Sudetoněmecký Landsmanšaft a jeho nevyjasněná tradice

úterý 10. březen 2009 10:00

Po mém zveřejnění úryvků z kritiky článků Bohumila Doležala, obhajujících Sudetské Němce, z pera Václava Vlka st. nazvané ► Vyvolávači nenávisti (1) a (2) ◄ se pod nimi rozpoutala bohatá diskuse, ve které bylo jednomu z diskutujících vyčítáno, že argumentuje osobními prožitky. Protože jsem to období jako onen diskutující prožil, i když jsem o rok mladší než on, tak přináším názor těch, kteří se oba narodili až po skončení války.

Těmi dvěma, jejichž názory přináším, jsou historici Eva a Hans-Henning Hahnovi. Vyjádřili je 14. Února 2002 v časopise Die Zeit v článku » Sudetoněmecký Landsmanšaft a jeho nevyjasněná tradice «, jehož překlad uveřejnil týdeník Profit, 18. března 2002. Našel jsem ho ve svém archivu. Zde je.

552-hranice-sloup.jpg

Dějiny spojují i rozdělují.

Mezi Českou republiku a Německo stále znovu vstupují stíny minulosti, je to sousedství, které se, jak se někdy zdá, ne a ne povést. Když byla před deseti lety 27. února 1992 konečně podepsána dohoda o přátelské spolupráci mezi oběma státy, sudetoněmecký landsmanšaft si pospíšil s tvrdou kritikou vlády Helmuta Kohla: smlouva údajně ignoruje významné historické souvislosti. Sudetoněmecká nespokojenost zabránila tomu, aby došlo k uklidnění česko-německých vztahů, a vedla o pět let později k další smlouvě: v roce 1997 podepsali Kohl a pražský premiér Václav Klaus Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji. Ale ani tentokrát stížnosti sudetoněmeckých organizací neustaly - a když nyní český premiér Miloš Zeman v interview označil sudetské Němce za Hitlerovu pátou kolonu a hrobníky první pražské demokracie, vzplanul historický spor s novou intenzitou.

Přitom vyhnaní, zdá se, často nechápou, proč jsou v České republice ještě pořád tak neoblíbení (řečeno velmi opatrně) a proč s nimi mnoho Čechů o minulosti odmítá hovořit. Vidí v tom výraz zatvrzelosti, nedostatek soucitu s obětmi dávného nespravedlivého režimu v poválečném Československu a vyčítají Praze, že se nedokáže své vlastní minulosti postavit čelem.

Přísaha věrnosti Adolfu Hitlerovi

Ale možná by se Landsmanšaft měl také jednou zeptat, jak je na tom sám s objasněním a vyrovnáním se s minulostí. Kdo si tak rád a hlasitě bere do úst historickou pravdu, neměl by váhat jednou posvítit i do vlastních řad. Tak například je zvláštní, že se zcela zapomnělo na to, proč byli sudetští Němci českou veřejností označováni za zrádce a hrobníky první československé republiky.

Klíčovou postavou byl vůdce národovců v Sudetech, učitel tělocviku Konrád Henlein (narozen roku 1898 ve Vratislavicích u Liberce, zemřel vlastní rukou v roce 1945 v Plzni). V roce 1933 založil organizaci Sudetoněmecká domovská fronta (Sudetendeutsche Heimatfront). V roce 1935 byla přejmenována na Sudetoněmeckou stranu; v československých parlamentních volbách ve stejném roce získala dvě třetiny německých hlasů a 44 ze 66 německých poslanců v pražském Parlamentu, který čítal celkem 300 poslanců. Ale už v roce 1938, a sice ještě dva týdny před setkáním Hitlera, Mussoliniho, Daladiera a Chamberlaina v Mnichově, se Henlein obrátil ke svému státu a jeho demokratickému zřízení zády. 14. září 1938 přerušil vyjednávání s pražskou vládou, podnítil vedení své strany k odchodu přes hranici do Bavorska a obrátil se s proklamací k sudetským Němcům, německému lidu a celému světu: Jeho politické úsilí o čestné a spravedlivé vyrovnání podle něj zkrachovalo na české nesmiřitelné vůli ke zničení (Vernichtungswillen). Jménem sudetských Němců vyhlásil Wir wollen heim ins Reich! ("Chceme domů do Říše!"). Současně zformoval ze svých rozvášněných a do Německa proudících příznivců paramilitantní spolek, sudetoněmecké bojůvky Freikorps. Jejich členové přísahali věrnost Adolfu Hitlerovi a uskutečnili ve dvou týdnech před Mnichovem z německého území v Československu na 300 "akcí": při nich mělo přijít o život na 110 lidí (již v srpnu 1933 se stal slavný filosof kultury Theodor Lessing ve svém exilu v Mariánských Lázních obětí atentátu, na němž se sudetoněmečtí nacisté aktivně podíleli).

