Nové dělení Evropy

úterý 17. březen 2009 11:00

První internetový deník Neviditelný pes přináší v dnešním vydání zajímavou úvahu Petra Robejška převzatou ze včerejší Mladé fronty DNES. Protože mě zaujala, tak z ní přináčím několik citací a odkaz na celý článek v obou denících.

110-pes.png  

Demokracie a svobodný trh jsou vhodné pro Západ, ale na Východě nefungují,“napsaly počátkem měsíce italské noviny La Republica. Od nepaměti slouží předsudky, kritika a podceňování jiných k posílení vlastní sebedůvěry; odborně se tomu říká etnocentrismus. Ano, ale není přece jenom na pováženou, že Evropané mají za sebou desítky let úsilí o sjednocení a přesto o svém kontinentu uvažují v tak rozporných kategoriích? Zeměpisné disputace, historické úvahy ani ublížené poukazy na to, že všechno je jinak, nenabízejí odpověď a především: Nepostihují podstatu problému. Ptejme se raději, co zůstalo z éry studené války a co se stalo s jednotou kontinentu.

Srovnání „Západ-Východ“ ztratilo před dvaceti lety většinu své vysvětlovací kapacity. Hovoříme-li dnes o polské nebo italské demokracii, tak jde o odchylky od stejného modelu. Zásluhu na tom, že pojmy „Západ“ a „Východ“ přesto ještě zůstaly aktuální, má Rusko.

Rozšiřování demokracie a tržní ekonomiky se někde muselo zarazit o ruské národní zájmy. Každá vnitřně nestabilní země musí zajišťovat svou existenci zejména tím, že ovládá své předpolí. Přesně o to se snaží Rusko, všemi prostředky, která má k dispozici.

Tam, kde již přitažlivost západních demokracií nedokáže vyrovnat sílu ruského vakua, odděluje Východ a Západ staronová hranice. S ní souvisí ještě jedno evropské déjà vu. Američané a Rusové právě chystají nevyžádanou reprízu svého dvacet let starého kusu. V hlavních rolích vystupují jako „ještě-velmoc“ a „trochu-velmoc“; světu dnes již jistě nevládnou, ale pořád ještě mohou rozdělovat zóny vlivu v Evropě.

A co se stalo s jednotou Evropské unie? V průběhu let ztratila evropská avantgarda zájem o názor občanů kontinentu; stejně jenom překáželi jejich vlastnímu spasení. Občané reagovali tím, že na místo odcizeného celoevropského ethosu postavili „spolehlivé“ národnostní předsudky a o pokrok integrace se přestali zajímat vůbec; nízká účast ve volbách do Evropského parlamentu to dokazuje stejně plasticky jako odmítnutí dalšího prohlubování evropské integrace, když se jich na to vláda nedopatřením zeptá. Opravdu sjednoceni jsou všichni Evropané pouze ve starosti o vlastní blahobyt.

Všechno nasvědčuje tomu, že - v historickém srovnání - výjimečně úspěšná Evropská unie již vyčerpala svůj sjednocující potenciál. Se Sovětským svazem navíc zmizel společný nepřítel a o to zřetelněji vystoupily do popředí národní zájmy. Po zániku komunismu sice ještě krátce vzplanul idealismus evropské sounáležitosti, avšak velmi brzy se ukázalo, že ani staré, ani nové členské země již nemají skutečnou vůli k jednotě. EU přesto roste, ale i slábne. S přibývající různorodostí je stále důležitější, ale i obtížnější zaručit disciplinovanost členů spolku. Akceschopnost Unie je dnes dosažitelná pouze pomocí politického a hospodářského tlaku a zjednodušením rozhodovacích procesů (kupř.: většinová rozhodnutí).

O mírumilovnosti Německa není nejmenších pochyb. Stejně nepochybné však je i to, že země jeho velikosti je (ať chce nebo ne) regionálním hegemonem. Pokus vyhnout se tomu má asi takové šance na úspěch, jako zákazat si dýchat.

Evropské sjednocení bylo plným právem motivováno také snahou neutralizovat tuto přirozenou sílu Německa. Jak jsme viděli, narazil vizionářský projekt sjednocení na odpor členských zemí a proměnil se časem v technokratický plán integrace. Německo, pro které evropská orientace představuje od nepaměti raison d´etre a hlavní osu jeho zahraniční politiky, se tak postupně ocitlo v osamělé pozici hlavního integrátora Evropy.

Je ironii dějin, že nedotažená vize evropské jednoty přispěla k tomu, že Německo opět zaujímá svou dominantní roli na kontinentu. Pro každou berlínskou vládu bude za těchto okolností velmi obtížné udržet kurs směrem k „evropskému Německu“ a odolat svodu vytvořit „německou Evropu“.

Jednoduchý východo-západní zeměpis již evropskou mocenskou konstelaci nevysvětluje. Z politických sutin „studené války“ a nehotových artefaktů Spojených států evropských se pomalu vynořuje tradiční evropská mocenská architektura. Místo solidární celoevropské sounáležitosti je dosažitelná pouze rovnováha uvnitř evropského spolku samotného a vůči jeho východnímu sousedovi; k tomu, aby fungovala, je třeba americké přítomnosti na kontinentu. Nová realita evropské politiky je tedy stará přes dvě stě let. Najít a udržet v ní místo pro naši zemi je trvalá výzva pro českou politiku.

Autor Petr Robejšek (61) vystudoval sociologii a ekonomiku. Vedl hamburský Institut pro politiku a hospodářství Haus Rissen. Nyní působí jako poradce. Publikuje v českém i zahraničním tisku, vydal knihu Svět viděný z Řípu.

Celou úvahu, pokud si ji chcete přečíst, najdete v MfD z 16. března 2009 nebo v dnešním internetovém deníku Neviditelný pes .

160h-idnes-cz.jpg

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »

Navštivte
cover.jpg
stačí kliknout na obrázek

Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek diskutujících a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00