Příčiny odsunu sudetských Němců

úterý 30. září 2008 08:02

V poslední době roste, jako houby po dešti, počet novinových článků o tz. „vyhnání“ Sudetských Němců po skončení 2. světové války v roce 1945. My, kteří jsme zažili jejich chování ve třicátých letech a během války jsme označování za šovinisty. Proto mi dovolte, abych se k této otázce, jako jeden z pamětníků, vyjádřil.

„Chtěli Heim ins Reich, dostali Heim ins Reich“ říkalo se v roce 1945, když bylo rozhodnuto o odsunu sudetských Němců
» Domů do Říše «
.

Protože jsem pamětníkem té doby a protože aktivita bojovníků proti nespravedlnosti odsunu, Bohumila Doležala, Emanuela Mandlera a dalších, je založena hlavně na staré goebbelsovské tezi, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, tak jsem se rozhodl napsat něco o svých osobních zkušenostech. Myslím si, že je nutno stále a stále říkat pravdu, jinak nás lež těchto bojovníků ve službách Sudetoněmeckého Landsmanšaftu všechny „uřve“. 552-Sudetaci.jpg
210-henlein.jpgDle encyklopedie Wikipedia byla v Československu již 1. října 1933 založena Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatsfront - SHF), která vznikla z iniciativy vedoucích činitelů nacionálních politických stran DNSAP a DNP. Její vůdce Konrád Henlein vydal provolání “Ke všem sudetským Němcům“, kteří se hlásí k “německému kulturnímu a osudovému společenství“.„Chtěli Heim ins Reich, dostali Heim ins Reich“ Od léta 1934 bylo zahájeno financování činnosti SHF z Říše a odtud přicházela i podpora. 30. dubna 1935 se SHF 210-cz-sdp.jpgpřejmenovalo na Sudetendeutsche Partei, aby se pak jako politická strana mohla zúčastnit parlamentních voleb. Takže již od roku 1933 Herr  Henlein připravoval připojení německy mluvících území ČSR k Říši a podřízení se nacionálně socialistickému hnutí - tedy nacismu. Je historicky doloženo, že Abwehr (německá výzvědná služba) a gestapo měly již do roku 1933 mezi německy mluvícími čs. občany desítky agentů a informátorů. Například i mezi inženýry připravujícími čs. opevnění byli od začátku placení agenti Německa.

V parlamentních volbách roku 1935 se Sudetendeutsche Partei (SdP) stala nejsilnější německou stranou v českých zemích, což znamenalo velkou ztrátu hlasů pro ostatní německé strany, Ty byly postupem času likvidovány a SdP se tak stala dominantní německou stranou v Československu.

Ihned po úspěchu ve volbách zahájilo německé ministerstvo zahraničí oficiální financování SdP, když jí udělilo měsíční příspěvek 15.000 říšských marek, který postupně zvyšovalo. Představitelé SdP začali s výrazným prosazováním svých cílů:

  • vytvářením image v zahraničí;
  • kontakty se zahraničními politiky;
  • vytvářením protičeských nálad;
  • vyprovokováváním incidentů;
  • cílenou propagandou, vytvářející obraz utlačované sudetoněmecké menšiny.

210-heydrich.jpgPokud někdo tvrdí, že Henlein začal hlásat nacismus, protože Němcům byla v ČSR odpírána nějaká práva a že si musel Henlein nechat zaručit „německá práva“ od Hitlera, potom naprosto nechutně lže. Němci měli v ČSR stejná demokratická práva jak každý jiný její občan. V době po nástupu Hitlera k moci byla ČSR jednou z mála demokratických zemí, která pomáhala v útěku pronásledovaným německým demokratům. Mimo jiné proto Beneše nacisté a sudetští Němci tolik nenáviděli.

210-frank.jpgStále a stále omílaná „křivda“ o zavádění češtiny, neboli „čechizace“ Sudet po vzniku ČSR je směšná. Je pravdou, že se po německých uchazečích o úřednická místa požadovalo, aby se naučili úřední jazyk, kterým byla čeština, ale je také pravda, že pro německé občany byli všude přítomni tlumočníci. Toto nařízení a praxe je, v porovnání s tím, že v té době už měli nacisté koncentrační tábory a vraždili lidi po tisících, skutečně nechutný protičeský argument. Přesto jej zástupci sudetoněmeckého Landsmanšaftu a jejich příznivci stále a stále vytahují. Co však v jejich argumenraci naprosto chybí, je, jaká práva zaručil sudetským Němcům Hitler? Bylo jím snad právo umrznout někde v Rusku či v lepším případě skončit v zajateckém táboře pro větší slávu Říše a Führera?!

