Na cestě po Estonsku – 1

pátek 13. březen 2009 10:00

Znak Estonska

Dnes se opravdu s Tallinnem rozloučíme a z místního autobusového nádraží, na kterém jsme minule ukončili návštěvu Tallinnu, se vydáme po silnici E20(1) přes Jõelähtme, Kuusalu, Rakvere, kde odbočíme vlevo kdo městečka se zajímavým jménem Kunda a po návratu budeme pokračovat přes Kohtla-Järve na východ k hranici s Ruskem do Narvy. Snad se nám cesta bude líbit. I když je pátek a třináctého. Odkaz na satelitní mapu Estonska.

552-mapa.jpg

Jõelähtme vald

90-Joelahtme-Vald-znak.jpg

je samosprávná obec v kraji Harjumaa na pobřeží Finského zálivu východně od Tallinnu (území obce sousedí s územím hlavního města). K obci patří též ostrovy Rammu (96,6 ha), Laiakari (0,2 ha), Allu (0,7 ha), Koipsi  (33 ha), Rohusi (10,1 ha), Umbloo (0,5 ha), Põhja-Malusi (4,3 ha), Lõuna-Malusi (3,0 ha) a Vahekari (2,0 ha). Má necelých pět tisíc obyvatel, žijících ve dvou městečkách (Kostivere a Loo) a třiceti třech vesnicích (Aruaru, Haapse, Haljava, Ihasalu, Iru, Jõelähtme, Jõesuu, Jägala, Jägala-Joa, Kaberneeme, Kallavere, Koila, Koipsi, Koogi, Kostiranna, Kullamäe, Liivamäe, Loo, Maardu, Manniva, Neeme, Nehatu, Parasmäe, Rammu küla, Rebala, Rohusi, Ruu, Saha, Sambu, Uusküla, Vandjala, Võerdla a Ülgase). Správní centrum se nachází ve vesnici Jõelähtme, podle níž je celá obec pojmenována. Obec je bohatá na přírodní i kulturní pamětihodnosti. Z přírodních památek se zde nachází například Kostiverský kras (Kostivere karstiala), nejznámější estonské krasové území. Osm metrů vysoký a cca 65 metrů široký Jägalský vodopád (Jägala juga),je nadneseně označován za "estonskou Niagaru".



Je nejvyšším souvislým vodopádem v Estonsku. Při obou březích tvoří vodopád dva silné vodní víry. Ten při pravém břehu je silnější, jde o údajně cca 6 m hlubokou "díru". Řeka Jägala v této oblasti teče po vápencovém podloží a vodopád zde vytvořil 300 metrů dlouhý kaňon. Mezi význačné archeologické památky patří pozůstatky nejméně dva tisíce let starého zemědělského sídliště u vesnice Rebala, vykopávky mohylového pohřebiště ze 7. až 8. století před Kristem a Jägalské hradiště (Jägala linnamägi) s pozůstatky osídlení z doby před nejméně pěti tisíci lety. Z památek pozdější doby je nejznámější gotická kaple ve vesnici Saha a barokní zámek a zámecký park v Kostivere.

