Toulky rodným krajem – 23

pátek 3. říjen 2008 08:04


Dnes vyrazíme z Trutnova opět po silnici I/14 pojedeme přes, nám již známé, Mladé Buky, Rudník přes Lánov do Vrchlabí. Po prohlídce Vrchlabí se zastavíme v jeho horní části Hertvíkovicích, odkud za příznivého počasí vyjedeme lanovkou na Přední Žalý. Po návratu budeme pokračovat Labskou soutěskou a kolem přehrady Labská do Špindlerova Mlýna, kde strávíme zbytek dne a stejnou cestou se vrátíme do Trunova.

550-lanov-let.jpg
První doklad o Lánově pochází z roku 1355, to je z doby vlády Karla IV. Ale 210-lanov-znak.jpgto už obec, rozložená na "dlouhé nivě" podle bystřiny Malé Labe, má za sebou řadu desítek let života. Hlavním způsobem obživy zdejšího obyvatelstva byl chov dobytka a obdělávání půdy. Tuto skutečnost nezpochybňují ani velmi časné zmínky o "železných horách nad Lánovem" a existence zdejších železných hamrů, využívajících horské vody k výrobě železa a jeho kování. Ve znaku obce, který můžeme spatřit na věži dolnolánovského kostela, se nachází kovář v boji s medvědem. Kostel, společně se školou, byl duchovním centrem dlouho rozdělené obce, k níž patřily panské dvory - dolní a horní, náležící vrchlabskému panství v "lánovských horách" a čtyři samostatné celky - Lánov Horní, Prostřední, Dolní a také ještě po určitou dobu Malý. 17. století je ve znamení pozvolného rozvoje domácké textilní výroby. Předení a tkaní proniká do většiny lánovských chalup. Nejdramatičtěji vyznívá období vrcholící před koncem 18. století. Míjejí neúrodné roky 1771 a 1772 s epidemiemi a masovým vymíráním chudiny. Lánovští se svými rychtáři hrají důležitou roli v selském povstání roku 1775 při obsazení vrchlabského zámku. Do krajiny přichází i "bramborová válka", kdy se údolí Lánova stává roku 1778 válčištěm mezi Rakušany a Prusy Fridricha II. Vrch Špička se stává dělostřeleckým stanovištěm. V manufakturním období se rozvíjí v Horním i Prostředním Lánově papírenská výroba a selské cihelny. Tyto činnosti zmizely beze stopy. Jinou záležitostí je ovšem těžba vápence a jeho zpracování na pálené vápno v polních vápenkách. Tato činnost zde byla značně intenzivní již v době Marie Terezie a Josefa II., čímž se Lánov a Černý Důl svorně podílely na výstavbě pevnosti Josefov. Těžba se dodnes zachovala a soustředila na využívání ložiska dolomitu v Horním Lánově. Vpád průmyslové revoluce do kraje v 19. století upřednostnil textilní výrobu a údolí se zaplnilo továrnami. I tato činnost postupně zaniká. Další léta přinášejí nové způsoby obživy - vznikají drobné řemeslnické dílny, řada lidí nachází své uplatnění při lesních pracích, v zemědělství i ve službách - turistika se rozšiřuje i v našem okolí. Z pohnutého období let 1938-39, tj.bezprostředně před počátkem šestiletého válečného konfliktu, má obec poměrně málo zpráv útržkového charakteru, jak byly dodatečně shromažďovány obecním kronikářem Ferdinandem Tichým z odstupu počátkem padesátých let. Drtivá většina německého obyvatelstva Lánovů přivítala včlenění pohraničí do tzv. Sudetengau a s ním i do Velkoněmecké říše. Jiného smýšlení bylo pouze několik Čechů, žijících ve smíšených manželstvích nebo dojíždějících sem za prací z Vrchlabí a okolí. Jediná česká rodina žila v Prostředním Lánově (Anna Lánská s dcerou) v domě č. 143. V souladu s historickou pravdou nutno zapsat a vyzvednout, že se našli i mezi lánovskými Němci jednotlivci, kteří odmítli jít s kalným „hnědým" proudem. V hostinci u Štefanů na křižovatce (později budova kina) se scházelo asi dvanáct antifašistů, přímo naproti baště a středisku místních henleinovců v hostinci Karla Wintera (Na Růžku). Za okupace byli zatčeni tři komunisté, jejichž jména a další osudy po zatčení jsou neznámy. Vyšetřováni byli jednotlivci za sabotáž (Němec Franz Prokupek) a za nedovolený poslech zahraničního rozhlasu (Berta Ulirichová a hostinská Ema Štefanova). Prostřední Lánov neušel nechutným scénám protižidovského pogromu, k němuž došlo dne 11. listopadu 1938. Za značné pozornosti místní veřejnosti sem přitáhl oddíl ordnerů z Vrchlabí a přepadl dům židovského výrobce lihovin (č. 47) Julia Kalba. „Hrdinové“ vnikli do výrobny a skladu, kde zničili veškerou zásobu zboží v lahvích, připraveného na blížící se vánoce. Vytloukli okna a celý dům zdemolovali. Majitele a jeho dceru Annu za posměchu, trýznění a ran odvlekli do vrchlabské věznice, kde už byli i jiní židé z Vrchlabí a okolí. V poledne došlo k pokračování hrůzného divadla před shromážděným davem z města. Jednotliví zatčení byli ukazováni z oken věznice a zdola bylo výkřiky požadováno jejich vyhození na dlažbu ulice. Za několik dní po ztýrání byli židé propuštěni, aby očekávali další, ještě horší osud a postupnou fyzickou likvidaci v koncentračních táborech. Začátek nového světového válečného požáru 1. září 1939 napadením Polska přijali Lánovští Němci kladně. Počáteční vojenské úspěchy Třetí říše v nich vytvářely iluze o budoucí nadvládě Němců nad "Novou Evropou" a snad i celým světem. Služba podstatné části mužské populace ve wehrmachtu a první smuteční oznámení z front o padlých za Vůdce a vlast byly považovány za nutnou samozřejmost. "Sudetští" Němci, ač nepříliš oblíbení u řadových "říšských" soukmenovců, byli s oblibou nasazováni k elitním zbraním SS. Můžeme-li věřit kronikářskému zápisu, sloužilo u nich z Lánovů kolem 250 mužů. Svědčí pro to náhodné nálezy ukrytých zbytků vojenské výstroje a výzbroje, písemná dokumentace (dopisy, fotografie, literatura) nalezené různě náhodou po dlouhých letech míru na půdách domků českými obyvateli. Teprve Stalingrad a rok 1943 přinesl obrat v jejich myšlení. Muže odešlé na frontu bylo pro potřeby válečného hospodářství nutno nějak nahradit. V Prostředním Lánově byli proro pracovně nasazeni Češi, z nichž mnozí tu po válce zůstali. Druhým, daleko vydatnějším zdrojem levné a otrocké pracovní síly, byli váleční zajatci umístění na několika místech Lánova a okolí. Angličtí zajatci v počtu asi 35 mužů byli ubytováni v pozdější gumárně a