Spálov 25. srpna 1990

úterý 25. srpen 2009 10:00

Dnes je tomu přesně devatenáct let, co vlakvedoucí Ivan Škaryd vyskočil z nákladního vlaku, který se jen pár okamžiků předtím čelně srazil kousek za stanicí Spálov v nepřehledném skalnatém terénu nad řekou Kamenicí s osobním vlakem. Tehdy si zachránil život na poslední chvíli. Takové štěstí nemělo čtrnáct lidí z osobního vlaku 6302, který jel ze Železného Brodu do Tanvaldu.

90-kyticka-cerna.jpg
Byl pěkný letní den a sobota jako stvořená pro koupání na železnobrodském koupališti, jarmark nebo pro výlety Palackého a Riegrovou stezkou, které vedou ze Spálova. Právě nedaleko zastávky Spálov na trati Železný Brod – Tanvald se těsně kolem 13. hodiny čelně střetly v nepřehledném skalnatém terénu nad řekou Kamenicí
544-spalov2.jpgmanipulační nákladní vlak jedoucí z Jesenného a motorový osobní vlak 6302 jedoucí ze Železného Brodu na Tanvald a Liberec. U místa, kde stojí dnes pomníček, zahynulo před devatenácti lety, v sobotu 25. srpna 1990, čtrnáct lidí a 32 se jich zranilo. Bylo to největší železniční neštěstí na území dnešního Libereckého kraje. Srážku vlaků zavinili ji výpravčí ze stanic Jesenný a Železný Brod. Špatně se domluvili a na stejnou kolej proti sobě poslali manipulační nákladní vlak a motorový osobní vlak. Jejich vzájemná komunikace byla špatná a nepředpisová. Výpravčí svoji chybu krátce potom, co oba vlaky poslali vstříc jasné srážce, odhalili. Situaci se snažili zachránit tím, že zavolali do restaurace, která je u zastávky Spálov, a požádali obsluhu, aby se pokusila osobní vlak varovat a zastavit. Bohužel už bylo pozdě. Chyběly vteřiny a osobní vlak obsluze restaurace ujel a ta viděla už jen dvě vzdalující se červená světla, označující konec vlaku,
Osobní vlak ale ze stanice o mnoho dál, než dohlédli lidé z restaurace, už nedojel. Hned po odjezdu ze Spálova přejel vlak most přes řeku Kamenici a v nepřehledném skalnatém terénu nad ní se čelně srazil s nákladním vlakem jedoucím z Jesenného. Náraz nákladní soupravy byl tak silný, že osobní vlak to odhodilo zpět na most a tam začal zdemolovaný motorový vůz hořet. Mezi oběťmi neštěstí byli i strojvedoucí osobního vlaku Eduard Vraštil a jeho vlakvedoucí Karel Svatý. Se zraněními přežila neštěstí posádka nákladního vlaku, vedeného dieselelektrickou lokomotivou, i průvodčí osobního vlaku, který byl v době neštěstí v přívěsném voze. Oba výpravčí, kteří nehodu zavinili, byli odsouzeni k pěti letům vězení. Ani jeden z nich zde nežije. Přestěhovali se.
Obětí tragédii by bylo mnohem víc, kdyby naštěstí právě ve Spálově nevystoupilo hodně lidí. Na počest obětí neštěstí se zde pořádá memoriál v běhu a dálkovém pochodu.
Dnes již k podobnému neštěstí dojít nemůže. Trať je vybavena poloautomatickým blokem, který neumožňuje vypravit dva vlaky do stejného úseku ani proti sobě ani za sebou. Navíc mají strojvedoucí vysílačky.
Zrekapitulujme si tedy základní fakta. V sobotu 25. srpna 1990 vyjel ze Železného Brodu do Tanvaldu osobní motorový vlak číslo 6302, který má pravidelný odjezd 12:55 hod. Za první stanicí Spálov (bez železniční služby), na kilometrovníku označeném číslicí 3,2
544-misto-nehody.jpgdošlo k čelní srážce s manipulačním vlakem 86 543, který za sebou táhl šest nákladních vagónů. Při tom nákladní vlak dotlačit motorák s jedním vagonem až na železniční most přes Kamenici.
I když hornatý terén z důvodu bezpečnosti zde dovoluje maximální rychlost 50km/hod byly následky srážky katastrofální. Lokomotiva motorového vlaku se doslova vyšplhala na kapotu nákladního lokotraktoru, došlo k proražení třistalitrové nádrže s naftou a celý motorový vagon osobního vlaku se ocitl v plamenech. Osobní vlak byl zcela zničen. Byla to jedna z největších a nejtragičtějších dopravních nehod, ke kterým došlo v severovýchodních Čechách za posledních více než třicet let.
544-spalov_pomnik.jpg

