Na cestě po Estonsku – 3

pátek 27. březen 2009 10:00

Dnešní den věnujeme prohlídce druhého největšího města Estonka – Tartu, v němž v roce roce 2004 žilo 101.297 obyvatel. Na rozdíl od estonského politického a finančního centra Tallinnu je Tartu považováno za centrum vzdělanosti a kultury. Ve městě sídlí nejstarší a neslavnější estonská univerzita. Říká se o něm, že je „estonštější" než Tallinn, protože ho sovětizace nepostihla tolik jako hlavní město. Je faktem, že ten, kdo sem zavítá, musí nabýt dojmu, že „estonský" je synonymem pro mladické nadšení, vzdělanost, útulnost a příjemný klid zároveň.

552-tartu-pohl.jpg

Tartu (dříve známé též pod německým a švédským názvem Dorpat, přes staroestonštinu a latinu vytvořeným Tarbat, přes polštinu Tartu, nebo pod ruskými jmény Дерпт (Děrpt) či Юрьев (Jurjev)) se nachází ve vnitrozemí Estonska, přibližně 180 km na jihovýchod od Tallinnu a je považováno za centrum celého jihovýchodního Estonska. Městem protéká řeka Emajõgi, spojující dvě největší estonská jezera – Vortsjärv a Peipsijärv. Archeologické nálezy datují první osídlení Tartu do 5. století n. l. V 7. století je doložena existence dřevěného opevnění na východní straně centrálního návrší Toomemägi. První písemná zmínka o městě se objevila v kronikách Kyjevské Rusi v roce 1030. V tomto roce bylo kyjevským knížetem Jaroslavem Moudrým vypáleno původní sídliště a na jeho místě vystavěna pevnost, která byla nazvána Jurjev. Kyjevská Rus tím ovládla estonský kraj Uganska. Její vláda trvala pravděpodobně až do roku 1061, kdy byl Jurjev podle dochovaných záznamů vypálen Esty (v ruských pramenech označovanými jako Čuď). V roce 1224 dobyli Jurjev rytíři Řádu mečových bratří, kteří expandovali ve východním Pobaltí. Město dostalo německý název Dorpat (Derpt). Pod vládou křižáků se v pozdním středověku stalo důležitým obchodním centrem. Bylo členem hanzy a sídlem biskupství. Tak jako v celém Livonsku (Estonsku a Lotyšsku) byla městská elita převážně německá. Tito tzv. literati dominovali městské kultuře, náboženskému životu, školství a politice až do konce 19. století. Například městská radnice byla postavena architektem z Rostocku, zatímco univerzitu postavil jiný Němec. Mnoho, pokud ne většina, studentů a 90 % učitelů bylo německého původu, což dokládá řada soch významných vědců s německými jmény, které se dochovaly dodnes. V 16. století přešlo Livonsko a s ním i Tartu pod nadvládu Polska. V roce 1583 byla ve městě ustavena jezuitské akademické gymnázium. Kromě toho zde vznikl i překladatelský seminář a město obdrželo od polského krále Štěpána Bátoryho i svou červenobílou zástavu. Po vypuknutí švédsko-polské války byla činnost akademického gymnázia a semináře pozastavena (1601). Vzhledem k porážce Polska, připadlo Tartu Švédsku. Činnost akademického gymnázia byla obnovena v roce 1630. V roce 1632 výnosem švédského krále Gustafa II. Adolfa bylo přeměněno na univerzitu. Po podpisu Nystadské smlouvy v roce 1721 město připadlo carskému Rusku a bylo dále známo pod jménem Děrpt. Během 18. století padlo mnoho středověkých památek za oběť požárům a město bylo obnoveno v pozdně barokním a neoklasickém stylu. Během druhé poloviny 19. století v době národního obrození se Tartu stalo významným estonským kulturním centrem. Město bylo v roce 1869 dějištěm prvního estonského festivalu písní (laulupidu). Roku 1870 zde bylo založeno Vanemuine, první divadlo hrající v estonštině a sešlo se zde i ustavující shromáždění estonského svazu spisovatelů (1872). V roce 1893 se město vrátilo k pradávnému ruskému jménu Jurjev. V té době začala sílit rusifikace, následkem čehož došlo roku 1895 ke změně vyučovacího jazyka na univerzitě na jazyk ruský. Ruská univerzita byla v roce 1918 přesunuta do Voroněže, ale již roku 1919 bylo vyučování obnoveno, tentokrát s estonštinou jako vyučovacím jazykem. Po skončení první světové války se estonský název Tartu stal oficiálním. Během ruské občanské války, která následovala po skončení první světové války, byla zde 2. února 1920 uzavřena mírová smlouva mezi bolševickým Ruskem a Estonskem, ve které se Rusko „navždy“ vzdalo územních nároků vůči Estonsku. To, že věčnost může být poměrně krátká, dokázal Sovětský svaz už v roce 1940, kdy jeho armáda obsadila Estonsko a s ním i Tartu. Během druhé světové války bylo město těžce poničeno. Za své vzal historický kamenný most Kivisild přes řeku Emajõgi postavený v letech 1776-1778. Most nejprve poničila ustupující ruská vojska v roce 1941 a zkázu pak dovršily boje v roce 1944. V období sovětské okupace bylo Tartu pro cizince uzavřeným městem, neboť na předměstí byla důležitá sovětská letecká základna. Nyní se na ranvejích nachází rozlehlý autobazar. V této době se také počet obyvatel téměř zdvojnásobil z původních 57 000 na současných 100 000. Po obnovení nezávislosti v roce 1991 se Tartu stalo intelektuálním a kulturním centrem Estonska. Celý střed města včetně univerzity prošel rozsáhlou rekonstrukcí, která pomohla Tartu obnovit bývalou krásu.