nakonec sušky Státního statku, která tehdy sloužila jako poštovní skladiště. V sále hostince na křižovatce byli francouzští a ruští zajatci. Zajatecký tábor pro ruské válečné zajatce s kapacitou dvě stovky lidí se nacházel i u Vrchlabí v nevábném prostoru bývalého mrchoviště. Zajatci byli využíváni různě. V závodech, v lomovém hospodářství a v zemědělství. Pod kopcem Špičkou (tenkrát Zirmkoppe) byla za války postavena také rozložitá dřevěná budova, tzv. lágr, určená původně pro ženy, transportované sem a používané na práci v zemědělství. Později, asi půl roku před koncem války, lágr zabrala německá vojenská správa pro ubytování vyšších důstojníků zbraní SS v počtu asi 50 - 70 mužů. Přibližně týden před koncem Říše zmizeli v tichosti neznámo kam. 9. května 1945 přišla do Lánova jako první partyzánská skupina asi dvanácti lidí. Údajně šlo o ozbrojenou Mizerovu četu, která pátrala po ukrytých mužích SS. Tři ze zjištěných byli zastřeleni poblíž "lágru", kde byli provizorně zakopáni výrostky z Hitlerjugend. Ostatní byli eskortováni do Vrchlabí. Další hromadná poprava zastřelením jedenácti hlídačů a dozorců v zajateckých lágrech z Vrchlabí se konala v Lánově u 210-lan-let.jpgErlebachovy zemědělské usedlosti. Velmi nečisté svědomí měl pro svůj nadřazený vztah k Čechům a ruským zajatcům již vzpomínaný majitel autodopravy a zasílatelství Johann Franz. Marně se snažil ukrýt v Horním Lánově, ale byl vypátrán a po krátkém výslechu veřejně partyzány popraven. Jejich jednotka v Lánově zůstala asi do 15. Května 1945. Regulérní oddíl československé armády v počtu pětatřiceti mužů pod vedením desátníka aspiranta Rolce se do Lánova dostavil dne 12. května. Ubytoval se v opuštěném "lágru". Vojáci zatýkali nejaktivnější německé nacisty a vykonávali domovní prohlídky, při nichž se pátralo zejména po ukrytých zbraních. Pod ochranou armády do obcí přicházeli první čeští osídlenci, kteří zde našli svůj nový domov. Pocházeli ponejvíce z Jilemnicka, Semilska a Novopacka. Současně byl připravován odsun německého obyvatelstva, který probíhal hlavně v roce 1946. V Lánově byl v podstatě ukončen v únoru roku 1947. V obci zůstalo pouze 13 Němců určených k odsunu v dubnu a květnu. Dále bylo z odsunu vyňato pět osob ze smíšených manželství, dva specialisté se třemi rodinnými příslušníky, dvě přestárlé 210-lan-let-kl.jpgženy a další dvě, mající příslib státního občanství. Lánov se tak stal českou obcí se 674 obyvateli. Nedaleko obce se nachází letiště, které bylo zřízeno v roce 1933 pro kluzáky a větroně. Od roku 1947, navázal zdejší Aeroklub na činnost německého plachtařského klubu. Po plachtařský výcvik využíval blízký Jankův kopec nad Vrchlabím.
552-vrch-let.jpg
je malebné horské město, ležící podél řeky Labe necelých 25 km od jeho 210-vrch-znak.pngpramene. Právem je nazýváno vstupní branou do nejvyšších českých hor Krkonoš. Město s bohatou historií nabízí řadu pamětihodností, kulturních událostí i příležitostí k nákupům či relaxaci. V létě, na jaře i na podzim je ideálním východiskem pro cyklistické či pěší túry do hor. Komu se nechce příliš šlapat nahoru do kopců, může využít lanovky či speciálních autobusů upravených i pro dopravu kol. Vychutnat si horskou a podhorskou přírodu můžete také ze sedla koně na některé z okolních farem nebo z ptačí perspektivy – nedaleko města, v Lánově, je oblíbené sportovní letiště. Jakmile napadne sníh, město se otevře milovníkům zimních sportů. Na severu města, v části zvané Herlíkovice, se nachází známý lyžařský areál. Historie města je nedílně spjata s dějinami osidlování nejvyššího českého pohoří – Krkonoš. České (původně Werchlab, Wrchlab) i německé jméno (Hohenelbe) souvisí s jeho polohou na horním toku Labe, nejstarší latinský název Albipolis s Labem a jeho latinským pojmenováním Albis (Bílé) právě tak. Pravděpodobně již před rokem 1300 vznikla na území města první osada českého jména Wrchlab, doložená písemným pramenem r. 1359, a o něco později (r. 1365) německá ves Goswinsdorf, pojmenovaná podle svého zakladatele, lokátora Goswina, později zvaná Giesdorf. Snad již před rokem 1241 stávalo nedaleko Klášterské Lhoty tzv. vrchlabské proboštství s klášterem zvaným „cela Panny Marie“ – pobočkou benediktinského kláštera v Opatovicích u Pardubic.Kolem poloviny 14. století vystavěl držitel vrchlabského panství Hašek z Vrchlabí nedaleko dnešního zámku vodní tvrz. Historicky nejvýznamnější postavou města je bezesporu Kryštof Gendorf z Gendorfu, korutanský důlní odborník a královský rada. V roce 1533 koupil Vrchlabí za 1750 kop českých grošů a zasloužil se o povýšení vsi na město 6. října 1533. Od té doby se město honosí znakem a privilegiem dvou výročních trhů. Gendorf z Vrchlabí vytvořil bezesporu jedno z nejvýznamnějších center hutnictví železa, neproduktivnější v českých zemích. Za prací přišlo tehdy do Vrchlabí velké množství nových obyvatel. Gendorf jim v roce 1558 daroval pastvu a k těžbě dřeva kus lesa na pravém břehu Labe severně od města. Na oplátku museli Vrchlabští sušit seno na Gendorfových loukách. V roce 1561 dostala město Kryštofova dcera Eustachie z Gendorfu. Po ní vlastnily Vrchlabí dcery Barbora, Kateřina a Rozina, provdaná za Viléma Miřkovského ze Stropčic. Panství si rozdělily na třetiny, ale nakonec ho celé získala Rozina s manželem. Od jejich syna a Gendorfova vnuka, Viléma Miřkovského ze Stropčic nátlakem koupil Vrchlabí roku 1624 Albrecht z Valdštejna. Ujednalo se, že dokud Valdštejn nezaplatí, budou panství spravovat Miřkovští. Slovo nedodržel a po smrti Viléma Miřkovského ze Stropčic se panství zmocnil násilím a místo peněz dědice vyplácel manskými statky v podhůří. Díky vyspělému hutnictví a železářství se Vrchlabí zapsalo do dějin třicetileté války jako významný dodavatel sečných i palných zbraní. Po smrti Albrechta z Valdštejna získal Vrchlabí od císaře Ferdinanda II. Rudolf z Morzinu, darem za vojenské zásluhy a finanční výpomoc. Do Vrchlabí tak přišel nový rod. Vrchlabští měšťané požívali až do konce