Věcí, která je pro každého slušného člověka velmi těžká, je to, že 20% sudetských Němců bylo v roce 1938 proti anexi (přibližně 700 tisíc), přesto musel být po roce 1945 vyhnán téměř každý Němec, když zůstat jich smělo necelých sto tisíc. Málo se, bohužel, dnes ví to, že prodemokratičtí čeští Němci uspořádali manifestaci a složili přísahu věrnosti Československu. Přesto byli odsunuti. Jenže je nutno si při té příležitosti položit otázku, zda se to dalo řešit jinak. Myslím si, že nikoli. Protože nebylo možné po tolika letech poznat, jak se kdo choval během doby, kdy bylo pohraničí součástí Velkoněmecké říše.

Na druhé straně je nutno vzít v úvahu, že ti sudetští Němci, kteří volili SDP, a bylo jich 80%, byli voliči nadšenými. Nesmíme dále zapomenout, že v každé obci mělo gestapo své informátory, mezi něž především patřili místní funkcionáři NSDAP, takže i malé obce v horách , s jejichž „nevinnými“ obyvateli se tak často argumentuje, byly plně pod kontrolou henleinovců a později nacistů. Velká část těchto „nevinných“ lidí měla po dobu války k ruce zajatce, které plně a často bezohledně využívala. Byli to přeci podlidé a oni, jako herrenvolk na to měli právo. Jistě byli i slušní sudetští Němci, kteří se s nimi se snažili lidsky zacházet, ale to jsou jen výjimky potvrzující pravidlo.

Při rozhodování o tom, jak a zda vůbec Němce odsunout, byly zvažovány mnohé otázky. Například otázka, co s těmi Němci, kteří se neprovinili. To se v rámci možností pokusila republika řešit, ale nepříliš úspěšně. Při posuzování možností co dál šlo však také o to, že nenávist k sudetským němcům byla všeobecná a velmisilná. Zvláště proto, že sudetští Němci se spolu s Rakušáky ukázali být fanatičtějšími nacisty než velká část říšských Němců. Sám z vlastní zkušenosti vím, že ten kdo měl mít co do činění s německým úřadem, tak se ptal těch, kteří už tam byli, zda tam sedí říšský Němec či sudeťák. Když tam seděl říšský Němec, tak tam lidé šli mnohem klidněji.

Našimi obhájci sudeťáků je velmi odsuzován tzv. „divoký odsun“. Ani mě se v té době nelíbil, ale je nutno si uvědomit, že válka nebyla v době prakticky ukončena. Byla to doba kdy se lidé v podobě živých koster vraceli z koncentráků, doba pláče nad tisícovkami mrtvých umučených nacisty v koncentračních táborech, doba šoku, protože my jsme přežili a oni, Němci prohráli. Nacisté se prohlásili za Němce a němci za nacisty. Toto byl důvod toho, že nejen u nás, ale v celé Evropě chodili Němci s oholenýma hlavama, s hákovými kříži na kabátech, a že zpočátku některé Němce věšeli na lucerny. Vykládat, že to vše dělo jen u nás je možné jen proto, že se, bohužel, jen u nás našlo a stále nachází dost tajných obdivovatelů „německé velikosti“ a lidí, kteří za „hrst šošovice“ dokážou hanobit vlastní národ. Kdyby hlásali podobné nepravdy v Paříži, Itálii, Belgii, Polsku, Norsku a dalších státech Evropy, tak by se tam se zlou potázali. Jenom u nás dostávají dostatek prostoru.

To, že nenávist a touha zničit vše české v prostoru zemí Království Českého byly v první polovině 20 století hnací silou vedení sudetských Němců, odhadl tehdejší president Dr. Edvard Beneš správně. Postoje a činnost Sudetoněmeckého landsmanšaftu po válce a zvláště pak po roce 1989 ukázala, že rozhodující politické síly – nikoli mlčící většina sudetských Němců - mezi vystěhovalci nejsou schopny dodnes reálně zhodnotit, co se stalo a co z toho vyplývá. A převládá v nich dodnes duch pomsty a odplaty. Tito lidé žijí a profitují z protičeských nálad. Je to jejich často jediný politický kapitál, o čemž svědčí jejich zásadně protičeské vystupování v parlamentech BRD a EU.

