Zcela jiný pohled na Rosse Hedvíčka

úterý 5. květen 2009 10:00

Pod titulkem ► Prehedvíčkováno? Nemyslím ◄ jsem si přečetl v českém a slovenském zahraničním časopise CS magazín článek od Marcely Čechové, který mě velmi zaujal, protože přináší zcela jiný pohled na Rosse Hedvíčka, nechvalně známého blogera na tomto blogu. Myslím si, že ty, kteří ho pamatují, bude zajímat.

Protože nelze odkázat přímo na článek, ale pouze na titulní stránku časopisu, tak abyste článek nemuseli pracně hledat, přináším ho v úplném znění. Snad mi autorka a redakce časopisu promine.
Když jsme kdysi v letech sedmdesátých jeli poprvé západní Austrálii, objevili jsme velice zajímavou turistickou atrakci, která ale nebyla nikde zmiňovaná. Pořádné cesty tam nevedly, v místních informačních centrech o její existenci mlčeli a ani v mapách ji nikdo neoznačil, jako by pro Austrálii vůbec neexistovala. Objevit ji byla záležitost čistě náhody. Je to území cca 18 000 hektarů, tedy pěkný kousek země, který patří australskému farmářovi jménem Casley.
Zajímavost tkví v tom, že těmhle farmář, který na svých akrech pěstoval hlavně obiloviny, dostal jednoho hezkého dne dopis z Canberry, v němž mu úředně oznamovali, že Austrálie má plánované kvóty obilí a on se musí přizpůsobit a sít jenom tolik, kolik mu bude určeno. Pan farmář Casley se mohutné naštval. "Tak vy mi, hajzlíci, budete předpisovat, co mohu a nemohu sít? Kdo je tady panem - já, který na své půdě vyrábím, aby lidi měli co baštit a nebo vy, kdo sedíte na mnou placené židli a jenom si vymejšlíte?"
Casley vzal kus papíru a odpověděl načálstvu, že oni jsou tady pro něj a ne naopak, a ať se koukají snažit stejně jako se poctivě snaží on. Byla to odpověď hrdého člověka, logická pro tu dobu, kdy si všichni Australané byli rovni, farmáři byli plnoprávní občané a stát věděl, že právě v silném zemědělství je základ každého úspěchu. Nicméně už tehda se některým pánům nahoře nedostávalo slušnosti nebo někdo ten farmářský dopis zašantročil do šuplete, prostě Casleyho ignorovali a neodpověděli mu. Dnes je taková věc normální, ale tehdy to bylo opravdové faux pas.
Farmář čekal týden, dva, tři a když ani po lhůtě úředně stanovené se z Canberry nikdo neozval, napsal další dopis, v němž se oficiálně zřekl příslušnosti k australskému státu a prohlásil, že se považuje pouze za poddaného Jejího Veličenstva královny Alžběty. Což také znamená, že napříště nebude státu platit daně a poplatky. Aby dodal váhy vlastním slovům, nazval svoji farmu Hutt River Province a sebe princem Leonardem, podle starého, ale stále ještě platného zákona, kdy princ je pod přímou ochranou britské koruny. Natiskl si také poštovní známky s logem Hutt River a vyrobil si i cestovní pas, aby jako představitel svého území mohl volně cestovat. Také se do světa rozjel, navštívil papeže Wojtyłu a nabídl mu, že na Hutt River přijme všechny utečence ze zemí ovládanými komunisty, jímž bylo úřady nespravedlivé ublíženo. Přijal požehnání, vrátil se na svoji farmu a dál pěstoval obilí. Žádný vejtaha, prostě občan, který se vzbouřil.
Když jsme se tenkrát náhodou ocitli v Hutt River, přivítala nás paní Casley, pardon princezna Sherley, prodala sodovku a poštovní známky Province a pravila, že princ Leonard je někde na poli s kombajnem, jestli chceme na něho počkat, jsme vítáni.
Ten příběh příběh hrdého farmáře se mi tak líbil, že jsem o něm napsala do několika českých časopisů a vyprávěla mnoha známým. A co myslíte: Australani, kteří to slyšeli, projevili zájem o to, kolika lidem takhle princ Leonard pomohl. Češi projevili hlavně zájem o to, jak by se dalo Leonardovi zakroutit krkem, jak ho přimět k poslušnosti.
Dva rozdílné přístupy. Myslím na ně často, když čtu polemiky proti Hedvíčkovi. Mnoha lidem Hedvíček strašně vadí - a nejsou to jen lidé v Čechách, ale i ti, kteří žijí ve svobodném světě. Těm vadí, prý, nejvíce Hedvíčkův slovník, který je opravdu dost nevybíravý. Přitom titíž lidé, kteří Hedvíčka kritizují, nikdy nekritizovali například Škvoreckého, Pelce, Nováka či Viewegha, ačkoliv i u nich se sprostých či hrubých výrazů vyskytuje jak květinek na rozlehlé louce. Tedy dvojí metr, jasné.
Navíc si Hedvíček jaksi zasedl na naše ikony, najmě na brainwashovaným lidem milovaného pana exprezidenta Havla a nemilosrdně je kritizuje, ba co dím, plivá po nich lump jeden. Na Havlovi Hedvíčkovi například vadí, že po komunistickém puči vyhlásil heslo "nejsme jako oni", čímž zaručil jejich beztrestnost, že propustil všechny zloděje a zločince a že bez jakýchkoliv překážek nechal komunisty vpodstatě řídit dál český stát. Někteří z nich ho řídí ještě dnes. Já nevím, jak vám, ale i mně vadí na Havlovi to samé jako Hedvíčkovi.