třicetileté války náboženskou svobodu. S příchodem Morzinů začala na celém násilná rekatolizace. Po Rudolfově smrti jeho bratr Pavel z Morzinu obracel luterány na pravou víru tak horlivě, že se proti němu 15. března 1651 vzbouřili. Vzpouru urovnala ve prospěch pánů z Morzinů padesátka mušketýrů pod vedením komisaře Schoenfelda. Hlavní viníci odporu byli zatčeni a uvrženi do pražského žaláře. Ostatní dostali lhůtu k přestoupení na katolickou víru do konce března následujícího roku. Mnoho místních rodin následovalo příkladu J. A. Komenského a město navždy opustilo. Nejvýznamnějším řemeslným odvětvím se spolu se zpracováváním železa stalo zpracování lnu. Na konci 17. století pracovalo na Vrchlabsku více než 200 tkalců. Protože Rudolf mladší neměl syna přešlo panství na jeho dceru Aloisii, která sňatkem s Heřmanem Černínem z Chudenic zakládá nový rod: Černín-Morzin. Výstavba nové radnice, dokončená roku 1737, předznamenala další hospodářský vzestup v 18. století. Kolem roku 1750 žilo ve městě asi patnáct set lidí ve více než 250 domech. Zhruba jen k polovině domů náležela orná půda, takže velký význam pro obživu obyvatelstva mělo řemeslo. V tereziánském katastru bylo město hodnoceno jako tzv. klasifikované, řemesla zde tedy byla hodnocena vyšší sazbou. Dle katastru pracovalo ve Vrchlabí 109 řemeslníků. Trutnovskou horskou obchodní společnost založili podkrkonošští obchodníci s přízí ve snaze zbavit se konkurence a získat nové zákazníky. Působili v ní i dva vrchlabští měšťané. Významný podíl na obchodu s plátnem zůstal vrchnosti, která ho podpořila výstavbou bělidla a mandlovny. Se zpracováním lnu úzce souvisí založení přadlácké a tkalcovské školy Janem Mittelholzerem v roce 1770. Švýcarský odborník, který přišel od Vrchlabí o rok dříve, zřídil ve sklepení jednoho z místních domů dílnu, kterou vybavil pěti stavy. Tkaly se na nich závojovité látky určené k barvení. Říkalo se jim sangalety podle místa, kam byly vyváženy – švýcarského Sankt Gallenu. Škola (třetí svého druhu v Čechách) bohužel po pěti letech zanikla. Od čtyřicátých let 18. století se Vrchlabsko často dostávalo do blízkosti válek o Slezsko, které vedla Marie Terezie s pruským panovníkem Fridrichem II. Od poslední čtvrtiny 18. století až do třicátých let 20. století zde dominovala textilní výroba a určovala průmyslový a řemeslný rozvoj města. Strojírenská výroba se ve Vrchlabí prosazovala jen pozvolna. Období průmyslového rozvoje města vyvrcholilo velkolepou První průmyslovou výstavou severovýchodních Čech v roce 1896, kterou připravil vrchlabský magistrát s místními průmyslníky. Podíváme-li se podrobně na demografickou situaci, zjistíme, že obyvatelstvo se hlásilo převážně k německé národnosti. V roce 1913 zde žilo 7048 obyvatel a jen necelá desetina z nich byli Češi. Ostatní mluvili německy. V roce 1938, po mnichovské zradě, se Vrchlabsko stalo součástí sudetské župy, tedy Velkoněmecké říše. Vrchlabský průmysl prodělal rychlou rekonstrukci a veškerá výroba se zaměřila na produkty válečného charakteru. Ve vrchlabských továrnách pracovali totálně nasazení Češi, zatímco většina německých mužů bojovala a hynula na bojištích druhé světové války. V mnoha pracovních táborech ve Vrchlabí žili ruští, francouzští a angličtí váleční zajatci, kteří na Vrchlabsku pracovali v průmyslu i zemědělství. V Hořejším Vrchlabí se nacházel ženský tábor pro Polky a Ukrajinky. Vysídlení německy mluvícího obyvatelstva po válce (1945-1946) znamenalo radikální změnu poměrů. Do Vrchlabí přišli noví lidé, staré tradice zanikly, mnoho majetku se rozkradlo a zničilo. Další rána dopadla na město v únoru 1948. Přirozený vývoj se zastavil, talent, schopnosti a činorodost obyvatel města zůstaly v poměrech totalitního režimu nevyužity. Až s pádem totalitního režimu (1989) nastal rozkvět města, které se přirozeně stalo jednou z nejdůležitějších turistických křižovatek nového českého státu.
Významné památky
Zámek
Je dominantou města. Stavbu v roce 1546 započal Kryštof Gendorf z
210-vrch-zam.jpgGendorfu. Byl postaven v renesančním slohu, patří k prvním stavbám svého druhu v Čechách. Stavitel, jehož jméno není známo, vycházel ze schématu italského kastelu (malé pevnosti či tvrze). Nádvoří nahradil vstupní halou. Na dostavbě zámku pracoval pravděpodobně Ital Carlo Valmadi. Původně obklopoval stavbu dvanáct metrů široký vodní příkop, přes který se do zámku vstupovalo třemi mosty. Pro návštěvníky je volný přístup pouze do vstupní haly, kde jmohou vedle intarziemi zdobených dveří spatřit obrazy posledních ulovených krkonošských medvědů (v letech 1665, 1693, 1701 a 1726). Z původního zařízení zbývá nejvzácnější památka – renesanční kachlová kamna v bývalém rytířském, dnes ve velkém zasedacím sále. Dominují velikostí i výzdobou a jsou jedním z prvních příkladů využití majoliky v českých zemích. Kachle s biblickými náměty nesou letopočet 1545. Dnes je zámek sídlem městského úřadu. K zámku patří i zámecký park, původně okrasná zahrada, která přecházela do volné přírody. Dnešní podoba parku je druhé poloviny předminulého století. Zahradník Fuchs přeměnil zahradu na přírodní park v romantickém stylu. Zrušil vodní příkop, založil jezírko a rozšířil park do dnešní velikosti. Park je na seznamu nemovitých kulturních památek. Od roku 1964 o něj pečuje Správa KRNAP sídlící na jeho západním okraji. Na konci devadesátých let byla zahájena rozsáhlá obnova parku do jeho romantické podoby (projekt Jaroslava a Jana Machovcových). Ze 210vrch-morz-cern.jpgzámeckého parku vede dřevěný visutý most k zámecké hrobce, kterou nechala vystavět hraběnka Luisa Černínová-Morzinová v letech 1887 až 1890. Autorem projektu byl Stephan Tragl. Kaple je postavena v novogotickém sloh a její interiér je zdoben krásným novogotickým oltářem s pietou. Hrobka se nachází přímo pod kaplí; roku 1892 do ní byl uložen manžel hraběnky Luisy Heřman; o patnáct let později sama hraběnka. Po druhé světové válce kaple sloužila jako modlitebna československé husitské církve.