Na závěr dvě příhody s nehodou související
Nejprve Vyprávění pana Lejska nazvané Varování ze záhrobí. převzaté z knihy "Setkání s tajemnem". "Poslední srpnovou sobotu roku 1990 jsme jeli s manželkou do Tanvaldu, v jehož blízkosti máme chalupu. Cestou jsme se zastavili u příbuzných v Semilech, kde na nás měla čekat naše dcera. Pospíchali jsme, a protože dcera ve stanovenou dobu nepřišla, nechali jsme jí vzkaz, aby za námi přijela poledním vlakem, a odjeli jsme sami. Při výjezdu ze Semil se mi však stala podivná věc. Podvědomě se mi vybavil úsek železniční tratě před zastávkou Spálov s mostem přes Jizeru a zároveň jsem uslyšel hlas svého zemřelého otce, jak svým charakteristickým nabádavým způsobem říká: "Ty, nenechávej jet tu holku vlakem, mohlo by se jí něco stát." Otec byl železničář a na této trati jezdil dlouhá léta jako strojvedoucí. Vjem trval jen chvíli, byl ale tak silný, že jsem otočil auto. Vrátil jsem se k příbuzným, kam mezitím dorazila naše dcera, a všichni tři jsme odjeli na chalupu. Večer u televizního zpravodajství jsem dostal šok. Ten vlak, kterým měla přijet naše dcera, se srazil s nákladním vlakem, vzplanul a při nehodě zahynulo asi patnáct lidí." Tolik vyprávění inženýra Lejska. Ke srážce sice nedošlo na mostě přes Jizeru, který se mu podvědomě vybavil, ale o kilometr dál na mostě přes Kamenici. Ovšem jinak se předtucha vyplnila zlověstně dokonale.
544-zast-spalov.jpg
Nakonec můj osobní zážitek spojený s tímto neštěstím. V srpnu 1990 trávila manželka s vnoučaty prázdniny na chalupě v Harrachově, kam jsem za nimi na víkendy jezdil. Protože se ná velmi líbila jarní procházka Reigrovou stezkou, kterou jsem popisoval ve svých Toulkách č. 17, tak jsem jim slíbil, že je tam také vezmu. Právě na sobotu 25. srpna jsem si výlet naplánoval tak, že Z Harrachova pojedeme autobusem do Semil a odtud půjdeme pěšky po Riegrově stezce do Spálova, kde v poledne nasedneme na vlak, kterým se vrátíme do Harrachova. Ovšem, když jsem se v tu sobotu ráno probudil, nebylo mi právě nejlépe a na takovou túru jsem se necítil. Je pochopitelné, že jsem od manželky dostal co proto. Když prý se mi nechce, tak se vždycky na něco vymluvím. Přesto jsme nikam nejeli. Když jsem poslouchal polední zprávy, krve by se ve mně nedořezal po vyslechnutí zprávy o srážce vlaku, kterým jsem se měl s vnoučaty vracet domů. Od koho to varování formou nevolnosti přišlo nevím, ale pocit mám podobný jako pan inženýr Lejsek. Od té domy mi už manželka nikdy neomlouvá moji nevolnost, když si někam kvůli ní netroufnu jet.
544-spalov.jpg
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Zapojte se do tvorby volebního programu ODS
544-program.jpg

544-napiste.jpg

544-klinete.jpg
Nezapomeňte také navštívit -cssd-proti-vam-1.jpg
stačí kliknout na obrázek
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Navštivte
540-vek001.jpg
540-muzic.JPG
« » ☼ « » ☼ « » ☼ « » ☼ « »
Vážení čtenáři,
pokud ode mne budete požadovat odpověď, potom uveďte svoji mailovou adresu a já Vám milerád odpovím. A to i v případě, že s mými názory nesouhlasíte. V diskusi neodpovídám, protože se do vzájemného povídání zaplete někdo jiný a zavede je úplně jiným směrem. Rád diskutuji, nebo polemizuji, říkejte tomu, jak chcete, ale nemám rád, když do diskuse mluví někdo další. Kromě toho 1000 znaků nutí velmi často ke zkratkovitému vyjádření a dochází tak ke zkreslení myšlenek a zbytečným omylům. Také mi můžete napsat na moji mailovou adresu, nebo mi poslat vzkaz. Pokud budete posílat vzkaz, potom také uveďte, kterého článku se týká, protože bigbloger mi to neoznámí. U diskusních příspěvků bez mailové adresy předpokládám, že není požadováno moje vyjádření. Věřím, že mě pochopíte a nebudete se na mne zlobit. Jsem už starší člověk a tak musím nad každou odpovědí déle a hlavně v klidu přemýšlet.
Upozornění:
Pokud si nevíte rady s vkládáním obrázků, videí a odkazů do blogu, tak malý návod najdete zde a pokud si nevíte rady s tím co a jak psát na svůj blog, potom si přečtěte 5 tipů pro psaní blogu.
Prosba:
Na závěr vás prosím, pokud se do mne někdo v diskusi pustí, nehajte mne - prostě na takové výlevy nereagujte. Jsou totiž lidé, kteří se domnívají, že jim pod jiným jménem nadávám. Pokud to bude opravdu potřeba, dokážu se obhájit sám.
Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00