Co mají společného 15. březen 1939 a 21. srpen 1968

pátek 21. srpen 2009 10:00

Především vpád cizích okupačních armád na území naší republiky a vzpomínky těch, kteří tyto vpády pamatují. Bohužel nás, kteří pamatují oba vpády a mohou tedy srovnávat na základě vlastních zkušeností, je už velmi málo. Vždyť mě bylo v době toho prvního vpádu pouhých devět let a dnes už nemám daleko do osmdesátky. Proto se chci, dříve než odejdu do věčných lovišť kam mě řada mých „přátel“ z řad diskutujících posílá, na základě svých osobních zkušeností vyjádřit k oběma vstupům.

15. březen 1939
nejčernější den 20. Století
15._3_1939.jpg
Toho dne v časných ranních hodinách překročila německá vojska hranice zbytků tzv. druhé Česko-slovenské republiky, která si svou samostatnost po mnichovské konferenci čtyř stěžejních evropských mocností ze září předchozího roku udržovala již víceméně ze setrvačnosti a z milosti nacistické Třetí říše. V těch osudových hodinách 15. března 1939 (letos tomu bylo 70 let), se dovršila tragédie českého národa, který nechala Anglie s Francií napospas Hitlerovi.
15. březen 1939 proto patří k nejčernějším okamžikům našich moderních dějin. Sedmdesát let od jejího uplynutí navozuje řadu zásadních otázek, mezi nimiž na tu, týkající se srovnání s okupací z 21. Srpna 1968, se zapomíná.
544-hitler-v-praze.jpg
21. srpen 1968
totalitní epizoda
544-dsouvemnfxjoy9rbsrw.jpg
Ta první okupace spolu s Mnichovským diktátem měla za následek, že se po válce velká část občanů obrátila k západním spojencům zády, podlehla svodům komunistické propagandy a zvolila si další totalitu, která trvala od 25. Února 1948 až do listopadu 1989 a proto si dovolím tvrdit, že vstup vojsk 21. srpna 1968 a po něm následující „okupace“ byla jen jednou z episod této totality. Národní tragedií byl už 25. únor 1948. Je proto jen na nás, aby se podobné události již nikdy neopakovaly.
544-srpen.jpg
Závěr
Prožitek 15. března 1939, spolu s prožitkem následujících let německé okupace, poznamenal historickou paměť a politické postoje našich občanů stejně, jako je poznamenal prožitek 21. srpna 1968 spolu s prožitkem následujících let sovětské okupace. Oba tyto prožitky přispěly i k tomu, že po skončení okupací se obrátila nenávist našeho národa k národům okupantů. Rozdíl je pouze v tom, že ta první okupace skončila před čtyřiašedesáti lety a ta druhá před lety dvaceti, takže nás pamětníků té první okupace je mnohem méně než nás pamětníků té druhé okupace.
Zatímco vzpomínky na tu první okupaci jsou živé už jen v paměti několika tisíc pamětníků, tak pamětníků té druhé žije několik milionů. Z toho vyplývá, že ta první okupace je pokládána většinou lidí za pouhý kus historie, zatímco ta druhá je pro většinu lidí stále ještě živým zážitkem.
Obě okupace vyvolaly zášť vůči okupantům. Rozdíl je pouze v tom, že zášť proti těm prvním okupantům už má jen několik tisíc pamětníků, zatímco proti těm druhým většina obyvatel republiky. Z toho vyplývá, že zášť vyvolaná první okupací pomalu vyprchala. Ti co ji neprožili, ji posuzují pouze z dostupných písemných materiálů a jejich vztah k bývalým okupantům se podstatně mění, což je způsobeno i tím, že během poválečných let se stala z velké části Německa demokratická země a u nás totalita přetrvávala. Ovšem zášť proti druhým okupantům stále trvá. Proto si kladu hypotetickou otázku.
Představte si, že by v roce 1968 žilo na našem území tolik Rusů, jako zde žilo Němců před válkou. Chovali bychom se k nim stejně, jako se tehdy chovali naši otcové a dědové k sudetským Němcům, tj. odsunuli bychom je domů do Ruska, nebo bychom k nim byli shovívaví tak, jako ti co odsuzují odsun sudetských Němců a hovoří o něm jako o bezpráví? Zamyslete se a tím a odpovězte si podle nejlepšího vědomí a svědomí. Já si myslím, že bychom se zachovali úplně stejně. Stačí si poslechnout či přečíst některé názory na Rusy žijící v Karlových Varech a okolí.
Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Jiří Krejčí

Psát mnoho nebudu. Snad sem tam napíši něco o vlastních zkušenostech, či nějakou vzpomínku z mládí. Převážně budu uveřejňovat fotografie z mého belhání, abych nezavdal příčinu ke zbytečnému napadání některými diskutéry.

Jsem starší více než čtyři pětiny století. Od roku 2006 jsem se až do letošního jara pohyboval pomocí dvou francouzských berlí. Nyní používám "belhátko", na které se dá v případě potřeby posadit. Volný čas, kterého mi po úmrtí manželky v roce 2010 mnoho nezbývá, trávím, pokud to počasí dovolí, belháním po městě. Pokud mi ještě nějaký zbude, tak u počítače nebo, je-li něco opravdu k dívání, u TV. Také nepohrdnu pěknou knihou nebo hudbou z rozhlasu.

REPUTACE AUTORA:
0,00