Barokní Klášter augustiniánů
552-vrch-klast.jpg
s prvky klasicismu byl založen roku 1705 Maxmiliánem z Morzinů a dokončen roku 1725 rakouským architektem Matyáše Auerem. Vysvěcen byl královéhradeckým biskupem Mauriciem Adolfem Karlem z Pharsalu. Sedm portálových oltářů z let 1725 až 1735. Cenné varhany z roku 1895, firma Rieger z Krnova. Na hlavním oltáři vysokém 19 metrů je ústředním 210-vrch-sv.aug.jpgmotivem obraz sv. Augustina, kterému je kostel zasvěcen (autorem je pražský malíř Franz Dalliger). Umělecky nejhodnotnější je oltář sv. Kříže na pravé straně presbytáře, pravděpodobně práce Jana Františka Pacáka, pomocníka a žáka Matyáše Bernarda Brauna. Pozoruhodné nástropní malby vytvořili vrchlabští malíři Ignác a Gottfried Tauchmannovi. Vnitřní zařízení tvoří harmonický a jednotný celek. Obytná budova kláštera je sídlem přírodovědné a historické expozice Krkonošského muzea, část ambitu se využívá k hojným výstavám. Kostel slouží zejména jako koncertní sál s výbornou akustikou.
Chrám svatého Vavřince
stojí na místě původního jednolodního gotického kostela ze 14. století.
210--sv-vav.jpgAutorem projektu je pražský architekt Stephan Tragl, stavby v novogotickém stylu se ujal místní stavitel Eduard Zirm. Původní kostel byl zbořen v roce 1886 a nový chrám otevřen o tři roky později. Věž na západní straně je vysoká 60 m. Trojlodní hala je dlouhá 30 a široká 18 m. Na východní straně doplňuje křížový půdorys stavby příčná loď s presbytářem, přístavba sakristie a hraběcí oratoř. Hlavnímu oltáři vévodí socha Boha Otce s anděly a socha Ježíše Krista. Z vídeňské dílny firmy Geylings pocházejí nádherná barevně malovaná okna. Cennou prací Křížové cesty v trojlodi se představuje firma Stupflesser z tyrolského města St. Ulrich. Varhany bratří Riegrů z roku 1889 s bohatě zdobenou dřevěnou skříní mají dvaadvacet rejstříků a dva manuály. Mezi nejstarší kulturně historické památky města patří předměty, které se do nového chrámu přenesly ze starého gotického kostela. Patří sem zejména oltářní obrazy sv. Anny a sv. Vavřince. Snad nejvzácnějším předmětem je měděná křtitelnice s letopočtem 1566 a nápisem: „Wer glaubt und gatauft ist, wird seelich“ (Kdo věří a pokřtěn jest, bude spasen). Na kostelní věž byly z původního kostela přeneseny kamenné reliéfy s erby a iniciálami manželského páru Viléma Miřkovského ze Stropčic a Rosiny Bockové z Hermsdorfu z roku 1599. Spatříme zde i náhrobní kameny Benigny Miřkovské, dcery Kryštofa z Gendorfu, a jejího chotě Přibíka Miřkovského ze Stropčic s letopočtem 1577, a dále náhrobní kámen Hanuše Cetrice, manžela mladší Gendorfovy sestry Pauliny, který se původně nacházel na staré tvrzi na Liščím kopci. Zajímavý je reliéf dvou ženských postav z červeného pískovce a náhrobní kámen Hanse Cetrice (1555). Ze starého kostela přemístili do nové věže také pět zvonů, šestý visel samostatně v tzv. sanktusové věžičce. Staré zvony podlehly rekvizici v roce 1942. Až do konce století byl kostel bez zvonů, nyní se honosí třemi novými, které mohly být pořízeny díky veřejné sbírce a sponzorským darům.
Mariánský morový sloup
stojí nedaleko kostela jižně od něj. Jeho dnešní podoba až na část postavy P.Marie je kopií původního sloupu. Ten pocházel z roku 1696, kdy ho nechali postavit majitelé vrchlabského panství Jan Rudolf z Morzinu a jeho paní Eva Konstancie jako za ochranu při morové nákaze. Autorem morového sloupu byl vrchlabský sochař Kristián Puntschuh, kovové doplňky pocházely z dílny místního zámečníka Zikmunda Bandta. Původně stál sloup v blízkosti hlavní ulice. Roku 1896 byl rozebrán a přemístěn na dnešní stanoviště, při tom starý podstavec a sloup nahradily nové prvky. Ze čtyř postav, které sloup obklopovaly (sv. Šebestián, sv. Roch, sv. Rozálie a sv. Jan Nepomuk – světci obdaření mocí chránit před morem), se dochovaly dvě. Sv. Šebestián a sv. Roch se nacházejí v depozitáři vrchlabského muzea.
Děkanství (fara)
barokní budova nedaleko kostela pochází z let 1739-1740. V roce 1766 zde během jedné ze svých inspekčních cest údajně na několika otepích slámy přenocoval císař Josef II. Mísa, na které vrchlabské měšťanky nabídly panovníkovi koláče, se dlouho uchovávala jako vzácná památka.
Historické domy č.p. 222, 223, 224
najdeme je západně od chrámu sv. Vavřince přes hlavní ulici. Jsou
210-vrch-tri-dom.jpgpříkladem zdařilé rekonstrukce, která proběhla v letech 1976-1981. Patří mezi nejstarší zachované městské stavby, na štítové desce totiž řemeslníci nalezli iniciály WR a letopočet 1623. Jsou příkladem architektury krkonošských a podkrkonošských měst, kdy podloubí na náměstích a hlavních ulicích tvořilo ochranu před rozmary počasí a sloužilo místním řemeslníkům, kteří v domech žili a pracovali, k nabízení zboží. Domy dnes patří Správě KRNAPu a najdeme v nich hlavní informační středisko, výstavní síň a jednu z expozic muzea.
Stará radnice
stojí asi 100 m jihovýchodně od chrámu sv. Vavřince. Patří mezi nejstarší stavební památky města. Přízemní část je zděná. Roubené patro podpírají čtyři pískovcové sloupy s hlavicemi tesanými do jónského tvaru. Zvláštností domu je, že je do ulice obrácen podloubím při podélné straně. Dům sloužil od konce 16. století, kdy jej městská rada i s pozemkem získala od truhláře Hanse Heldena a přestavěla, jako radnice do roku 1737.
Dům se sedmi štíty
najdeme ho v centru města na břehu Labe nedaleko nového komplexu 210-vrch-7-stitu.jpgbudov s hotelem Gendorf. Nejstarší vrchlabský dům se podobá vesnické chalupě přizpůsobené městskému životu. Dlouho patřil rodině ševce Schreiera. Ojedinělá podoba domu je dána snahou o co nejlepší využití všech prostor. Nejzajímavější místností je podkrovní světnice, jejíž bedněné stěny a strop zdobí pestrobarevné malované pásy s rostlinným a geometrickým vzorem. Trámy a veřeje mají připomínat červený kararský mramor. Neznámý tvůrce napodobuje zámeckou místnost. Ze sedmi štítů se jich dodnes zachovalo šest.
