Jak mi jeden mail pomohl najít v Austrálii spolužáka

úterý 20. květen 2008 08:00

Po uveřejnění mého článku >> Také se připravujete na dovolenou? <<  jsem dostal z Austrálie mail následujícího znění:

 110-podane-ruce.jpg


„Mily pane Krejci, jsem tak ve Vasem veku (78), ziji v Australii skoro pulstoleti a cetl jsem Vas clanek ohledne cestovani. Nedavno jsem mel zde 3 nedele navstevu trech lidi z Prahy, s kterymi jsme se seznamil pri navsteve Prahy po roce 1997. Ta pani donedavna pracovala se svym byvalym manzelem 40 let na letisti v Ruzyni jako vedouci odletu, on, to nevim. Zde nam vypravela, ze bezne litala za Totality s rodinou na Kubu, Jugoslavie a jeste jinam a ze tam lital kde kdo. Nebyli pry nikdy politicky cinni, byli naopak antikomunisti. Ponevadz mam dobrou pamet a pamatuji si, ze mnoho mych znamych nedostalo pas, vcetne me a na letiste se nikdo nedostal aniz by mel vyhovujici kadrovy posudek, prosim vas, zdali by jste mi na to napsal Vas nazor. Mohl opravdu kazdy po roce 1975 cestovat na Kubu a do zapadnich zemi? Budu vam vdecny za Vasi odpoved.“
, který uveřejňuji tak, jak mi došel.

Protože jsem zvyklý odpovídat na každý mail, tak jsem odpověděl i tentokrát. Současně jsem autora mailu požádal o laskavost, zda by byl se pokusil zjistit u českých emigrantských spolků, neví-li někdo z jejich členů náhodou něco o mém spolužákovi z Obchodní akademie Milanovi, který odešel ihned po maturitě v roce 1949 za hranice a údajně žije v Austrálii.

Měl jsem opravdu štěstí, protože na tak ochotného člověka se hned tak nenarazí. Představte si, že se obětoval a dokázal mi zjistit nejen jeho adresu, ale aby urychlil navázání písemného spojení, tak mu ochotně poslal i můj dopis, který jsem k mailu přiložil. Jedině díky tomuto způsobu, protože můj spolužák nemá počítač, jsem dostal včas z Austrálie dopis, který jsem mohl v pátek 16. května přečíst všem spolužákům, na našem pravidelném každoročním setkání v „Lázních“, rozuměj restauraci v Městských lázních v Hradci Králové. Všichni měli velikou radost. Vždyť jsme dosud věděli jen to, že Míla snad ještě žije někde v daleké Austráli. A on nejen, že žije, ale podařilo se s ním, i když až na sklonku našich životů, dokonce navázat spojení. Proto mohu, dnes už svému velmi dobrému kamarádovi, prostřednictvím těchto stránek veřejně říci nejen za sebe, ale za všechny své spolužáky:

DĚKUJEME, VLADIMÍRE. JSME TI VELMI VDĚČNÍ.

Nazvat Tě přítelem jsem se neodvážil, protože přítelem je dnes každý asociální demokrat a to bych Tě mohl urazit. Oba máme přece socany rádi jako osinu v zadku.

Jiří Krejčí

NULIVždycky jsem zastávala názor,14:4720.5.2008 14:47:07

Počet příspěvků: 1, poslední 20.5.2008 14:47:07 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00