Rakvere

90px-Rakvere-znak.jpg

552-Rakvere-hrad.jpg

Uváděné v nejstarších pramenech jako Tarvanpea (německy Wesenberg) je správním, hospodářským a kulturním centrem kraje Lääne-Viru. Leží na severním úpatí Pandiverské vysočiny přibližně 20 km od Finského zálivu. Od Tallinnu je vzdáleno 98 km, od Narvy 114 km, od Tartu 126 km a od Petrohradu 274 km. Městem protéká řeka Soolikaoja. Nejstarší osídlení dnešního Rakvere je doloženo na dnešním Divadelním vrchu (Teatrimägi) a datuje se do 3. až 5. století. V 5. či 6. století vznikl dřevěný hrad na Valovém vrchu (Vallimägi), zřejmě na ochranu prvně jmenovaného sídliště. Kolem roku 1220 získali město (pravděpodobně bez boje) Dánové a vybudovali zde první kamenné stavby. V roce 1226 je Rakvere poprvé zmíněno v kronice Jindřicha Lotyše jako Tarvanpea (tedy Zubří hlava), od roku 1252 je doloženo označení Wesenberg. Dnešní estonské jméno se odvozuje ze staršího Rägavere, které se 1268 poprvé objevuje jako Rakovor v novgorodských listinách. 12. června 1302 získává Lübecká městská práva. Roku 1346 prodává dánský král své estonské državy (s nimi Rakvere), řádu německých rytířů, který je roku 1347 dává do zástavy řádu livonských rytířů. Ti si na místě dosavadního dřevěného hradu budují kamennou komendu. V té době už byla část městských domů na úpatí Valového vrchu a na dnešním Divadelním vrchu postavena z kamene. Ve druhé čtvrtině 15. stol. vzniká ve městě kamenný kostel, roku 1508 je na Divadelním vrchu založen františkánský klášter a o něco později na jeho východním svahu hřbitov. Během rusko-livonské války se roku 1558 dostalo do ruských rukou a utrpělo velké škody. Roku 1581 je získaloŠvédsko, ale v roce 1602  se ho na tři roky zmocnil polský král, který v roce 1605 nechal rozbořit rakverský hrad. Roku 1618 švédský král Gustav II. Adolf udělil v léno rakverský hrad a roku 1631 i město Reinholdovi von Brederode, který si na místě někdejšího kláštera vybudoval panský statek. Město tím ztratilo svůj městský status a bylo pouhým střediskem venkovského panství. Roku 1669 přešlo panství od Brederodů do rukou Tiesenhausenů, ale už v roce 1685 se vrátilo švédskému státu. Během Severní vállky město roku 1703 zcela vyhořelo, a jeho spálené ruiny roku 1710 vítězné Rusko vrátilo Tiesenhausenům. Městský statut opět získalo roku1783, kdy bylo zároveň vyhlášeno okresním městem. Postupný rozvoj se výrazně zrychlil po vybudování baltské železnice roku1870. S nárůstem počtu obyvatel se zvyšoval podíl Estonců.V roce 1876 zde byla založena Virská estonská společnost „Kalevipoeg“ (Viru Eesti Selts „Kalevipoeg“). Roku 1914 pak poprvé Estonci získali převahu ve správě města. Po vyhlášení estonské samostatnosti v roce 1918 a odvrácení sovětské invaze v roce 1920 se rozvoj města ještě zintenzivnil. V té době vznikla velká část nynějšího městského jádra. Z nově postavených veřejných budov je možno jmenovat tržnici, banku, gymnázium, stadión. V téže době začala i stavba divadla. Stavba však vázla, takže teprve v roce 1940 bylo divadlo slavnostně otevřeno. Po začátku první sovětské okupace v létě 1940 postihly obyvatelstvo první represe. V červnu 1941 byly odvezeny stovky občanů města do pracovních táborů na Sibiř. 7. Srpna 1941 převzala moc ve městě německá armáda. Byla obnovena estonská samospráva z první republiky, ale pod kontrolou německých okupačních úřadů, která trvala do 19. Září 1944, kdy německé síly opustily město před blížící se Rudou armádou. Ještě téhož večera bylo město, v němž se v tu dobu nacházeli již jen civilisté, bombardováno sovětskými vzdušnými silami. Útok zničil čtvrtinu města a zabil několik desítek lidí. Následujícího dne vstoupily do města sovětské jednotky a převzaly nad ním okupační moc. Teprve v 60. letech se sovětská vláda začala výrazněji projevovat na tváři města — začala vznikat první čtyř- až pětipatrová sídliště. Estonské divadlo, hudební škola a další kulturní zařízení byly významným centrem estonské kultury v době jejího ohrožení sovětskou rusifikací. V roce 1986 začala ve městě tradice folklórních festivalů Viru Säru. Na jaře 1987 se stalo střediskem tzv. fosforitové války, kdy se v celém Estonsku zvedly protesty proti ekologicky nebezpečné těžbě fosforitu v blízkosti Rakvere. Též sovětsko-estonské vedení města se postavilo na stranu protestujících. Tyto události bývají označovány za viditelný počátek rozpadu Sovětského svazu. Po Zpívající revoluci a opětovném vyhlášení estonské samostatnosti v roce 1991 byly obnoveny samosprávné a správní struktury navazující na období První republiky. Přechod z plánovaného na tržní hospodářství znamenal veliký rozvoj podnikání, který se projevil na tváři města růstem řady administrativních budov rozvíjejících se firem. Zároveň zesílila snaha o zatraktivnění města pro turistický ruch. Výsledkem těchto snah bylo nové architektonické řešení náměstí, vybudování sportovní haly, nové autobusové nádraží, otevření promenády, konzervace zříceniny hradu, rekonstrukce divadla, atd  Nejdůležitější historickou památkou města jsou zříceniny řádového hradu ze14. stol. Moderní pamětihodností města je bronzová socha zubra (Tarvas), dílo estonského sochaře Tauna Kangra, odhalená v rámci oslav 700. výročí udělení městských práv. Městem prochází železniční trať Tallinn - Narva, zatímco tallinnsko-narevská dálnice vede severně od města. Z Rakvere odbočuje železniční trať do Kundy, která je používána výhradně pro nákladní dopravu. V Rakvere také začíná rakversko-pernavská dálnice.