552-Tartu-Univeristy-0.jpg

Město je především domovem významné univerzity, ale sídlí zde také Estonská zemědělská univerzita, Pobaltská vojenská akademie, estonské ministerstvo školství a výzkumu, Nejvyšší soud obnovený roku 1993 a Estonský národní archiv. Většina památek v historickém středu města pochází z období před získáním nezávislosti. Nejvýznamnějšími pamětihodnostmi jsou luteránský kostel svatého Jana (Johanneskirche či Jaani Kirik), městká radnice z 18. století, budova univerzity, zbytky katedrály z 13. století, botanická zahrada, hlavní nákupní třída a budovy v okolí radničního náměstí. Na předměstí převládá typická sovětská architektura z období okupace mezi roky 1944-1991. V nedávných letech bylo postaveno několik moderních výškových budov ze „skla, betonu a oceli“, avšak navzdory všem těmto změnám si centrum dokázalo uchovat svůj historický ráz.

Tartu se rádo prohlašuje za centrum všech vzdělanců země. Krom bohaté kulturní tradice je zde důležitý i technický výzkum a vývoj. Město sehrálo velkou roli za národního osvobození, kdy se zde konaly svátky písní, byly vydávány noviny a zakládány první estonské společnosti. Buď jak buď, Tartu nelze upřít, že je městem univerzitním. Historie zdejší vysoké školy sahá až do roku 1632 a za staletí jí prošla řada významných osobností, například W. Ostwald, držitel Nobelovy ceny za chemii. V otevíracích dnech můžete do budovy univerzity nahlédnout. Kromě Univerzitního muzea umění tu ukazují studentskou celu. Malý pokojík v podkroví vypadá stejně jako v 19. století. Tehdy sem byli zavíráni problémoví studenti jako trest za porušování školního řádu. Výčet trestů uvádí průvodce: „Rušení nočního klidu nebo pozdní vrácení knih do knihovny - dva dny, urážka dámy - čtyři dny, urážka šatnáře - pět dní, souboj - až tři týdny."

552-cathedral.jpg

Městu dominuje vrch Toomemägi, jež kromě několika univerzitních budov zdobí polorozpadlý gotický dóm Toomkirik, v jehož opravené části sídlí Muzeum dějin university s rekonstrukcí pitevny. Až se pokocháte žloutnoucími knihami a ošuntělými kalamáři, zajděte se podívat knenápadně vyhlížející skalce před katedrálou. Kdysi obětní kámen starých Estonců, dnes pohřebiště skript.
552--tartu-kamen.jpgUž tradičně sem zdejší studenti přicházejí pálit materiály ke zkouškám, hned jak je úspěšně složí. Kousek od kamene se zdvíhá násep, který je nejspíš pozůstatkem obranné bašty někdejšího hradu. Dnes mu nikdo neřekne jinak než Musumägi - Kopec polibků.

552-tartu_rathausplatz.jpg

Centrem města je Raekoja plats s radnicí z 18. století, která jako by z oka vypadla holandským „kolegyním". Původně byla její věž prázdná. Hodiny na ni byly dodány až později, když jakýsi z profesorů prohlásil, že má výmluv pozdě příchozích studentů, kteří prý „netušili, kolik už je hodin", dost. Dnešní Radniční náměstí nabízí pobyt v příjemném a klidném prostředí s nezaměnitelnou atmosférou. Je tu několik kaváren i restaurací a nechybí ani muzea a galerie. Barclayův dům, jehož základy stojí na někdejších stále se propadajících hradbách, je podobně šikmý jako známá věž v Pisse. Sídlí v něm obrazová galerie Kivisilla. O pár ulic dál najdete Muzeum hraček plné panenek a medvídků ze všech možných částí světa a historických období. Mladického a originálního ducha města podtrhuje centrální kašna na náměstí,
552-tartu_rathausbrunnen.jpg zpodobňující mladý líbající se pár. Kamenní milenci sice vyvolali bouře některých puritánů, podle nichž se moderní fontána mezi klasicistní domy nehodí, nicméně jako symbol Tartu jsou na suvenýrech a propagačních materiálech zobrazováni pořád. Při procházce po Tartu, narazíte na mnoho dalších zajímavostí jako je sousoší nahého otce a syna ve stejné velikosti, potkáte skupinu želv či ptáků a o kousek dál se vyfotíte s plastikami spisovatelů Wilda a Vilda sedících spolu na lavičce jako staří dobří známí, i když se skutečně nikdy nepotkali. Takové je současné Tartu.
552-zelvy-.jpg

552-Jackdaws.jpg

552-tartu_wilded_.JPG

Nakonec několik videí,
která ukáží a povědí mnohem více než já.

TARTU (1)

TARTU (2)

TARTU (3)

TARTU (4)

TARTU (5)

TARTU (6)

TARTU (7)

TARTU (8)

TARTU (9)

TARTU (10)


Tartu (11)

Tartu (12)

Gaudeamus Song Festival 2006, Tartu

Tigutorn in Tartu, Estonia
Rozloučení s Tartu

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »

Navštivte
cover.jpg
stačí kliknout na obrázek

Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek diskutujících a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00