Dnes nazýváme obdobné činy "teroristickými útoky" a patří mezi ty vzpomínky na "Mnichov 1938", které v Mnichově, na rozdíl od Prahy, upadly v zapomnění. Zda v Henleinových Freikorps bylo organizováno skutečně 40 tisíc sudetských Němců, jak hlásal tehdejší nacionálně-socialistický tisk, nebo jen 10-15 tisíc mužů, jak se zdálo pravděpodobnější mnichovskému historikovi Martinu Broszatovi, zůstává dodnes stejně nejasné jako mnoho jiných číselných údajů v německo-českém historickém sporu.

Je málo pamětníků

Co bylo po roce 1945 mnohými vědomě zamlčováno, je po půlstoletí často prostě zapomenuto. Těm mladším ze "Sudetoněmeckého domu" v mnichovské Hochstraße většinou není znám ani původ slov, kterým se zde naučili. Tak například pojem sudetoněmecká "etnická skupina" (Volksgruppe) nebo, jak se v Bavorsku říká, sudetoněmecký kmen (sudetendeutscher Stamm). To jsou bojové výrazy z rétorické zbrojnice národoveckého boje (Volkstumskampf), kterému Adolf Hitler dopomohl ke světové proslulosti.

Na to si dnes může pamatovat jen docela málo sudetoněmeckých politiků. Mezi ně patří Siegfried Zogelmann, ročník 1913. I on totiž opustil svou vlast dlouho před Mnichovskou dohodou, již v roce 1934, aby se připojil k nacionálně-socialistickému hnutí v Říši. Tam udělal kariéru v Úřadě pro tisk a propagandu „říšského vůdce mládeže“. Jako funkcionář Hitlerjugend vydal v roce 1938 spolu s Gauleiterem Hansem Krebsem (byl popraven v roce 1947 jako válečný zločinec) knihu „Sudetské Německo na pochodu“. V ní byla mimo jiné představena sudetoněmecká „etnická skupina“: „Navzdory všemu utlačování ze strany českých mocipánů se pozvedla sudetoněmecká mládež pod prapory a hesly národně-socialistického hnutí. Začal boj o bytí či nebytí tříapůlmilionové sudetoněmecké ‚etnické skupiny'. Ze strany tvrdě utlačovaných sudetských Němců se nesl pod nacistickým heslem ‚za školu, půdu a pracovní místo'.“

Na „boji“ své „etnické skupiny“ se Siegfried Zogelmann podílí dodnes nejen radou, nýbrž také skutky, mimo jiné od roku 1954 jako člen "Sudetoněmecké Rady", od roku 1972 jako člen představenstva "Sudetoněmecké nadace" a do roku 2000 jako člen výkonného předsednictva sudetoněmeckého Landsmanšaftu. Když mu v roce 1998 sudetoněmecké noviny Sudetendeutsche Zeitung gratulovaly k 85. narozeninám (pod poněkud podivným titulkem "Fenoménu bylo 85"), zamlčely ovšem jeho zásluhy a zkušenosti ze třicátých a čtyřicátých let.

Henleinovo a Zogelmannovo sudetoněmecké „hnutí“ bylo v meziválečném období jen jedním z mnoha politických uskupení československých Němců, a není jasné, proč současné sudetoněmecké organizace s takovou oblibou pěstují zrovna tuto tradici. Šlo o „národovecké hnutí“, které udržovalo těsné kontakty s „národoveckými“ a národně-socialistickými organizacemi výmarské republiky, vyvíjelo se paralelně s národně-socialistickým hnutím v Říši a později, po roce 1933, bylo z Berlína finančně podporováno. Jeho ideologie, boj proti mírovým smlouvám uzavřeným po první světové válce, jeho „národovecký“ boj a jeho antisemitismus mu zajistily popularitu mezi československými Němci, stejně jako v samotné Říši.