Může mi být osobně líto některých českých Němců, které jsem znal jako dobré lidi, i jejich poválečného osudu. Ovšem pokud nedokážou sami sobě skutečně přiznat své chyby, omyly a viny vůči nám, není možné, abychom jim odpustili. Pořádají-li se navíc v posledních letech různé rádoby vzpomínkové akce kolem vražd Němců na území našeho pohraničí v roce 1945 a zamlčují-li současně, že nedaleko tohoto pohraničí byl Terezín, kde se ve jménu „vyšší rasy“ vraždilo německýma i sudetoněmeckýma rukama od roku 1939 do 5. května 1945, není o čem mluvit. Není proč se omlouvat.

Sudetoněmecký Landsmanšaft a jeho příznivci stále argumentují tím, že neexistuje kolektivní vinna, a proto byl odsun porušením práva. Že z právního hlediska nic jako kolektivní vina neexistuje, je jasné. Je však také praktickou zkušeností, že z hlediska spravedlnosti dějin existuje vždy i po právně nepostižitelné kolektivní vině skoro vždy kolektivní trest. Neměly by ho sice vykonávat národy a vlády. Ale děje se to tak. To je skutečnost.

Sudetští Němci za svůj podíl na rozpoutání druhé světové války, za svůjpodíl na vraždění milionů lidí, za spoluúčast na pokusu o vyhlazení celých národů, včetně Čechů a Moravanů, přišli nejen o vlast, ale také o čest. Budou-li je obhajovat lidé jako Doležal, Mandler a další, stylem, jaký používají, tak se jim nikdy ani čest ani vlast nevrátí.

Je pravdou, že mezi odsunutými sudetskými Němci byli převážně staří lidé a z těch mladších pouze ženy a děti, ale málokde se už dočteme, proč tomu tak bylo. Ti muži, kteří byli schopni vojenské služby, buď padli pro větší slávu své Říše a svého Vůdce Adolfa Hitlera na některé z front, nebo trčeli v některém ze zajateckých táborů. Těch několik, co zde zbylo, byli buď invalidé, nebo pohlaváři z NSDAP, kteří včas zmizeli, aby se nedostali do rukou vítězů.

Na závěr několik osobních zkušeností. V době mobilizace v roce 1938 jsem žil se svými rodiči na nádraží v malé osadě Dolní Cetno na lokální trati Skalsko – Chotětov a právě sem byli umístěni sudetoněmečtí vojáci vyřazení z posádky v Mladé Boleslavi před odjezdem do civilu. Dobře si pamatuji jejich „bojovou náladu“, kdy říkali, že až se vrátí, tak nám ukážou zač je toho loket. Obdobně tomu bylo s jednou naší spolužákyní, o které jsme až do 15. března 1939 nevěděli, že je Němka. Hned ten den odešla ze školy. Nadala nám českých švajnhundů a od té doby jsme ji sem tam viděli v Mladé Boleslavi v kroji Hitlerjugend či jak se dívčí odnož této organizace jmenovala. Když v roce 1945 odcházela do Říše bez otce, který padl někde na východní frontě, tak naříkala, že si to takhle nepředstavovala. Poslední velmi silný zážitek mám ze své návštěvy v roce 1998 v Norsku. Velmi jsme se divili, že se v místních kempech nesetkáváme s německými turisty. Pochopili jsme to záhy, když jsme se v každém městě setkali s muzeem protifašistického odboje. O tom, že jsou zde němečtí turisté neoblíbeni, jsem se přesvědčil, když jsem se domníval, že se tam běžně domluvím německy. Brzy jsem poznal svůj velký omyl a přešel na angličtinu, kterou tam ovládali i prodavačky v malých městech, což je u nás nemyslitelné. Jenom si zkuste na naše prodavačky promluvit cizím jazykem a uvidíte jenom velký údiv a otevřená ústa. Ale to už je na jiné téma.

Nakonec ještě několik doporučení pro získání více informací:
Encyklopedie.seznam.cz
Politické události vedoucí k rozbití Československa
Československo 1936-1945 v datech
Česko-německé vztahy
Rok 1938
Rok 1938

Na toto nesmíme nikdy zapomenout 

210--buchenwald.jpg210-Mathausen.jpg

550-osvetim-deti.jpg

« » ♣ « » « » « » « »

Vážení čtenáři, pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse kecá někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek diskutujících a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit.
Upozornění: Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků do blogu, tak malý návod najdete zde

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00