Vzpomínka na 15. březen 1939

neděle 15. březen 2009 11:00

12. března jsem, jako každý čtvrtek večer, sledoval ČT2. Velmi mě zaujal pořad » Kati a blázni «, a po něm pořad » historie.eu «. Protože mi připomněly chvíle, které jsem před sedmdesáti lety jako devítiletý kluk prožil, rád bych se s vámi podělil o své dojmy.

50px-Nazi_Swastika.svg.jpg

 

Pořad » Kati a blázni « ukázal, jak se žilo obyčejným lidem v temných protektorátních časech; jací lidé nám tehdy vládli a kde byly hranice mezi prostou touhou po životě, hrdinstvím a zbabělostí či zradou. Děkuji ostravskému televiznímu studiu za tento dokument P. Lokaje nejen pro pamětníky. Existence Protektorátu Čechy a Morava, který vznikl právě před sedmdesáti lety, je vzrušující i tragickou etapou v našich dějinách, možná o to tragičtější, že v podstatě - až na několik slavných epizod - upadá v zapomnění. Není výjimkou, že si mnozí lidé představují jeho vznik už bezprostředně po Mnichovské dohodě. Zejména mladší generace pak o tomto období ví velmi málo, téměř nic. Přitom to byla doba, ve které mnozí z nás žili - a to ve všech smyslech slova. Nebyl to jen čas bojů o přežití, ani jen čas bezuzdné kolaborace s nepřítelem. Lidé chodili do práce, četli, sportovali, měli své záliby, milovali se, rodily se děti. Všední stránku života sice okupace a válka velmi výrazně ovlivnily, ale nepotlačily ji. Snahou tvůrců dokumentu bylo přiblížit se nejen k životním pocitům lidí té doby, ale současně i připomenout jména osob a důsledky jejich činnosti, které se z pohledu generací, které tu dobu nezažili, zdají být kuriózními a nepochopitelnými.

Následující díl historie.eu se jmenoval » Hnědý marš na Evropu «. Autoři pořadu se snažili ukázat, jak tehdejší mocnosti volily mezi ctí a válkou, ztratily čest a měly válku. Jak Adolf Hitler, fanatik a blázen, jak mu říkali nejen sami Němci, ale i Evropa, nakonec dobyl Německo a od pokoření Evropy, ne-li světa, mu chyběl pouze krůček. Dnes se divíme, jak to vlastně bylo možné. Proč mu zpočátku ustupovali, aby nakonec před ním museli utíkat? Jak se mu podařilo přesvědčit svět, že slova o míru myslí vážně, když všechno, co dělal, směřovalo k válce? Byly během jeho cesty vzhůru demokratické země tak slabé nebo tak naivní, či zbabělé? Proč bylo varovných hlasů tak málo? To vše jsme se dověděli, i když ve zkratce, v tomto pořadu.

Včera dopoledne jsem ještě jednou zhlédl pořad » Kati a blázni «, před kterým běžel ještě 15 let starý filmový dokument » Hledání ztraceného času « celý věnovaný tomu, co všechno se v začínajícím „protektorátu“ událo mezi 15. březnem a 5. dubnem 1939.

Jenom nevím, zda tyto pořady zhlédl hostečný počet diváků, zvláště pak těch, kteří tu dobu nezažili. Proto lituji, že nejsou dostupné ve videoarchivu. Zatím prý nejsou vyřešena autorská práva k šíření archivních filmových materiálu po internetu. Proto se pokusím o alespoň malou vzpomínku na tento den před sedmdesáti lety.

Žil jsem v té době se svými rodiči v malé vesničce Dolní Cetno nedaleko Mladé Boleslavi, takže by se dalo říci, že nás příchod Wehrmachtu minul. Ale i touto malou vesničkou o 32 popisných číslech projela okupační vojska. Pamatuji si to, jako by to bylo včera, že jsme je s kamarády potkali při cestě do školy a jak rychle jsme spěchali se schovat do malé proluky mezi pekařstvím pana Šrámka a domkem pana Knotka. Vojáci jedoucí na motocyklech byli silně prokřehlí, protože neměli zimní uniformy, ale přesto z nich šel strach. Naštěstí opravdu jenom projeli a neusadili se zde natrvalo, jako v okresním městě - Mladé Boleslavi. Tam jsem je potkával denně od roku 1941, když jsem tam jezdil do školy, ale to už je jiná etapa protektorátu.