První městská lékárna
vznikla v souvislosti se zánikem klášterní lékárny (1782). Lékárnickou koncesi ve městě získal tehdy Vincenc Seifesieder. Zakoupil dům č.p. 38 (dnes lékárna Devětsil) a přestavěl ho na lékárnu v klasicistním stylu. V roce 1805 koupil vrchlabskou lékárnu Vojtěch Kablík, významný chemik a vynálezce. O rok později se oženil s dcerou vrchlabského papírníka Ettla Josefinou. Lékárnu pojmenoval „U orla“. V roce 1882 se majitelem lékárny stal Josef Kozlík. Lékárna pod jeho vedením proslula výrobou a prodejem domácích specialit: mastí, kapek a tinktur, jejichž složení i výrobní postup se přísně tajil. Lékárna se také zaměřovala na zvláštní prostředky pro turisty: náplasti na puchýře a kuří oka, univerzální vrchlabský turistický „duch“. Podloubí budovy zaniklo roku 1883, kdy se dům přestavěl, a provozní prostory lékárny se zvětšily.
Stará kovárna se zvoničkou v Hořejším Vrchlabí
spatříme ji kousek za odbočkou směrem na Benecko (pod novým mostem obchvatu). Je chráněnou kulturní památkou a patří mezi nejcennější stavby tradiční krkonošské architektury. Na zděném přízemí je vystavěn roubený dům. Ještě za první republiky se zde kovalo a místní kovář vyráběl a ostřil nástroje a nářadí. Součástí kovárny byl i výčep, ve kterém se místní sedláci občerstvovali bezinkovou kořalkou a buřty. Po smrti posledního kovářského mistra koupila objekt firma Schreiber a opravila ji do původní podoby. Kaplička se zvoničkou naproti je zasvěcena sv. Janu Nepomuckému. Ve vnitřním výklenku můžeme spatřit porcelánovou sošku p. Marie Lourdské.
Starý most
významná technická památka se nachází nedaleko hotelu Krakonoš v
210-vrch-st-most.jpgblízkosti polikliniky. Jeho historie sahá k počátkům města, vedla po něm významná cesta od Horní Branné a Valteřic směrem k Lánovu. Současnou podobu dostal v roce 1856. Po stoleté povodni v roce 1897 byla k východnímu okraji mostu přenesena vzácná socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1709, která původně stála u tzv. Jatečního mostu. Po povodních v roce 1997 je most v havarijním stavu, vozovka je zúžena nehezkými betonovými prefabrikáty a most čeká na zaslouženou rekonstrukci. Lze jen doufat, že se jí dočkáme v brzké době.
Městské informační centrum
pořádá po předchozí domluvě nebo v rámci pravidelného letního programu okružní prohlídky města a jeho pamětihodností s odborným výkladem průvodce v češtině, němčině či angličtině. Prohlídka začíná a končí v informačním centru a trvá asi 1,5 hodiny. Zahrnuje exkurze v zajímavých historických interiérech, jinak pro návštěvníky těžko dostupných, především:
  • věž kostela Sv. Vavřince se zvony a vyhlídkami na město;
  • barokní interiér klášterního kostela Sv. Augustina;
  • bývalý rytířský sál v zámku s jedinečnými renesančními majolikovými kamny;
  • pseudogotická zámecká hrobka rodu Morzinů-Černínů
Minimální počet účastníků: 2. Cena za osobu (bez turistické karty): 140 Kč. Cena zahrnuje vstupné do interiérů a průvodce. Pro držitele turistické karty je prohlídka v rámci letního programu zdarma.
Je zde také nemocnice, která chce poplatky u lékaře dotovat ze svého, jak má na svých plakátech uvedeno její ředitel a kandidát na senátora MUDr. Driml, bývalý náměstek ministra Ratha.
552-h-zaly-rozhl.jpg
je výraznou dominantou Vrchlabska (1019 m n. m.) v Žalském hřbetu mezi 210-herl-zaly.jpgVrchlabím a Beneckem. Na jeho vrcholu byla již roku 1836 postavena dřevěná rozhledna. Roku 1890 byla přistavěna dřevěná restaurace s verandou, která však roku 1943 zanikla. Dnešní kamenná 18 metrů vysoká rozhledna byla postavena roku 1892. Z rozhledny je nezapomenutelný rozhled do vzdálených koutů republiky. Můžete například vidět Ještěd, Trosky Je z 210-h-roz-zaly.jpgní výtečný rozhled na Krkonoše a Podkrkonoší – např. Kotel, mohylu Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší, Medvědín, Černou horu i Sněžku. Spatřit lze i vzdálená místa např. siluety Ještědu, Bezdězu, Ralska, Trosek, Zvičiny a vrcholky Orlických hor. K „výstupu“ na vrchol můžete použit sedačkovou lanovku z Herlíkovic, které jsou částí Vrchlabí, ležící při silnici do Špindlerova Mlýna. Otevírací doba: denně od 10 do 16 hodin, pokud to počasí dovolí. Vstupné: 10 Kč / 5 Kč.
552-lab-sout.jpg
Hluboká soutěska v zúženém profilu údolí Labe, sevřeném od severozápadu svahy Žalského Kozího hřbetu (809 m) a od jihovýchodu svahy Herlíkovického Žalého (918 m), asi 5 km před Špindlerovým Mlýnem. Je státem chráněnou přírodní památkou. V ortorulovém podloží najdeme erozí vyhloubené obří hrnce, geomorfologicky zajímavé jsou rovněž skalní prahy a peřejnaté úseky. Počtem 53 obřích hrnců představuje největší skupinu těchto tvarů na Labi. >Na protější straně silnice leží ve svahu veřejně nepřístupné a opuštěné těžební štoly, které jsou chráněné nejen jako stavební památka, ale i jako zimoviště netopýrů. Lokalita se nachází v těsném sousedství silnice spojující Vrchlabí se Špindlerovým Mlýnem.
552-labska-hraz.jpg
Gravitační přehrada Labská na Labi pod Špindlerovým Mlýnem byla vybudována v letech 1910 až 1916. Byla postavena v rámci programu podle zákonů z roku 1902 o stavbě soustavy nádrží a z roku 1903 o provádění říčních úprav a zřizování ochranných nádrží. Vydání těchto zákonů si vynutily velké škody po katastrofálních povodních v letech 1888, 1890 a 1897. Přehrada je nejhořejším stupněm soustavy vodních děl na Labi, který zachytává převážnou část sněhových vod ve střední části Krkonoš.
Účel vodního díla:
  • ochrana území před velkými vodami.
  • energetické využití.