Podobně jako otázka „koridoru“ byla pro Hitlera při přepadení Polska v září 1939 pouhou záminkou, skrývaly „národovci“ v Sudetech za bojem o autonomii a „etnická práva“ svůj skutečný cíl: připojení k nácionálně-socialistickému Německu. Konrád Henlein sám to později jasně a otevřeně přiznal: „Všichni, kteří tenkrát se mnou zahájili boj, vsadili vše, co měli, na jednu kartu, protože jsme věřili fanaticky a neoblomně na zdravou sílu sudetských Němců, na opětovné zesílení Říše pod vedením Adolfa Hitlera a na konečné vítězství naší dobré věci… Věděli jsme, že můžeme zvítězit jen tehdy, když se nám podaří z tří a půl milionu sudetských Němců udělat tři a půl milionu nacionálních socialistů. Přesto jsme museli zpočátku navenek, abychom se vyhnuli zásahu českých úřadů a rozpuštění, naši příslušnost k nacionálnímu socialismu zapírat. To byla největší duševní zkouška, které jsem musel své přívržence vystavit".

Toto přiznání se dnes v sudetoněmeckých knihách o historii většinou přechází mlčením, a reflektory jsou nastaveny výlučně na „českou provokační politiku“. Pojem „národovecký boj“ (Volkstumskampf) byl po válce nahrazen slovním spojením „národnostní konflikt“. Politické ideje a činy účastníků tím pádem už nestály za kritické posouzení - jako by bylo nepodstatné, zda někdo vychází z demokratických nebo národně-socialistických zásad.

Zamlčování bizarních postojů

Zamlčována však v Sudetoněmeckém domě není pouze minulost Siegfrieda Zogelmanna. Tamní konferenční sál nese dodnes jméno prvního mluvčího „etnické skupiny“ po druhé světové válce, Rudolfa Lodgmana von Auen (1877 až 1962). I on patřil ke stoupencům NSDAP. Takto nadšeně poblahopřál Hitlerovi ve svém telegramu k mnichovskému triumfu: „V den vstupu německých jednotek do Teplic-Šanova Vás zdravím, můj Vůdče, jako zástupce Říše z celého srdce. Děkuji Prozřetelnosti, že mi dopřála prožít tento den, v jehož příchod jsem od svého dětství doufal a na který jsem po celých posledních dvacet let navzdory rozmáhající se malomyslnosti věřil. … Vy, můj Vůdče, jste nám dal vlast a domov, německému lidu sebeúctu a víru ve svůj národní ideál, Evropě však jste ukázal cestu, bez níž by byla vydána napospas nepředstavitelné zkáze…“ Není známo, že by se kdy některá z mnichovských sudetoněmeckých organizací nebo jejích politiků od Lodgmanova nacionálně-socialistického vyznání distancovala. Je s podivem, že dodnes nebyly podrobeny kritickému prozkoumání ani sudetoněmecké návrhy na masová přesídlování: Lodgman von Auen sám požadoval v roce 1938 „přesídlování“ za účelem nového evropského řádu a k „vyřešení židovské otázky“ (přesídlení tohoto nepokojného elementu bude umožněno součinností celé Evropy, zejména však jejích čtyř velkých států). Dokonce i vedoucí sociálně-demokratický funkcionář landsmanšaftu a předseda spolku vyhnaných, Wenzel Jaksch (1896 až 1966), volal ve svém memorandu „Co přijde po Hitlerovi“, které vydal na začátku léta 1939 v londýnském exilu, po „definitivním vyřešení otevřených otázek hranic prostřednictvím vyvážení důsledků práva na sebeurčení, politických potřeb a hospodářských nezbytností“ a navrhl jako „technické pomůcky“ k tomuto účelu „organizovanou výměnu obyvatelstva“.

