Další hezká úvaha Magdy Vášáryové

čtvrtek 26. březen 2009 10:00


Opět jsem „zaspal“ a teprve dnes objevil krásnou úvahu oblíbené herečky, dnes političky, Magdy Vášáriové, kterou uveřejnila už 13. 03. na svém blogu pod titulkem ► Jarný deň pamäte a nepamäte ◄. Protože si myslím, že stojí za přečtení, tak z ní vyjímám:

Bolo to niekedy na jeseň v roku 1973. Spala som v hoteli v malom mestečku bývalej DDR, keď ma zobudil zvuk bubnov. Narodila som sa až po druhej svetovej vojne, ale ten zvuk bubnov mi bol až pridobre známy. V ich rytme pochodovali kedysi oddiely Hitlerjugend.

Prebehla som na chodbu, aby som lepšie videla na ulicu. Pri okne už stála drobná postava ženy v župane. „Was es heisst?“- spýtala som sa jej. „Nemôžem si pomôcť, keď to počujem, začnem sa triasť a báť“, odpovedala žena zastretým hlasom. „ Pamätám si to ako dieťa, potom odviedli mojich rodičov, už som ich nevidela“ – skrátila svoju životnú peripetiu. Bubny zašli za roh ulice. „Boli to len nemeckí pionieri“ – dodala som zbytočne. Žena za sebou ticho zavrela dvere izby.

Pamäť je od slova pamätať si. Neviem, či neo-nacionálni socialisti budú v Bratislave 14. marca 2009 pochodovať s bubnami a v čiernych čižmách, ale viem, že niektorí ľudia sa budú trochu triasť a podaktorí aj báť. Lebo si pamätajú.

Na všetky hrôzy, ktoré viera v nadradenosť jedného národa nad ostatnými, posvätená cirkevnými predstaviteľmi v purpurových rúchach a jasotom po krvi bažiacej verejnosti, spôsobila. Na masové vraždy, majetkové krivdy, stratené životy, rozvrátené rodiny, zástupy utečencov. Na hlad, choroby a zmarený čas dvoch generácií. V mene týchto hrôz, ktoré dodnes vyvolávajú u informovaných strach, budú pochodovať neinformovaní a šťastní mladí muži, ktorí pred sebou nevidia nijakú inú budúcnosť.

Mladí akože gardisti neprivolajú staré časy späť, aj keby neviem ako hlasno ujúkali. Aj keby neviem ako silno bubnovali. Tie časy sa nevrátia.

Ale čo keď sú zlou predzvesťou iných zlých časov? Čo ak sú mladí muži len nástrojom iných zlých plánov? Plánov nových sociálnych a socialistických inžinierov?

Preto sa nemôžeme usmievať a mávať rukou. Musíme sa postaviť a do zvuku bubnov hlasno zavolať – „NIE, TO NEDOVOLÍME!“

Celou úvahu si můžete přečíst, pokud máte zájem, zde.

« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »

Navštivte
cover.jpg
ODS spustila svoji vlastní stránku
na nejpopulárnějším kanálu pro sdílení videa – YouTube.
TV-ODS.jpg
stačí kliknout na každý obrázek

Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek diskutujících a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00