Jak již bylo uvedeno, přehrada byla vybudována v letech 1910 až 1916 firmou Redlich a Berger nákladem 3.500.000 rakouských korun. Hráz je založena v orthorulách 4 až 7 m pod původním terénem s vyjímkou pravobřežního zavázání, kde založení přelivu a kaskád bylo provedeno až v hloubce 16 m. Při stavbě nebylo provedeno žádné zamezení pronikání vody podložím hráze, což ukázali zkoušky propustnosti při dodatečném geologickém průzkumu. Pro převedení vody mimo staveniště byl vybudován obtokový tunel kruhového profilu o průměru 7 m. Je vylámán v rostlé skále v levém břehu a pouze v krátkém úseku u portálu je obezděn rulovým kamenem. Po dokončení stavby se do tunelu zabudovaly uzávěry ovládané šachtou z domku hrázného, aby mohl sloužit jako výpust. Do tunelu je také zaústěn levobřežní šachtový přeliv. Pro měření přítoku a odtoku byly pod i nad nádrží vybudovány limnigrafy. Hráz i okolní objekty byly vybudovány na tehdejší technické možnosti ve velmi krátké době, i když se stavba nachází v prostředí, kde díky povětrnostním podmínkám nelze stavební práce plně rozvinout po dobu 5 až 6 měsíců v roce. Dělníci, kteří pracovali na vodním díle, byli povětšinou zkušení pracovníci z evropských stavenišť vodních děl a tunelů. Protože vodní dílo bylo dostavěno v polovině 1. světové války a mělo se stát symbolem rakouského mocnářství, byla na vzdušním líci hráze těsně pod korunou umístěna mohutná, v betonu provedená dvouhlavá rakouská orlice a pod ní velký znak z vyčnívajících obkladních kamenů líce znázorňující iniciály panovníka Františka Josefa 1. Kolem těchto dvou znaků se počátkem vzniku Československé republiky rozvinula řada jednání s cílem oba z hráze odstranit. Orlice byla zabetonována již v roce 1920, iniciály panovníka však zůstali až do roku 1926, protože nebylo dodavatele, ani jednotného názoru na způsob odstranění. Iniciály byly upraveny tak, že od roku 1926 až do dneška můžeme číst na vzdušním líci hráze písmena R. Č. znamenající Republika Československá. Od napuštění přehrady v roce 1916 byly pozorovány stále zvětšující se průsaky hrází máčející vzdušní líc. V roce 1930 činil naměřený průsak 314 l/min. Proto bylo nařízeno, aby se nádrž udržovala pokud možno prázdná. Z podnětu ministerstva veřejných prací byl zpracován projekt na opravu ve dvou variantách. K rekonstrukci však nedošlo, protože podle tehdejšího posouzení nebylo porušení zdiva a průsaky tak vážné, aby mohlo dojít k porušení díla a ohrožení obyvatel. Teprve v roce 1958 bylo rozhodnuto o rekonstrukci přehrady a až v roce 1966 byly opravné práce zahájeny. Při rekonstrukci byly provedeny následující práce: Utěsnění návodního líce a předsypu. Předsyp byl utěsněn fólii PVC, která se ale neosvědčila. Proto se přistoupilo ke klasické injektáži zdiva hráze, přestože v původním záměru opravy se na základě zkušebních vrtů v hrázovém tělese jevilo zajištění vodotěsnosti injektáží nezaručené. Dále bylo provedeno ukotvení šoupátkových věží železnými kotvami, protože byly odtrženy od vlastního tělesa hráze. V části tunelu byla provedena obezdívka, neboť ve dvou místech skály se začaly objevovat poruchy. Porušené zdivo šachty, šachtový přeliv a zdivo uzávěrů obtokové štoly bylo injektováno. Původní šoupátka světlosti 1100 mm byly vyměněny za šoupátka 1000 mm s elektrickým pohonem. Jejich výměna nemá podstatný vliv na funkci nádrže. Současně s rekonstrukcí hráze se opravoval i přítokový a odtokový limnigraf a záměrem bylo sledování pohybu hráze. Vodní dílo v současné době provozuje společnost Povodí Labe a.s. Hradec Králové, závod Hradec Králové.
552-spindl-let-1.jpg
místo mezi horská střediska na jižní, české straně Krkonoš. Příhodné 210-spindl-znak.pngklimatické poměry a silně esteticky působící horské prostředí tu vytvořilo podmínky pro vznik centra, jehož mimořádný význam pro cestovní ruch, letní turistiku, zimní sporty a rekreaci je v Krkonoších nezastupitelný. Jeho ráz, pokud se týče zájmu hostů z ciziny, přesahuje trvale hranice našeho státu. Střed města zaujímá výjimečně krásnou a příhodnou polohu. Je rozložen na souběhu údolí, jimiž protéká dosud mladé Labe a Dolský potok. Ze všech stran je Špindlerův Mlýn chráněn horskými pásmy vnitrozemského Českého hřebene: Kozími hřbety, Pláněmi a Krkonošem, zakončeným Medvědínem. Jen úzká soutěska mezi horskými rozsochami, jíž si razí budoucí evropský veletok Labe cestu k jihu, spojuje místo s ostatním světem. K dnešnímu Špindlerovu Mlýnu ovšem patří další sídlištní aglomerace, které kdysi bývaly samostatnými obcemi, a to: Svatý Petr,Bedřichov, Labská - kdysi Krausovy Boudy a Volský Důl. Na prostoru 7692 ha, pokrytém převážně lesy, k tomuto celku patří na lučních enklávách položené horské boudy od Labské po Luční. Mnohé z nich se vyšplhaly až nad horní hranici lesa. Dnešní stále krásné, historickými proměnami poznamenané lesní porosty v rozsahu 6872 ha si zde zachovávaly dlouho do 16. století podobu smíšeného horského pralesa. Ten byl oživen zvěří, mezi níž nechyběl medvěd, vlk, rys i divoká kočka. Asi nejstarším sídlištěm na území dnešního „velkého" Špindlerova Mlýna byla málo významná skupina nuzných chalup, sloužící snad i jen sezónně jako útulky horníků a různorodé chasy kolem hutí, zpracovávajících získanou rudu. Nejstarší zprávy o kutištích na úbočích Kozích hřbetů, Železné hory a Stohu pocházejí z počátku 16. Století. Tehdy český král Ludvík Jagelonský povoluje horníkům ve Svatém Petru (1516-21) lhůty k placení desátků a úlevy. Historik Erhard Müller však uvádí, že Svatý Petr vznikl až po roce 1600. Podpírá to skutečností, že není na mapě trutnovského malíře Šimona Huttela z roku 1580. Víme však, že autor byl Trutnovan a oblasti středu a západních částí pohoří znal méně podrobně. Těžba rud stříbra, mědi