Média jsou nejdestruktivnější částí společnosti

středa 2. únor 2011 10:00

a situace se nelepší, spíše naopak. Občan je zajímá pouze tehdy, mohou-li ho zneužít k vlastním cílům.
Předem se omlouvám těm, na které to konstatování neplatí. Jejich počet lze spočítat na prstech jedné ruky. Bohužel.

Novináři se cítí být něčím zvláštním, speciálním. Osobují si právo soudit svět a dávají najevo, že jedině oni jsou ti čestní, kteří mohou hodnotit všechny a všechno kolem - politiky začínaje a zločinci konče. U nás se novináři chovají podobně jako kdysi estébáci. Ti také byli zvláštní kastou, která byla přesvědčena, že na ni neplatí zákony, kastou, která vyžadovala a měla privilegia.
Za totality existovala cenzura. Byla jasná, politická, státem schválená. Dnes cenzurují sami novináři a vybírají jevy, informace i osoby podle toho, jak se vyspí či k jakému klanu náležejí. Také touží po speciálních zákonech, které by je zbavovaly odpovědnosti za činy, za něž každý jiný občan musí nést odpovědnost. Se získaným materiálem nakládají zcela libovolně. Bez problémů ho zmanipulují tak, že se změní jeho původní význam. Prohlásí-li politik, že rád zabíjí mouchy, určitě se ve většině médií objeví, že rád zabíjí, ale mouchy z jeho vyjádření zmizí.
Novináři také rádi naslouchají neschopným lidem, kteří s chutí nadávají na ty schopné, aby tak zvýraznili sami sebe, když to jinak nelze. Dávají jejich nadávání široký prostor, čímž vytvářejí zcela klamný obraz naší republiky. I když 90% obyvatelstva zastává nějaké stanovisko, média je většinou zamlčí nebo ji odbudou krátkou poznámkou, zatímco zbývajících 10 procent dokonale zveličí. Také neměří všem stejným metrem. Stejnou věc posuzují u různých lidí podle toho, jak jsou u nich oblíbeni. Řada novinářů se pouze řídí příkazy svých šéfredaktorů nebo jiných vedoucích pracovníků. Často přijíždějí s úkolem napsat o určitém místě či osobě výhradně zápornou zprávu. Fakta je zpravidla nezajímají, a pokud některá akceptují, tak jen ta skandální a destruktivní.
Zatímco policisté, včetně těch, kteří o ničem podstatném nerozhodují, jsou podrobováni psychologickým testům, novinářem se může stát každý, kdo dovede číst a psát. Přitom novinářské zbraně jsou mnohem nebezpečnější než ty policejní.
Při rozhovorech kladou jednostranně zaměřené otázky, odpovědi pak patřičně „zkrátí“, aby vytvořili obraz, který si předem připravili. V televizi a rozhlase skáčou velmi často těm, se kterými „diskutují“ do řeči a nedovolují mu dokončit myšlenku, a tak se tázaný téměř vždy jeví jako blbec. Pokud je rozhovor předem natáčen, tak ho zpravidla upraví „vhodným“ sestřihem do podoby, která jim vyhovuje. Obdobně jsou vybíráni komentátoři, kteří mají určitý problém hodnotit.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
za každý věcný diskusní příspěvek Vám milerád emailem poděkuji. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. Hrubé a vulgární diskusní příspěvky ignoruji. V diskusi neodpovídám proto, že se do ní často zaplete někdo jiný a zavede ji úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu jiri.krejci@windowslive.com, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte Jak psát dobrý blog .
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nebo nickem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Nakonec něco pro potěšení
umun-11-005.jpg
Ústy namalovala: Veronika Svatošová

Chtěl synáček
chtěl by fráček
jako táto elegán,
nosit se jak velký pán.

(Říkanka)
Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00