Pořadům typu Reportéři či Na vlastní oči nevěřím

čtvrtek 19. březen 2009 10:00

U nás neexistují hranice, které vymezují prostředky a způsoby, které může novinář při své práci používat. O malé omezení se postaral zákon zakazující uveřejňování odposlechů a dobře si pamatuji, jaký se stihl kolem toho pokřik. Proto se nedivme, že tyto pořady vyvolávají na jedné straně obdiv ze strany senzacechtivého obecenstva (čtenářů, posluchačů a diváků) a na druhé straně silný odpor ze strany postižených.

Naši žurnalisté všeho druhu si osobují právo překračovat zákony a nerespektovat soukromí lidí. Tajně natáčejí své schůzky s různými lidmi a prověřují životy kdekoho; především politiků a jejich poradců. Dokonce se neštítí nastražit past, do které „viník“, aniž by cokoli tušil, spadne. Tajně kopírují důvěrné listiny a za úplatu získávají přísně tajné materiály.

Vše potom dovedně zpracují a sestříhají tak, že se vytvoří ne pravdivá, ale virtuální situace, kterou podávají jako svůj objev. Jejich práce je postavena na falešné skutečnosti, neexistujících souvislostech, případně paranoidních vizích. Není možné se proto divit, že na takovou „investigativní žurnalistiku“ diváci, posluchači i čtenáři, toužící po senzacích, naletí.

Novinářská etika jsou pro ně prázdná slova. Vysloví bez důkazů nebo pomocí zfalšovaných důkazů podezření, že určití lidé zásadně ovlivnili policejní vyšetřování vrcholného politika, z něhož takové pošpinění nikdo nesmaže, i kdyby se tisíckrát ukázalo, že si vše vymysleli. Stále platí, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Proto si myslím, že za přestoupení zákona by měli být po zásluze potrestáni nejen finanční pokutou, ale i vězením.

Píšící novinář má větší možnosti udržet se v pomyslných mantinelech slušnosti a solidnosti, zatímco televizní reportér se musí přetrhnout, aby dostal na kameru nějaký důležitý obličej nebo obálku s penězi. To svádí k vytváření virtuální reality pomocí různých technických fíglů.  Že by se tak dít nemělo je samozřejmé, ale kdo ručí za to, že se tak skutečně neděje. Proto tomuto druhu pořadů nevěřím ani slovo.

Zajímavý zážitek jsem zažil při poslechu tiskové konference z rakouského Sankt Pöltenu k průběhu soudního procesu s Josefem Fritzlem, kde mluvčí soudu dokázal vykázat dva novináře a neslyšel jsem ani slovo protestu. Zajímalo by mne, jak by na něco takového reagovali naši novináři. To by bylo panečku rachot.

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »

Navštivte
cover.jpg
stačí kliknout na obrázek

Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek diskutujících a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00