Kunda

90px-Kunda-znak.jpg

552--kunda.jpg

je malé přístavní město při ústí stejnojmenné řeky do Finského zálivu, které svým jménem přiláká každého Čecha putujícího po Estonsku. Má rozlohu 9,85 km² a 3966 obyvatel. První zmínka o zdejším osídlení pochází z roku 1241. Významnou se stalo díkypřístavu, postavenému v19. stol.. Od roku 1870 zde funguje největší estonská cementárna. K výrobě cementu používá vápencový slín, vápenec a jíl těžený v okolí města. Cementárna se jmenuje Kunda Nordic Tsement a je součástí nadnárodního koncernu HeidelbergCement. Je zde také muzeum cementu. V roce 2004 zde začala s pomocí českých specialistů výstavba celulózky Estonian Cell na výrobu termomechanické buničiny. V roce 1893 zde byla postavena první vodní elektrárna. První zmínka o městě, tehdy ještě pod jménem Gundas, pochází z roku 1241, kdy bylo město známo jako přístav. Přístav tehdy sloužil jako jediné spojení se zbytkem světa, což městu pomohlo v jeho rozvoji.

552-kunda-pristav.jpg

Kohtla-Järve

90-px-kothla-Jarves-vapen.jpg

je velmi mladé město. Bylo založeno v roce 1924 a městem je od roku 1946. Přesto je čtvrtým největším město v Estonsku. Ve městě žije téměř 40 etnických skupin, z toho pouze 21% jsou Estonci. Proto zde byla až do roku 1990, kdy se estonština opět stala hlavním jazykem, používaným v každodenním životě. Historie města je úzce spjata s historií těžby ropných břidlic, které jsou hlavním nerostným bohatstvím Estonska. Vyrábějí se z nich různé ropné produkty. Existují důkazy, že některé osady na území dnešního moderního města existovaly již od středověku. V dánské Pozemkové knize byly osady Järve Kukruse poprvé uvedeny v roce 1241 pod jmény Jeruius a Kukarus, a osada Sompa v roce 1420 pod jménem Soenpe. Místní obyvatelé znali hořlavost ropných břidlic od dávných dob, ale s jejich průmyslovou těžbou se začalo až ve 20. století. V roce 1916 výzkumy prokázaly, že ropné břidlice lze použít jednak jako palivo a jednak jako suroviny pro chemický průmysl. Těžba začala v roce 1919 nedaleko osady Järve. V roce 1924, kdy byla postavena v blízkosti nádraží v osadě Kohtla továrna na zpracování ropné břidlice, vzniklo z obou osad město  pojmenované Kohtla-Järve. Během druhé světové války hodnota estonských ropných břidlic vzrostla. Němci, kteří obsadili Estonsko, je považovali za důležitý zdroj paliva. Přesto se jim nepodařilo zahájit těžbu v plném rozsahu. Po válce další okupant Estonka, Sovětský svaz, jejich těžbu značně rozšířil a Kohtla-Järve obdrželo 15. června 1946 status města. Kohtla a Kukruse byly připojeny v roce 1949; Jõhvi, Ahtme a Sompa v roce 1960; Kiviõli, Oru, Püssi a Viivikonna v roce 1964. Celkový počet obyvatel města se postupně zvýšoval, hlavně o pracovníky vyslané z různých částí Sovětského svazu, až v roce 1980 dosáhl 90.000. Po rozpadu Sovětského svazu, kdy Estonsko získalo opět nezávislost, počet městských částí klesl. Jõhvi, Kiviõli a Püssi  se staly samostatnými obcemi. Objem těžby a zpracování ropných břidlic v průběhu roku 1990 dramaticky klesl a mnoho zdejších občanů se v důsledku nezaměstnanosti přestěhovalo buď do Tallinnu ne do Ruska.

