Hrubé a vulgární diskusní příspěvky ignoruji. V diskusi neodpovídám proto, že se do ní často zaplete někdo jiný a zavede ji úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu jiri.krejci@windowslive.com, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte Jak psát dobrý blog .
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nebo nickem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nakonec něco pro potěšení
umun-11-004.jpg
Nohou namaloval: Petr Šrámek

Při jedné dolině
vítr profukuje,
při druhé dolině
snížek proletuje.

(Z Moravy)
Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00