a arsenu zajímala na tomto místě i Kryštofa z Gendorfu, který získal vrchlabské panství a jenž se zasloužil o povýšení Vrchlabí na horní město (1533). Krkonošské stříbro se účastnilo na ražbách královské mincovny, kam bylo odváděno. V roce 1621 putovalo ze Svatého Petra do Prahy za 9 728 zlatých mědi a stříbra. Práce v dolech byla pro tvrdost hornin velmi obtížná a těžká. Často musela být přerušena pro nenadálé živelné pohromy. Doly byly často zality přívalovou vodou při průtržích mračen, v zimě hrozily sněhové laviny. Nedostatek důlní techniky musela nahrazovat důvěra horníků v prozřetelnost boží. Svědčí o tom mnohdy velmi poetická jména kutišť, na př. „U božího požehnání" na Stohu nebo „Boží pomoc" v Klausengrabenu, tj. v Dlouhém dole. Stříbra tu nebylo mnoho. Přesto dle místní tradice bylo součástí ušlechtilé zvonoviny, z níž byl ulit místní "umíráček", známý svým vysokým hlasem. Ozýval se nejprve ze staré kapličky ve Sv. Petru a poté byl přenesen do dnešního kostela v centru Špindlerova Mlýna. V 17. století těžbu přerušila na delší dobu třicetiletá válka. Noví majitelé vrchlabského panství se snažili těžbu obnovit, ale s malými výsledky. Poslední pokusy jsou datovány na počátku 20. století. Téměř souběžně s důlním podnikáním se rozvíjí důmyslně organizovaná těžba dřeva. Představuje ji další důležitá část dnešního „velkého" Špindlerova Mlýna Labská neboli Krausovy Boudy. Kolonisté, kteří jim dali původní jméno, sem přišli z horního Podunají kolem roku 1550. Brzy se stala krásná trojúhelníková enkláva severně od Honzovy strouhy ohniskem využívání zdejšího lesního bohatství a Krausebudští vyhlášenými budaři. Se zkušenostmi z alpských zemí organizují těžbu dřeva (důlního i palivového) pro stříbrné doly v Kutné Hoře. Na horských potocích v okolí rostou klauzury, které zadržují jarní vody, a s nimi plyne zpracované dřevo po Labi do Starého Kolína a pak dál po souši do Kutné Hory. O této činnosti vypovídají zaniklá místní pojmenování: Klausengraben (Dlouhý důl), potok Klausenbach (Dřevařský potok), ústící u Michlova mlýna zleva do Labe. Krkonošský panenský prales mizí pod ranami seker a za svištění pil i na úbočích Kozích hřbetů. Vedou je ruce dalších dřevařů-odborníků, kteří 210-spindl-most.jpgzakládají v prostoru od dnešního mostu přes Labe ke kostelu další lokalitu. Přišli prý kolem roku 1785 z Virtenberska a valná většina jejich příjmení vypovídá o jejich povolání: Hollmann, vzniklé z Holzmann (=dřevař). Za celodenní práci v lese si noví osadníci večer nosívali dle tradice domů výslužkou poleno (Spalte). Tak dostala skupina pěti chalup, která se později rozrůstala, jméno Spaltenbauden. K nim přibyly i Sachrovy Boudy. V roce 1835 měly už Spalkové Boudy 18 a Sachrovy Boudy 12 chalup, zatímco ve Svatém Petru v témže roce se nalézá 49 stavení. Díky značně 552-spindl-sv-petr-1.jpgbezohlednému kácení lesů nejen pro doly, ale také na pálení dřevěného uhlí v milířích, vznikají v horách rozsáhlé luční enklávy, rozšiřované neuváženě nad hranicí lesa vypalováním porostů kosodřeviny. Horské louky pak slouží letní pastvě a senaření. Z iniciativy správy panství Harrachů vznikají Krausebudské dvorské boudy pod Velkým Šišákem, jako na př. Martinova bouda (1642) a Brádlerovy Boudy (1637), co nejstarší. Sem na léto přichází panský dobytek s obsluhujícím personálem. Budní hospodaření postupně od druhé poloviny 17. a v 18. století se stává vedle lesní těžby převažující formou hospodářského využívání katastru dnešního Špindlerova Mlýna. Dělí se o ně správy dvou panství: jilemnicko-branskébo hrabat Harrachů a vrchlabského Czernin-Morzinů. Dělítkem byla řeka Labe. V období rozkvětu budního hospodaření získáváme též zprávy o existenci další, kdysi samostatné osady vrchlabského panství, dnes také součástí Špindlerova Mlýna - Volského Dolu. Je prvně připomínán roku 1676. Dostal jméno podle pastviště pro panské voly z Vrchlabí. Je však možné, že osada dostala jméno od starých horníků, kteří tak označovali místa s výskytem rud. Svým založením se poněkud vymyká z tohoto schématu dnešní nejvýstavnější část Špindlerova Mlýna - Bedřichov. Původně byla součástí obce Krausovy Boudy. Roku 1740 tu vystavěl rokytnický sklář Fabián Donth se svolením správy harrachovského panství menší sklárnu. Měla zpracovat kalamitní dřevo z polomů po větrné smršti, která se tu přehnala. Po krátké existenci však poměrně brzy zanikla. Její okolí však zůstalo obydlené a zvolna se rozvíjelo. Zhruba za čtyřicet let později na pokyn hraběta Jana Nepomuka z Harrachů tu byla vybudována železářská huť. Ta roku 1807 vyhořela a už nebyla obnovena. Na spáleništi roku 1812 byla postavena pila. Památky po těchto objektech bychom nyní marně hledali. Pouze jméno Janova předchůdce Bedřicha z Harrachů připomíná pestrou minulost místa. Špindlerův Mlýn jako samostatná osada vstupuje do historie teprve 13. července 1793. Toho dne byly korunovány úspěchem snahy sousedů, kteří se scházeli ve mlýně na labském břehu, patřícím mlynáři Špindlerovi. Obyvatelům chalup dřevařů na úbočích Kozích hřbetů a kutišť v Dlouhém dole bylo povoleno patentem mocnáře Františka I. postavit si vlastní kostelík. Měl nahradit rozpadávající se kapličku ve Svatém Petru. Je podivné, proč osvícený monarcha Josef II., na nějž se sousedé podvakrát obraceli se stejnou žádostí (v letech 1784 a 1787), nevyhověl. Přitom stavby kostelů ve Velké a Malé Úpě bez obtíží povolil.
Při sestavování žádosti a pak i patentu ve Vídni došlo k nepříjemnému omylu. Místo správného jména majitele mlýna Spindler bylo uvedeno „Spindel", tedy Spindel-Můhle. Následovaly potom převody do češtiny Břetenský Mlejn (1842) a po roce 1918 Vřetenný Mlýn, což muselo ministerstvo vnitra zvláštním výnosem upravit na Špindlerův Mlýn.