Nic z toho není neznámé. Odvážní sudetští Němci to po válce stále znovu připomínali, ohrazovali se proti svévolnému výkladu spravedlnosti a pokusům o retušování ze strany sudetoněmeckých funkcionářů. Tak např. tři sociálně-demokratičtí poslanci předválečného pražského Parlamentu, Franz Kögler, Franz Krejci a Rudolf Zischka, vystoupili v roce 1965 ve svém „Prohlášení bývalých funkcionářů a členů Německé sociálně-demokratické dělnické strany v Československé republice“ proti spolupráci s mnoha bývalými (a v jejích očích „stále ještě-„) nacisty v landsmanšaftu. Kromě toho obecně vytýkali jeho funkcionářům, že sice odsuzují vyhnání, ale nejsou ochotni akceptovat ho jako rozhodnutí vítězných velmocí a tím nezvratnou skutečnost. Požadovali již tehdy normalizaci diplomatických, politických, hospodářských a sociálních vztahů Spolkové republiky s východními sousedy Německa a zasazovali se o důslednou integraci vyhnaných do německé společnosti: „Pro mnohé příslušníky starší generace bude bolestné přivyknout myšlence, že na daných poměrech již není možné cokoli změnit; je však lepší přijmout skutečnost, že každý nový den nás ještě více vzdaluje od našeho domova, než se oddávat myšlenkám, které se tím bolestněji musí projevit jako pouhé sny, čím déle budou živeny přáními a představami, které dnešnímu stavu již neodpovídají“.

Glasnost pro landmanšaft

Landsmanšaft rád vyhlašuje, že dnes reprezentuje více sudetských Němců, než kolik jich kdy žilo v Československu. Pro tuto údajně 3,8 milionů Němců čítající „etnickou skupinu“ (z Československa byly vyhnány necelé 3 miliony Němců) požaduje, kromě takových „maličkostí“, jako navrácení ztraceného majetku a odškodnění, především „právo na domovinu a sebeurčení“. „Naše právo na domovinu znamená mnohem víc než jenom povolení usadit se na daném území“, vyhlásil mluvčí „etnické skupiny“ Franz Neubauer v roce 1993 na Sudetoněmeckém dnu v Norimberku, a na tom se od té doby nic nezměnilo. Tyto cíle jsou zapsány ve Stanovách Landmanšaftu, a dokud nebudou přeformulovány, pokračuje Landmanšaft ve známé cestě německého revizionismu nastoupené v roce 1918. Vzpomínka na oběti vyhnání nesmí být politicky zneužívána k nekalým účelům. Stejně jako se česká veřejnost musí zabývat poválečnou nespravedlností vůči svým bývalým německým spoluobčanům (a dnes tak již činí), má sudetoněmecká „etnická skupina“ zásadní a veřejné vyrovnání se s minulostí ještě před sebou. Pokud se kontinuita revizionismu a pochybnost paradigmatu „etnické skupiny“ nestanou východiskem kritické sebereflexe, nemůže být Landmanšaft zřejmě nikým v Evropě považován za seriozního jednacího partnera.

Je konečně načase, postarat se uvnitř sudetoněmeckých organizací - Landsmanšaftem počínaje a Spolkem Adalberta Stiftera konče - o „glasnost“. Je nejvyšší čas rozrazit v Sudetoněmeckém domě v Mnichově okna a dveře a popřát sluchu těm, kteří - při všem soucitu s utrpením vyhnaných - odsuzují nejen zločin vyhnání, ale také, se stejnou mírou odsudku, nenávistí naplněný nacionalismus vůdčích sudetoněmeckých organizací ve dvacátých a třicátých letech.

552-Sudetaci.jpg

Na závěr ještě informace o autorech a jedno doporučení. Paní Eva Hahnová pochází z Prahy  a od roku 1968 žije v SRN. Hans-Henning Hahn je profesorem východoevropských dějin na Univerzitě Carla von Ossietzkého v Oldenburgu. Od r.2002 je předsedou vědecké rady Spolkového ústavu pro kulturu a dějiny Němců ve východní Evropě. Přečtěte si jejich knihu Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání, vydanou nakladatelstvím VOTOBIA, P.O.BOX 214, 771 00 Olomouc, v roce 2002.

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »

Navštivte
cover.jpg
stačí kliknout na obrázek

Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek diskutujících a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00