Narva

90-narva-2.jpg

552-Hermannsfeste_narva.jpg

je třetím největším estonským městem. Nachází se v samém severovýchodním cípu země, na hranicích s Ruskem. Lidé zdejší kraj obývali již v 5. tisíciletí před Kristem. Archeologické vykopávky dokládají, že zde tehdy existovala poměrně vyspělá „Kultura Narva“. Území dnešní Narvy bylo osídleno již v raném středověku, kdy tudy procházela jedna z nejdůležitějších obchodních stezek spojující Pobaltí se Středozemím. Význam města začal stoupat ve13. stol, kdy přes místní brody vedla cesta spojující Tallinn sNovgorodem. V 70. letech 13. století, kdy se sever Estonska nacházel pod dánskou nadvládou, byla zahájena stavba místní pevnosti. Roku 1345 byla Narva povýšena dánským králem na město. O dva roky později přešlo město pod konrolu Řádu mečových bratří. Ti vtiskli místní pevnosti nezaměnitelný křižácký vzhled. Středověká Narva však vzkvétala nejen vojensky, ale i obchodně. Byla důležitou obchodní křižovatkou a po sloučení Novgorodského a Moskevského knížectví její význam ještě vrostl. Během Livonské války bylo město v roce 1555 dobyto ruským carem Ivanem IV. Hrozným. Rusové se zde dlouho neudrželi a v následujících letech přecházela kontrola nad městem ze strany na stranu. Po skončení války připadlo městošvédsku. Pod švédskou nadvládou byla výrazně rozšířena místní pevnost. Na začátku 17. stol. zde vyrostly bašty v italském a německém stylu, ale konečnou podobu vtiskl pevnosti až v 80. letech téhož století slavný švédský stavitel pevností Erik Dahlberg, který zde vybudoval mohutné opevnění francouzského typu. Narva hrála důležitou roli v severní válce. Roku 1700 v jedné z prvních bitev války zde početně výrazně slabší švédská armáda pod velením mladého krále Karla XII. rozdrtila ruskou armádu pod velením Charlese Eugène de Croy. Car Petr I. Veliký odjel z vojenského ležení jen několik málo dní před bitvou. Rusko si vše vynahradilo roku 1704, kdy jeho armáda dobyla Narvu bez větších potíží. Krátce před zmíněnými bitvami postihl v roce 1699 Narvu zničující požár, kterému padlo za oběť celé město, neboť většina budov byla převážně dřevěných. Během následujících 30-40 let však byla Narva znovu vystavěna z cihel a kamene v okázalém barokním stylu. Průmyslová revoluce se historického jádra téměř nedotkla a snad by se zachovalo dodnes, kdyby nebylo nešťastných událostí z 6. a 7. března1944, kdy se Narva stala obětí kobercového bombardování sovětského letectva a byla prakticky srovnána se zemí. Po skončení války sovětští okupanti nedovolili uprchlíkům estonské národnosti vrátit se do města a naopak aktivně podporovali přistěhovalectví z rusky mluvícího obyvatelstva, což mělo za následek změnu národnostní struktury obyvatelstva. Proto dnes tvoří neuvěřitelných 90 % obyvatelstva ruská "menšina" a v prvních letech obnovené estonské nezávislosti se čas od času objevovaly požadavky na odtržení. Po válce byla Narva sice znovu vystavěna, ale v ponurém stylu socialistického realizmu. Z původního centra se dochovala pouze barokní radnice, několik málo domů a pravoslavný kostel Vzkříšení Ježíše Krista. Nejdůležitější památkou je však nově zrekonstruovaná Hermanova pevnost s mohutnou věží zvanou Pikk Hermann (Dlouhý Herman) a soustava opevnění. Za zmínku stojí také rozsáhlá Kreenholmova továrna vystavěná v typickém anglickém industriálním stylu na konci 19. sStol., svého času jedna z největších v Evropě. Poblíž továrny se ještě před pár desítkami let nacházel vodopád, který byl co do objemu největším na celém kontinentu. Po stavbě přehrady v roce 1956 však voda proudí novým korytem a stupně vodopádu zůstávají po většinu času suché. Jen v době vyššího vodního stavu, když se voda valí přes přepady vodního díla, ožívá vodopád ve své bývalé slávě. Nachází se zde hraniční přechod, ze kterého se dá přejet po mostě přes řeku Narvu (Narva jõgi) do ruského města Ivangorod. Řeka vytéká z Čudského jezera (Peipsi järv)  poblíž vesnice Vasknarva a po pouhých 75 km se u města Narva-Jõesuu vlévá do Narevského zálivu, postranní zátoky Finského zálivu.

Narva Joessu

je lázeňské městečko, které bylo již v 19. a 20. století vyhledáváno smetánkou z tehdejšího hlavního města Ruska Petrohradu, vzdáleného pouhých 150 kilometrů od lázní. Dnes je zde sedm kilometrů dlouhá pláž bílého písku, vroubená řadami statných borovic a využívaná jak místními, tak i zahraničními návštěvníky.  Lázně nabízejí za jistý příplatek i nadstandardní luxus, a to především pro finské návštěvníky.

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »

Navštivte
cover.jpg
stačí kliknout na obrázek

Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek diskutujících a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00