210-spindl-kost-sv-Petra.jpgSvatostánek sv. Petra - provizorní kostelík, postavený ze dřeva záhy po vydání patentu, se stal duchovním centrem nově se formující obce. Ta zprvu patřila jako nesamostatná lokálie pod patronát c. k. náboženského fondu. Teprve dne 26. června 1802 byl položen základní kámen pro nový zděný kostel. Byl hotov koncem roku 1807. První slavnostní bohoslužba se tu konala 1. listopadu téhož roku. Hospodářským centrem obce zůstal mlýn na břehu Labe s rychtářem Špindlerem, po němž bohužel není památky. Stál prý přibližně na místě pozdějšího hotelu „Spindelmühle". Svým významem patřil asi ke třem „klepáčum" v údolí Labe do hor. O nich justiciár Lamb v popisu vrchlabského panství (rok 1830) píše, že mají zřídkakdy co mlít, protože obilí se sem může dopravovat pouze v zimě na saních. Zatímco už na počátku 19. století čile mířily na hřebeny Krkonoš skupiny romantických milovníků horské přírody ze slezského Warmbrunnu (dnes Cieplice Šląskie) s vůdci a nosiči, kolem kostelíku sv. Petra je ještě klid. Zpráva v knize Dr. Hosera o panském myslivci, který poskytuje na Špalkových Boudách dobré ubytování a pohoštění hostům, se objevuje jako první vlaštovka z počátků zdejšího cestovního ruchu. Autor svým obdivem k místu už na počátku 19. století (1804) jasnozřivě předpověděl jeho slavnou budoucnost. K proměně několika skupinek osamělých chalup na horské letovisko dochází až v druhé polovině 19. století, a to zcela nenápadně. Krásy místa „objevili" jako první čtyři hosté ze slezské Vratislavi na první návštěvě v roce 1864. Ubytovali se ve dvou přízemních místnostech a „dívčí komoře" nám už známého špindlerovského mlýna. Okouzleni zdejším prostředím sem pak začali v létě jezdit každoročně a rozšířili slávu Špindlu ve světě. Dostupnost rodícího se horského letoviska byla zpočátku velmi obtížná. Málo schůdná komerciální cesta přes Jelení Boudy do Slezského sedla a na Hain (dnes Przesieka), pod kontrolou celního úřadu na Bedřichově měla význam ve styku s tehdejším Pruskem. Ke spojení s českým vnitrozemím sloužily bídné vozové cesty. Jedna od Jilemnice přes Rovinku na Krausovy Boudy a Bedřichov, druhá z Vrchlabí přes Strážné po trase tzv. Věřiny stezky do Svatého Petra. Ke změně došlo, když špatný chodník údolím podél Labe byl v sedmdesátých letech nahrazen solidnější vozovkou. O uvedení Spindlerova Mlýna ve známost se hodně zasloužil Krkonošský spolek (Österreichischer Riesengebirgsverein - ÖeRGV), jehož zakladatelem a čelným funkcionářem byl od roku 1880 učitel na Krausových Boudách a v Maršově Eduard Rudolf Petrák, rodem Čech z Horní Branné. Spolek vybudoval v horách síť značených cest. Ve Špindlerově Mlýně vyrostla řada hostinců s ubytovacími zařízeními. Také hřebenové boudy se přeorientovaly na služby turistům. Chudí horáci se stali zámožnými podnikateli a hoteliéry. Krkonoše se staly nejlépe zpřístupněným pohořím v Čechách. Zpočátku přicházela nákladně vybudovaná ubytovací zařízení ke cti v létě. Špindlerův Mlýn směřoval do skupiny letovisek (německy Luftkurort). Vynalézaví horáci však objevili atrakci, která značně přitahovala hosty i v zimě. Původně pouze pro dopravu dřeva nebo sena používané saně rohačky uzpůsobili pro veselé jízdy se zimními hosty. Vznikl tak „rohačkový sport". Jedna z vyhlášených tras roháčkových jízd vedla ze slezské strany hor do Špindlerova Mlýna. „Sportovci" vyjeli na rohačkách tažených koníky na Petrovku, kde po vydatném občerstvení zahájili romanticko-dobrodružnou jízdu se zkušeným horalem mezi rohy saní na Dívčí Lávky a dál do Špindlerova Mlýna. Zde po dalším vydatném občerstvení případně noclehu podnikli cestu obráceným směrem. Před koncem 19. století rohačkový sport zatlačily ovšem do pozadí lyže. Jejich nadšení milovníci nakonec cele ovládli Špindlerův Mlýn i celé Krkonoše a sezóna zimní se tu nakonec stala obdobím hlavním, ekonomicky rozhodujícím. Koncem 19. století postihly Špindlerův Mlýn, a celé hory, katastrofální živelné pohromy. Průtrže mračen rozběsnily horské bystřiny a řeky, které se staly nezkrotným živlem. Dne 17. července 1882, a zvláště pak 29. a 30. července 1897, způsobily velké hmotné škody na budovách poblíž Labe a vyžádaly si i lidské životy. To bylo pohnutkou k zahájení zajišťovacích prací, na nichž se finančně podílel i stát. Řadu let pracovali v místě na regulačních pracích vodních toků jako kameníci specialisté z jižních částí monarchie - Italové. Za těchto prací poblíž mostu bylo přemístěno koryto Labe poněkud západněji, takže se několik bedřichovských stavení ocitlo na levém břehu, za vodou. Nejvýznamnějším zásahem do obrazu krajiny v prostoru Krausových Bud byla ovšem stavba přehrady na Labi v letech 1910 -14. Před ní vznikla retenční vodní nádrž o délce zhruba kilometr a o rozloze 40 ha. Její velice užitečná funkce při zadržování přívalových vod se častokrát osvědčila, např. v sedmdesátých letech nebo v roce 1997. V období druhé světové války se Špindlerův Mlýn stal útočištěm evakuovaných osob z bombardovaných částí tehdejšího Německa nebo přeplněn lazarety příslušníků wehrmachtu. Bouřlivý rozvoj nastal až po válce.
Dnes se na území Špindlerova Mlýna, zabírajícím 7 692 ha (z toho 6 872 ha lesů) nachází 640 objektů. Z toho je 43 hotelů, 134 penzionů a 23 horských bud. Trvale zde žije 1300 obyvatel a množství dalších přechodně ubytovaných pracovníků v službách cestovního ruchu. Vyrostlo mnoho soukromých penzionů, řada starších objektů byla zmodernizována. Tvář horského střediska obohatily tři lyžařské areály: ve Svatém Petru, Medvědín a Hromovka. Vyrostly tu nové velkokapacitní hotely, např. hotel Bedřichov, Montana, Horal ve Svatém Petru, Harmony na úbočí Medvědína, Arnika u Labské přehrady nebo nová Labská bouda.
550-spindler-bouda.jpg
Hotel Špindlerova bouda je nově zrekonstruovaný hotel, který stojí ve Slezském sedle na úpatí vrchu Malý Šišák přímo na česko-polské hranici. Centrum Špindlerova Mlýna je cca 8 km daleko. Původní bouda stála na tomto místě již v r. 1784. Název má podle Františka Špindlera, rychtáře z Bedřichova, který v r. 1824 ji přestavěl (též Rychrářova bouda). V r. 1826 vyhořela a znovu v r. 1885. Velké stavební úpravy začátkem 20. stol. provedla rodina Lhotova. Od r. 1914 vede do sedla silnice, dnes se za její použití platí mýtné. Za reálného socialismu zde byla zotavovna ROH. Po roce 1989 byla kompletně zrenovována na čtyřhvězdičkový hotel.

« » ♥ « » ♥ « » ♥ « » ♥ « »

Vážení čtenáři, pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse kecá někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek diskutujících a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění: Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků do blogu, tak malý návod najdete zde

Jiří Krejčí

N.D.************15:383.10.2008 15:38:26

Počet příspěvků: 1, poslední 3.10.2008 15:38:26 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00