Také na Hedvíčkovi vadí, že plive na Česko. To se taky nemá dělat, neboť zemský ráj to na pohled ta naše česká země. Nu, nevím, ale nikdy mi nepřipadlo, že by Hedvíček ve svých článcích hanobil vodu hučící po lučinách či bory šumící po skalinách. To, co nemilosrdně tepe, jsou lidé. Překvapuje mne, že mnozí Hedvíčkovi kritikové si neujasnili rozdíl mezi rodnou hroudou, kde jsme se narodili a kterou milujeme, a mezi lumpy, kteří tam hospodaří. Hedvíček si bere na mušku zloděje a podvodníky, poslance a komunistickou partaj - která nadělala víc krutostí než nacisté, ale která stále má v republice velký vliv - požehnané vůdce, jejichž hlavní snahou je namazat si kapsu. Sjede Paroubka tak, že by od něj pes kůrku nevzal, ale lidsky se zastane jeho ženy, která nebyla Pánembohem obdarována půvabem, ale je to slušná ženská, která si nezaslouží úšklebky ulice.
Hedviček se nevybíravě a s fortelem pouští do velkokriminálníků, do zkorumpovaných soudců a policie i do malých českých občánků, kteří se prošvejkovávají životem s krédem trhnout, co se dá a kde se dá. Hedvíček se obouvá do lidí, kteří se nestydí lhát, závidět jeden druhému a házet si klacky navzájem pod nohy. Je to, ptám se, opravdu to, co by nám mělo na Hedvíčkovi vadit?
Proč se Hedvíček nemůže líbit v České republice, je snad dost jasné: šlape jim na kuří oka. Představte si, že místo jednoho Hedvíčka někde daleko na Floridě by se najednou v Čechách proti všemu panujícímu svinstvu postavilo tisíc Hedvíčku a to přímo v Praze, popřípadě v dalších městech a vesnicích. Věřím, že by se jich nejméně tisícovka našla - kdyby ovšem chtěli, kdyby se jejich politická aktivita nerealizovala pouze v hospodě u piva. Kdyby všichni byli odhodlání bojovat za svoji pravdu a nekrčili se v pohodlném ústraní. Dovedete si představit, jak zásadně by to muselo změnit běh českých událostí? Kdyby najednou Češi objevili svoji hrdost, kdyby všichni byli ochotni nést na trh svoji kůži? Zatím to veřejně udělalo jen pár z nich - Hučín, Cibulka a povězte mi ještě o někom... Jsou to ale bohužel jen výjimky, snadno umlčitelné a vnímané občanskou populací coby blbí exoti.
Ani skutečnost, že se Hedvíček nelíbí všem emigrantům, mne, upřímně řečeno, nepřekvapuje. Od doby, co se nerozeznává rozdíl mezi emigrantem a exulantem, upravencem a neupravencem (také Havlova práce) a co česká populace žijící v zahraničí byla hozená do pytle krajanství, nemůže být Hedvíček populární. On nám totiž, panečku, také nastavuje pořádně zrcadlo.
Měla jsem to štěstí poznat Rosťu osobně, a i když se k nám choval po všech stránkách přátelsky, necítila jsem se v jeho nesmlouvavém vidění dobra a zla zcela ve své kůži. Pokud jedu do Čech, jezdím tam na český pas, abych nemusela platit horentní sumy za přechod českých hranic a taky abych se nemusela hlásit policajtům při každém pobytu. Vysvětlujte to ale člověku, který je neochvějně přesvědčen, že svinstvu se má čelit a ne ho obcházet!
V novinářském světě je Hedvíček extra unikát. Nikdy nepíše bez znalosti věci, ale kde bere čas na svoji hlubokou informovanost, to opravdu nevím. Rozbil mne úplně svým fejetonem o průhledném krabovi na pláži, když mi vědecky vyložil, jaké chemikálie v krvi kraba umožňují jeho průhledné zbarvení. Podobnou znalost bych očekávala od Davida Attenborougha, ale od Hedvíčka?
Dostávám Hedvíčkovy e-maily každý den a obdivuji se mu. Mohl by si klidně koupit flašku Johnny Walkera, zapnout televizi a čumět. A on to nedělá, ačkoliv mu rodná hrouda i emigranti nadávají. Asi má tu svoji vlast raději než my, nemyslíte? (Noviny)

Také mě velmi často, někdy i několikrát denně, posílá maily s odkazy na své články. Mohu říci, že některé jsou velmi zajímavé a stojí za přečtení.

Na závěr ještě jedno sdělení. Hedvíček má nový blog. Máte-li zájem, můžete se na něj podívat zde.
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Navštivte
-cssd-proti-vam-1.jpg
ODS spustila svoji vlastní stránku
na nejpopulárnějším kanálu pro sdílení videa – YouTube
TV-ODS.jpg
stačí kliknout na každý obrázek.
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek diskutujících a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00