Nejvíce měli lidé za zlé tehdejší vládě vedené Rudolfem Beranem, že přivítala na Pražském hradě v plné parádě říšského protektora Konstantina von Neuratha a později i říšského kancléře Adolfa Hitlera, místo toho, aby odstoupila a vyjádřila tak svůj nesouhlas s okupací. Oni však tvrdili, jak už to u nás bývá zvykem, že by to mělo nedozírné následky.

Zajímavou vzpomínku o sedm let staršího, dnes šestaosmdesátiletého Františka Krejzy na chvíle, které prožil, jako student českého gymnázia v Terezíně, jsem si uložil do svého archivu, a proto vám je mohu dnes na závěr ocitovat.

Poslední dějství druhé republiky mi zůstalo natrvalo v paměti. 14. března 1939 byl nevídaně teplý den. Stál jsem oblečen jen nalehko na nádraží v Bohušovicích nad Ohří, což byla po záboru Sudet poslední železniční stanice v druhé republice.

Na nádraží právě přijel takzvaný prezidentský vlak, který se zde cestou do Berlína na chvíli zastavil. Seděli v něm prezident dr. Emil Hácha s ministrem zahraničí doktorem Františkem Chvalkovským. S přednostou stanice jsem byl tehdy jediným svědkem, jak se pasažéři vlaku dívali na poslední české nádraží. Po několika minutách se vlak rozjel. Hácha opustil zemi, jejímž prezidentem až dosud byl. Druhý den se za silné vánice, zdeptán nočním Hitlerovým nátlakem a výhrůžkami bombardováním, vracel týmž vlakem již jen jako státní prezident protektorátu Čechy a Morava. Tou dobou již Hitler vykonával přehlídku okupačních vojsk na Pražském hradě.

Prožil jsem tyto tragické dny v místech, které byly okupovány jako jedny z prvních. Celou noc na 15. března 1939 jsme doma poslouchali jednak český rozhlas, jednak německé štvavé vysílačky vyhrožující Čechům, co je čeká, pokud se pokojně nezačlení do Třetí říše.

Ráno ve středu 15. března jsem jel na kole jako každý den z Bohušovic do Terezína. Chumelilo a já měl neblahou předtuchu. Nalezl jsem již změněné město. V jednom z největších posádkových měst první republiky byla všechna kasárna okupována či obklíčena Němci. Ti obsadili i obchody a řeznictví, kde za německé marky, jejichž hodnota se naráz zvýšila, vykupovali vše, co se dalo. Řadu z nich jsme viděli chodit s věnci vuřtů kolem krku. Nejsmutnější bylo, že když se mezi budkami prodejců na trhu objevily kotle z kuchyní okupačních vojsk s gulášovou polévkou, někteří naši lidé se nestyděli stavět do prvních front nové epochy našich dějin. Stali se vítanou kořistí Goebbelsovy propagandy, německých filmařů a reportérů, kteří do světa poslali svědectví o údajné bídě, která u nás byla. Okupační armáda prý zachránila chudáky Čechy před hladem.

Bylo mi z toho zle, do školy jsem přišel pozdě, a ani tam jsem nevěřil svým očím. Někteří profesoři na chodbách vykřikovali, že dávno věděli, jak to dopadne, a že vše zavinil Beneš a Hrad. Ale většina profesorského sboru s námi studenty plakala.

Někteří pedagogové brzy vystřízlivěli, jiní zase „chytili vítr“ a začali koketovat s Vlajkou a dalšími extremisty. Gymnázium se nakonec stěhovalo do Roudnice nad Labem, a došlo v ní k událostem téměř stejným jako v Krejčíkově filmu Vyšší princip.

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »

Navštivte
cover.jpg
stačí kliknout na obrázek

Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek diskutujících a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00