Karel Čapek: O dnešním jazyce

neděle 11. květen 2008 08:00

Protože mi na dnešní den vyšel, z knihy Karla Čapka - V zajetí slov, poměrně nevhodný text, tak přináším jeho úvahu o jazyce z roku 1932. Pokračování textů z knihy V zajetí slov bude až příští neděli. Doufám, že se vám bude dnešní jeho úvaha líbit a vezmete si jeho slova k srdci. Přeji příjemný zážitek.

48-bryle.jpg

Zásluhou pražského Lingvistického kroužku a jeho debatních večerů se ukázalo, že je mezi námi jeden velký a živý zájem: o náš jazyk. Nejde tak o to, aby byl vyřízen starý spor mezi jazykovými puristy a stoupenci jazyka živého, tvárného a následkem toho časem překypujícího přes fixované jazykové normy. Myslím, že v tom sporu – jako v tolika jiných – nebude dohody o tom, kdo má vlastně pravdu, ale lze se dohodnout v tom, kde ji má, ve kterém oboru užití. Živý jazyk je něco jako příroda, ve které každé stéblo, každý vrabčák se v něčem liší od kteréhokoliv druhého. Do jisté míry každý člověk má svůj idiom; každá rodina má svou hantýrku, každý stav svůj slovník, svou kadenci, své vyjadřovací zvláštnosti; a zejména každý básník a spisovatel má svůj vlastní jazyk. Veškerý život je individuace; jednota, platnost, obecný řád je jenom dílo abstrakce. Ale jinak je tomu s češtinou, která je předmětem vyučování; z těch tisíců a stotisíců živých idiomů, kterým se úhrnně říká řeč, lze učit jenom jednomu jazyku, víceméně normalizovanému, ustálenému – a konvenčnímu. To je, řekl bych, literní jazyk, na rozdíl od živého a literárního; jazyk školní, do jisté míry uměle vypreparovaný nebo vyabstrahovaný; zkrátka jazyk mluvnický. Ani ten není pro věky platný, bude se přizpůsobovat národnímu úzu; ale hlavně nemá se domáhat platnosti, která mu nenáleží: nemá chtít nahradit jazyk živý. Má být teoretickým základem a ne praktickou normalizací živého jazyka. Řekl bych to tak: bylo by dobře, aby spisovatelé byli puristy; ale nepřál bych si, aby puristé byli spisovateli – prostě z důvodů jazykových. Kuchař má znát ten kus zdravovědy; ale kdyby profesoři hygieny vařili, nebylo by to asi k – chci říci k jídlu. Konflikt mezi puristy a námi druhými je zbytečný: puristům náleží škola; nám náleží mluvit sdělovat se a básnit – a čas od času, jako se prakticky vracíváme k čisté násobilce, se obracet k čisté mluvnici své řeči.

Ale když tady je ten oživený zájem o naši řeč, rád bych přišel se svou troškou do mlýna. Nejde mi o řeč literární; myslím dokonce, že je živější, bohatší a tvárnější, než jakou jsme ji dostali do rukou. Zdá se mi, že v jistém nebezpečí je řeč živá, řeč lidí mezi sebou. Dnešní lidový jazyk je plošší, jalovější a chudší, než jazyk našich babiček. Podobá se víc a víc ošoupaným hracím známkám; je nepřiléhavý, nekonkrétní, polovzdělanecký. Rozumí se, že je to vliv novin, lidové literatury, politických schůzí a tak dále. Říká se na omluvu novinářské češtiny, že ve chvatu žurnalistické práce není pokdy na lepší vyjadřování. Nevěřte tomu; na napsání článku má novinář asi tolik pokdy, jako kdyby věc někomu povídal. Ve většině případů by ji povídal lépe, než ji napíše; zejména vyjádřil by ji prostěji. Jazykový handicap novinářův je v tom, že namnoze píše, co psal už nejméně dvacetkrát, a ještě častěji v tom, že bývá nucen psát o věci, kterou dobře nezná a které rozumí jen napolo. Je-li nucen napsat nekrolog na smrt naší spisovatelky Květoslavy Vyskočilové-Mnichovohradištské, od níž jakživ nečetl řádky, co může psát jiného než ošoupané fráze? Vemte si politické mluvení a psaní s jeho fatální potřebou všechno přepínat a zveličovat; co bude z jazyka, který si zvykne na velká a prudká slova, aniž jimi rozumí cokoli velkého? Vemte si řeč úřední, tuto směšnou a děsivou nestvůru co do slovníku i syntaxe: není i to výchova lidu k hrozné představě, že prostá řeč, jak jí mluvíme, se musí nějak pokroutit, aby se stala řečí psanou? Vemte si divadlo: nemáme dosud hotov literární jazyk, který by se dal nahlas mluvit, A zase z jiného konce: jak se bude vyvíjet lidová řeč i na vesnici, ja-li soustavně infikována nejhrubším jazykovým pepictvím některých humoristických plátků? A tak dále; zkrátka v aktuálním nebezpečí není naše spisovná řeč, nýbrž jazyk živý, tj. už nejen kultura, ale sám národ.

To se rozumí, tady nepomohou přednášky; spíše by mohla pomoci škola – nejen výchova dětí, ale i učitelů. Vychovat učitele, aby si stejně ošklivili frázi, jako si oškliví pravopisné chyby. Nezlobte se na mne, ale zatím je to tak, že školské vzdělání spíše ještě vede k frázovitosti a k chátrání jazyka. Ale i ve veřejném životě, v politice, literatuře potřebujeme vést boj proti frázi – vedle jiných zájmů také v naléhavém zájmu mateřštiny. Pozitivní lingvistika by se musila stát tak trochu politikou, kritikou národního života, plním kulturním aktivismem.

Poznámka blogera: Tento text psal Karel Čapek v době, kdy ještě neexistovaly mobilní telefony, televize a internet. Copak by asi napsal o současném jazyce?

Jiří Krejčí

OlgaDKéž by bylo co nejvíc takových,16:4512.5.2008 16:45:23
HobisK.Čapek08:4412.5.2008 8:44:30
Josef HejnaNa zdejší anonymní zvratky už nereaguji.08:1112.5.2008 8:11:56
seniorAutorovi dík13:4211.5.2008 13:42:34
Ota--------12:0611.5.2008 12:06:46
nepolitikNicku: karel z IP: 88.103.81.xxx11:4511.5.2008 11:45:11
karelOportunistu Čapka08:1711.5.2008 8:17:11

Počet příspěvků: 8, poslední 12.5.2008 17:37:08 Zobrazuji posledních 8 příspěvků.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00